ECLI:CZ:US:2021:2.US.117.21.1
sp. zn. II. ÚS 117/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kaprona, první nadační a.s., se sídlem Praha 5, Stroupežnického 2328/30, Smíchov, zastoupeného Mgr. Pavlou Ježákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Štefánikova 16/29, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 63/2020 ze dne 30. 11. 2020 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 39/2019-702 ze dne 22. 10. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do svého práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením č. j. VZV 39/2019-702 ze dne 22. 10. 2020 rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze tak, že zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění pozemku parc. č. 145, stavby č.p. 82 a pozemku parc. č. 392/3, vlastníka Tazzagilla s.r.o., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov na LV 150, k.ú. 734390 Přední Výtoň, okres Český Krumlov z důvodu, že nadále trvá podezření, že zajištěné nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti podezřelého, proti němuž je vedeno trestní stíhání pro zločin podvodu a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti. Toto rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud, neboť svým usnesením sp. zn. 9 To 63/2020 ze dne 30. 11. 2020 zamítl stížnost stěžovatelky. K námitce stěžovatelky, jíž se dovolává své dobré víry při uzavření obchodně závazkového právního vztahu s dlužníkem, společností Tazzagilla s.r.o. a zdůrazňuje princip, podle kterého by při zajištění výnosu z trestné činnosti měla být respektována oprávněná práva třetích osob, vrchní soud ve svém napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že na postavení stěžovatelky není možné tuto zásadu vztáhnout. Tvrzení o dobré víře držitele zabrané věci totiž na posuzovaný případ ve prospěch stěžovatelky nedopadá, neboť není vlastníkem ani držitelem zajištěných nemovitostí. Vrchní soud zároveň dodal, že i když stěžovatelka ve věci vystupovala oprávněně jako zúčastněná osoba, která má zájem na výsledku trestního řízení, neboť vstoupila jako věřitel do smluvního vztahu se společností, jejíž nemovitý majetek byl zajištěn jako výnos z trestné činnosti, dostává se její oprávněný zájem do střetu s dalšími oprávněnými zájmy osob poškozených posuzovanou trestnou činností, neboť podvodné jednání pachatelů mělo být provedeno k jejich tíži a tito poškození požadují také náhradu způsobené škody. V případě, že v budoucím trestním řízení dojde k uznání viny obviněných a k vyslovení trestu propadnutí zajištěných nemovitostí, pak bude přicházet v úvahu postup podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí, podle něhož bude možno poměrně uspokojit poškozené subjekty, které v trestním řízení uplatní svůj majetkový nárok a ten jim bude přiznán. Pokud by nyní byl uspokojen přednostně nárok stěžovatele, stalo by se tak k tíži oprávněných nároků osob poškozených trestnou činností, což je postup, který není možno při porovnání oprávněnosti jednotlivých nároků akceptovat.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že se Vrchní státní zastupitelství v Praze nevypořádalo s argumentací stěžovatelky opřené o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019 ze dne 12. 12. 2019 (jehož závěry jsou podle stěžovatelky přenositelné na právě posuzovanou věc) uvedenou v žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí dle §79f trestního řádu, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že požadavek zlé víry držitele, jemuž má být věc zabrána, jakkoliv jde zdánlivě nad rámec zákonného ustanovení, je třeba dovodit výkladem. Naopak dobrou víru je třeba chránit a takové osobě, jež věc získala v dobré víře nelze věc zabrat. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že je blokací nemovitých věcí ze strany orgánů činných v trestním řízení poškozena na svých majetkových právech, neboť je jí bráněno v uspokojení pohledávky ve výši 7 milionů Kč s úroky (z titulu nesplacené zápůjčky společnosti Tazzagilla s.r.o.) výkonem zástavního práva k předmětným nemovitým věcem. Stěžovatelka uvádí, že tvrzená pohledávka je prokázána notářským zápisem NZ 298/2018, N 305/2018 obsahující dohodu se svolením k vykonatelnosti. Stěžovatelka dále rekapituluje, že bylo dne 26. 9. 2018 na základě jejího návrhu zapsáno do katastru nemovitostí (s účinky ke dni 21. 8. 2018) oznámení o započetí výkonu zástavního práva. Usnesením ze dne 4. 10. 2018 (tedy až poté, kdy stěžovatelka nabyla k nemovitým věcem v dobré víře zástavní právo) policejní orgán zajistil podle §79a odst. 1 trestního řádu pod č. j. NCOZ-9186-458/TČ-2017-412202 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018 č. j. 9 To 75/2018 nemovité věci jako výnos z trestné činnosti.
4. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že se řádným způsobem nevypořádalo s dobrou vírou stěžovatelky při nabytí zástavního práva k těmto nemovitostem. Stěžovatelka dále poukazuje na úpravu insolvenčního řízení a exekučního řízení, ze které se podává, že pohledávka poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem není (z hlediska pořadí) nikterak privilegována před pohledávkami jiných zajištěných věřitelů (srov. §167 insolvenčního zákona a §337c o. s. ř.). Stěžovatelka dále uvádí, že má v této věci lepší pořadí své zajištěné pohledávky než poškození, neboť její zástavní právo vzniklo dříve, než došlo k zajištění nemovitých věcí v trestním řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, tím spíše, nejsou-li definitivní. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem či státním zástupcem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry učiněnými státním zástupcem a vrchním soudem zejména na úrovni výkladu podústavního práva.
10. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci rozhodl svým nálezem ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20, že ignorují-li orgány činné v trestním řízení oprávněné majetkové zájmy zástavní věřitelky a neumožní jí účast na trestním řízení tím, že neakceptují její postavení jako zúčastněné osoby, odpírají jí tím procesní práva, garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedenému procesnímu požadavku však v procesu předcházejícímu vydání napadených rozhodnutí příslušné orgány dostály. Stěžovatelce umožnily vznést její námitky a vypořádaly se s nimi.
11. K námitce, že ve stěžovatelčině věci nebyl respektován právní názor Nejvyššího soudu i k aktuálnímu stádiu řízení ve věci dotčených nemovitostí Ústavní soud podotýká, že se rozhodování o dotčených nemovitostech nachází ve fázi řízení, jímž je rozhodováno o zrušení zajištění předmětných nemovitostí, nikoli o jejich zabrání. V této rané fázi rozhodování o majetkových vztazích k nemovitostem zatím nedochází k zabrání věcí nemovitých, tyto jsou pouze zajištěny a je třeba vyčkat definitivního rozhodnutí o případném zabrání věci. Právě citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahuje až k rozhodování o zabrání věci, nikoli k průběhu trestního řízení, v jehož rámci bylo vydáno rozhodnutí o zajištění věci, případně nebylo vyhověno žádosti o zrušení zajištění. O zabrání věci tedy zatím nebylo rozhodováno. Zajištění nemovitostí, na nichž má stěžovatelka zástavní právo, ji sice omezuje v možnosti výkonu zástavního práva, ale to má jen dočasný charakter; teprve zabrání věci by vedlo k reálnému dotčení práv stěžovatelky. Jak již bylo výše uvedeno, tak podle dosavadní judikatury Ústavního soudu má jeho kasační intervence do probíhajícího trestního řízení své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit. Konečné rozhodování o případu stěžovatelky, tedy rozhodování o případném zabrání věci, zatím nebylo orgány činnými v trestním řízení prováděno a žádné pochybení, mající ústavní relevanci, v řízení o zajištění majetku (či zamítnutí zrušení zajištění), jak je vyžaduje citovaná judikatura Ústavního soudu, nenastalo.
12. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu