ECLI:CZ:US:2021:1.US.961.20.1
sp. zn. I. ÚS 961/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha, zastoupeného Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 215/2017-385 ze dne 21. 11. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 161/2015-192 ze dne 31. 1. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 shora označeným rozsudkem vyhověl žalobě na určení vlastnického práva a rozhodl, že žalobce (a nikoli stěžovatel) je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území Krč, obec Praha, a stěžovatele zavázal k úhradě nákladů řízení ve výši 263 843,20 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je změnil pouze tak, že jejich výše činí 282 332 Kč. O nákladech odvolacího a jemu předcházejícího dovolacího řízení rozhodl městský soud tak, že stěžovatele zavázal k jejich náhradě procesně úspěšnému žalobci ve výši 180 641,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postup při stanovení náhrady nákladů řízení ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitosti dle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu není v souladu s ústavním pořádkem. V té souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 269/16 a sp. zn. IV. ÚS 2688/15 a uvedl, že rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitosti se vyznačuje prvkem nahodilosti, kdy se výše nákladů diametrálně liší v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Výše náhrady nákladů pak nereflektuje ani složitost sporu a ani náročnost poskytované právní služby. Stěžovatel má za to, že je třeba v těchto případech tarifní hodnotu určit podle ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Stěžovatel též namítl, že v rozhodnutích obou soudů schází jejich úvaha o tom, jak dospěly k hodnotě nemovitosti, jež byla předmětem žaloby na určení vlastnického práva. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom směru, že rozhodování o nákladech řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovité věci, se v současnosti nadále v mnohých případech vyznačuje prvkem nahodilosti spočívající v tom, zda v tom kterém soudním řízení je k dispozici ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Ve stěžovatelem zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 187/87 SbNU 71) si Ústavní soud položil řečnickou otázku, zda by nebylo vhodnější vždy aplikovat právě ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, uváží-li se, že uvedená nahodilost nevypovídá o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na existenci či absenci této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. V té spojitosti Ústavní soud podotkl, že před zahájením soudního sporu by měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to alespoň v již zmíněných řádech, tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. K tomu Ústavní soud dodal, že by bylo nepochybně vhodnější, aby se těmito úvahami zabýval Nejvyšší soud (bod 14 cit. nálezu).
Ústavní soud se nicméně sám řešení této otázky neujal, přičemž úvahy nastíněné v témže nálezu stran možného jednotného postupu při stanovení tarifní hodnoty ve sporech, jejichž předmětem je nemovitost, slouží spíše jako pobídka adresovaná příslušnému normotvůrci, tj. v daném případě Ministerstvu spravedlnosti, aby se v tomto kontextu zasadil o určitou korekci. Není úkolem Ústavního soudu, aby se stavěl do role pozitivního normotvůrce a svým výkladem předurčil způsob určování tarifní hodnoty ve sporech o nemovité věci. Ústavní soud tedy nadále (a to i v rámci téhož nálezu) vychází z dosavadní praxe, dle níž toliko při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti je spor o určení vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu §9 odst. 3 písm. a), respektive (v souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb.) sporem ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Je-li však ověřitelný údaj o ceně nemovitosti k dispozici, dochází k určení tarifní hodnoty za použití obecného ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu (viz zejména bod 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, N 230/87 SbNU 763, bod 16 usnesení sp. zn. III. ÚS 872/20 ze dne 21. 4. 2020 či bod 12 usnesení sp. zn. III. ÚS 2166/19 ze dne 22. 10. 2019, jejichž znění jsou veřejnosti dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Za této situace nelze než uzavřít, že v intencích odkazované judikatury není bez dalšího v rozporu s ústavním pořádkem postup soudů v nyní posuzované věci, kdy na tarifní hodnotu usoudily z hodnoty, resp. ceny pozemku, o vlastnické právo, k němuž se v daném řízení jednalo.
Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že soudy ve svých odůvodněních stran nákladů řízení neuvedly, jak dospěly k částce 1 664 630 Kč představující cenu pozemku. Z obsahu příslušného soudního spisu, který si Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti zapůjčil, se nicméně podává, že obvodní soud zjevně vyšel z kalkulace předložené právním zástupcem žalobce (č. l. 189 - 191), v níž je cena pozemku určena podle obecně závazné vyhlášky stěžovatele č. 32/1998 Sb. hl. m. Prahy, o cenové mapě stavebních pozemků, ve znění pozdějších vyhlášek, dle níž má předmětný pozemek hodnotu 4 070 Kč/m2. Ústavní soud tak v daném případě musel vážit, zda je pochybení soudů, spočívající v absenci uvedení způsobu, jakým dospěly k ceně pozemku, takové intenzity, že vyžaduje kasační zásah. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
Právě nastíněná východiska se uplatní i v nyní souzené věci. Pro řízení byl k dispozici ověřitelný údaj o ceně pozemku, který vycházel z právního předpisu vydaného samotným stěžovatelem, jehož obsah je k dispozici široké veřejnosti. Stanovení ceny pozemku tímto způsobem pro účely určení tarifní hodnoty a výpočtu nákladů řízení procesně úspěšného žalobce nelze ve vztahu ke stěžovateli pokládat za nespravedlivé, tím spíše, že sám stěžovatel je zde fakticky určovatelem ceny stavebních pozemků na svém území. V tomto ohledu tedy neobstojí námitky stěžovatele, jimiž zpochybňuje vhodnost (vlastní) cenové mapy pro účely rozhodnutí o nákladech řízení. Zrušení napadených rozhodnutí pro pouhou absenci údaje o zdroji, z něhož soudy dospěly k ceně pozemku, by z výše uvedených důvodů nemohlo vést ke změně rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, neboť by ze strany soudů došlo k prostému doplnění odůvodnění právě o odkaz na zmíněnou cenovou mapu stavebních pozemků.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu