ECLI:CZ:US:2021:2.US.100.20.1
sp. zn. II. ÚS 100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Leo Express Global a.s., IČ: 290 16 002, se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o. se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2019 č. j. 21 Cm 14/2014- , takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnosti ze dne 31. ledna 2020 brojila stěžovatelka proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") s tím, že jím mělo být porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále maxima rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada ukládání povinností pouze na základě zákona ve smyslu čl. 4 Listiny. Stručně shrnuto věcně argumentovala stěžovatelka tak, že soud prvního stupně především neměl pro vydání napadeného usnesení potřebný zákonný podklad. Nadto stěžovatelka tvrdila, že soud prvního stupně napadeným usnesením: (i) uložil povinnosti neurčitému okruhu adresátů, (ii) uložil povinnost osobám, jež nejsou účastníky daného soudního řízení, (iii) nedovoleně omezil stěžovatelku v řádném plnění jejích povinností vyplývajících z jiných právních norem a (iv) založil nerovnost mezi účastníky daného soudního řízení, resp. stěžovatelku nedůvodně znevýhodnil.
2. Jak vyplynulo z obsahu stížnosti, vyžádaných vyjádření a části spisového materiálu, vede stěžovatelka v postavení žalobkyně již od roku 2014 před soudem prvního stupně proti obchodní společnosti České dráhy, a.s., IČ: 709 94 226 (dále jen "vedlejší účastnice") řízení o zaplacení peněžní částky ve výši 33 949 000 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětný spor"), a to z titulu náhrady škody způsobené stěžovatelce tvrzeným zneužitím dominantního postavení vedlejší účastnicí na trhu osobní vlakové přepravy na trase Praha - Ostrava, které mělo spočívat v realizaci podnákladových cen vedlejší účastnicí za účelem vytlačení konkurence. Již ze samotného právního základu předmětného sporu je zjevné, že se jedná o věc skutkově a právně relativně složitou. Soud prvního stupně ve věci ustanovil znalce, jemuž v rámci vymezení znaleckého úkolu uložil posouzení určitých dopravně ekonomických aspektů předmětného sporu. Vedlejší účastnice na základě soudem dle §127 odst. 4 o. s. ř. (oběma účastníkům) uložené povinnosti poskytla znalci pro vyhotovení posudku znalcem vyžádané podklady, z nichž některé měly obsahovat i skutečnosti, které vedlejší účastnice prohlásila za své obchodní tajemství. Znalecký posudek (vč. příloh) byl po jeho vyhotovení zpřístupněn též právnímu zástupci stěžovatelky. Po zjištění této skutečnosti se vedlejší účastnice návrhem ze dne 7. listopadu 2019 domáhala na soudu prvního stupně přijetí určitých opatření na ochranu obchodního tajemství účastníků, které se měly týkat přinejmenším příloh znaleckého posudku a informací v nich obsažených. Dne 8. listopadu 2019 rozhodl napadeným usnesením soud prvního stupně tak, že uložil účastníkům a jejich zástupcům, aby zachovali mlčenlivost o přílohách znaleckého posudku, informace v nich obsažené použili výlučně pro účely předmětného sporu a neposkytli je třetím osobám, s výjimkou svých odborných konzultantů (výrok I.); ve zbytku návrh vedlejší účastnice na přijetí opatření na ochranu obchodního tajemství soud prvního stupně zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně stručně napadené usnesení odůvodnil, přičemž odkázal na §124 o. s. ř a per analogiam §116 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. V poučení o opravném prostředku soud prvního stupně účastníky poučil tak, že proti napadenému usnesení není odvolání přípustné ve smyslu §202 odst. 1 o. s. ř. (bez uvedení písmene), přičemž se jeví, aniž by to však soud prvního stupně v napadeném usnesení výslovně uvedl, že jej co do povahy považoval za usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.)
3. Ústavní soud vždy před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
4. Ohledně ústavní stížnosti stěžovatelky došel Ústavní soud k závěru, že tato je nepřípustná pro nevyčerpání zákonných opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Z obsahu stížnosti zprvu neplynulo, že by stěžovatelka proti napadenému usnesení podala odvolání; stížnost byla naopak formulována tak, že navozovala dojem nevyužití žádných opravných prostředků stěžovatelkou. Ačkoli si Ústavní soud u soudu prvního stupně vyžádal vyjádření k podané stížnosti, ani z něj se (poněkud překvapivě) nepodává, že se stěžovatelka proti napadenému usnesení odvolala. Až z vyjádření vedlejší účastnice ze dne 14. října 2020 se Ústavní soud dozvěděl o odvolání podaném stěžovatelkou, které Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací projednal a rozhodl o něm, když částečně výrok I. napadeného rozhodnutí potvrdil, částečně jej zrušil. Z údajů ve veřejné aplikaci infoSoud dostupné na https://infosoud.justice.cz Ústavní soud zjistil, že ve věci aktuálně probíhá před Nejvyšším soudem dovolací řízení pod sp. zn. 23 Cdo 3596/2020 (jehož výsledek však pro posouzení podmínek přípustnosti této stížnosti a její vypořádání není rozhodný).
6. S ohledem na obsah odůvodnění návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem vyzval Ústavní soud stěžovatelku ještě k replice, která byla Ústavním soudu doručena dne 26. listopadu 2020. V replice stěžovatelka podání odvolání proti napadenému usnesení připustila, avšak setrvala na argumentaci týkající se přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka ohledně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti spočívající ve vyčerpání procesních prostředků k ochraně jejích práv (kde v obecné rovině není pochyb, že odvolání podle §201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti využit být musí) zdůraznila, že odvolání proti napadenému usnesení podala toliko z procesní opatrnosti a navzdory poučení soudu prvního stupně proto, že není zřejmé, zdali ve skutečnosti co do povahy napadeného usnesení jde či nejde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Ve smyslu §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak musí dle názoru stěžovatelky účastník vyčerpat opravné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv opravdu "poskytuje", nikoli ty, o nichž se účastník domnívá, že mu je zákon poskytuje či by mu je poskytoval měl - výklad zákona má být věcí soudů a účastníku nelze klást k tíži, že si v případě nejasností v právní úpravě počíná tak, jak si počínala stěžovatelka. Navíc ani z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání proti napadenému usnesení nemá dle stěžovatelky vyplývat jasné (výslovné) řešení otázky, zdali napadené usnesení je či není usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Dle názoru stěžovatelky tak nelze z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bezpečně seznat, zdali jde o "legitimní odvolací rozhodnutí", nebo jde "o nicotné rozhodnutí a exces", které jen dále zintenzivňuje dopady vadného postupu soudů v předmětném sporu do práv stěžovatelky. Dle stěžovatelky je tak na Ústavním soudu, aby posoudil povahu napadeného usnesení a učinil si v řízení o ústavní stížnosti (samostatně a nezávisle na obecných soudech) závěr o tom, zdali proti napadenému usnesení stěžovatelka vskutku měla či neměla zákonné oprávnění podat odvolání, načež by se měl Ústavní soud v závislosti na výsledku takového posouzení s ústavní stížností vypořádat.
7. S uvedeným názorem stěžovatelky se Ústavní soud neztotožňuje. Pojmově lze sice připustit, že některá nemeritorní rozhodnutí mohou být způsobilá bezprostředně a zároveň citelně zasáhnout do základních práv účastníků soudního řízení, a nelze tak pouze z důvodu jejich povahy a priori vyloučit jejich ústavněprávní přezkum před Ústavním soudem, ale půjde vždy o případy, které budou svými individuálními okolnostmi skutečně výjimečné [obecně k ústavnímu přezkumu procesních usnesení viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. Pl ÚS - st. 43/16 (394/2016 Sb.) zejm. body 9 až 13; dále viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. června 2007 sp. zn. IV. ÚS 994/07 nebo usnesení ze dne 22. září 2004 sp. zn. III. ÚS 483/04]. Ústavní soud si je též vědom toho, že současná právní úprava obsahuje toliko obecnou úpravu usnesení, jimiž soudy upravují vedení řízení, a že jsou tedy nuceny v jednotlivých případech zvažovat, zdali o takové usnesení jde (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017 sp. zn. 21 Cdo 3918/2016 dostupné na http://nsoud.cz). Nicméně teze stěžovatelky o tom, že by Ústavní soud měl bez přihlédnutí k probíhajícímu řízení před obecnými soudy v dané věci zaujímat stanovisko k povaze usnesení vydaného soudem prvního stupně, je zjevně v rozporu s výše v bodě 3 nastíněným principem subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož plyne též imperativ minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva - zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody, přičemž výklad povahy napadeného usnesení je primárně rolí obecných soudů a je na Ústavním soudu, aby tuto roli respektoval. Jinými slovy platí, že pokud odvolací soud v projednávané věci přistoupil k přezkumu napadeného usnesení na základně podaného odvolání (tj. nepostupoval dle §218 písm. c) o. s. ř. a odvolání neodmítl), není nyní na Ústavním soudu, aby se danou věcí meritorně zabýval (a to bez ohledu na jeho případný názor na napadené usnesení), neboť by tím v rozporu se zákonem a nesystémově zasahoval do činnosti obecných soudů. Pokud si Vrchní soud v Praze na rozdíl od Městského soudu v Praze vyhodnotil napadené usnesení jako usnesení, proti němuž bylo odvolání přípustné, je Ústavní soud v aktuální procesní fázi povinen k takovému závěru přihlédnout a posoudit stěžovatelkou podanou stížnost jako nepřípustnou z důvodu předčasnosti (nevyčerpání opravných prostředků). Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá. O výjimky stanovené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které zakládají oprávnění Ústavního soudu k odklonu od běžného procesního postupu a prolomení zásady subsidiarity, v projednávané věci zjevně nejde.
8. K návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů zastoupení v řízení Ústavní soud uvádí: náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak. V odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo zásah do ústavních práv vyvolal, a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Ačkoli stěžovatelka zvolila dle Ústavního soudu co do korektnosti poskytnutí úplných informací Ústavnímu soudu v její věci přístup hraniční (a jazykový výklad §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu provedený stěžovatelkou v replice nelze považovat za přiléhavou interpretaci, když smyslem a účelem citovaného zákonného ustanovení je bezpochyby stav, kdy je Ústavní soud seznámen se všemi procesními souvislostmi dané věci, vč. všech souběžně probíhajících soudních či jiných řízeních), nelze vyloučit, že pokud stěžovatelka zamýšlela zcela eliminovat riziko jednoznačného posouzení povahy napadeného usnesení (na svoji odpovědnost), mohla mít při podání ústavní stížnosti důvodné pochybnosti o tom, jaký následný procesní postup v rámci obrany proti napadenému usnesení zvolit, což vyústilo v souběžné podání odvolání i ústavní stížnosti. Samotný fakt, že se Ústavní soud o odvolání stěžovatelky proti napadenému usnesení dozvěděl až z vyjádření vedlejšího účastníka (kterého, pokud by Ústavnímu soudu tato informace bývala byla známa, by jinak k vyjádření k ústavní stížnosti v souladu s obvyklou praxí zřejmě nevyzýval), není natolik mimořádnou a výjimečnou okolností, aby Ústavní soud postupoval podle citovaného ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud při těchto úvahách přihlédl především k obsahu poučení o nepřípustnosti odvolání proti napadenému usnesení, které neobsahovalo konkrétní odkaz na soudem prvního stupně uvažované zákonné ustanovení o.s.ř.
9. Úplným závěrem Ústavní soud apeluje na stěžovatelku i vedlejší účastnici, resp. jejich právní zástupce, aby se pokusili omezit konfrontační tón a vzájemné osočování v návrzích či jiných podáních činěných vůči soudům - takový postup může jen stěží být pozitivním přínosem k rozhodovací činnosti soudů v předmětném sporu (ať již bude jeho výsledek jakýkoli).
10. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj