ECLI:CZ:US:2021:2.US.1251.21.1
sp. zn. II. ÚS 1251/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Korce, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021 č. j. 5 As 160/2020-66 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020 č. j. 5 A 51/2020-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020 č. j. 5 A 51/2020- 27 byla odmítnuta stěžovatelova žaloba, neboť směřovala proti již zrušenému opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví (dále jen "odpůrce"), a to jak mimořádnému opatření ze dne 9. 4. 2020 (č. j. MZDR 15757/2020-2/MIN/KAN), tak i mimořádnému opatření č. j. MZDR 15757/2020-10/MIN/KAN. Dne 4. 5. 2020 totiž bylo přijato nové opatření č. j.: MZDR 15757/2020- 13/MIN/KAN s účinností ode dne 5. 5. 2020, kterým bylo předchozí opatření ze dne 30. 4. 2020 zrušeno a nahrazeno novou úpravou. Proti tomuto opatření však žaloba nesměřovala.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost zamítl s tím, že stěžovatel kasační stížností napadl usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu, přičemž takovou kasační stížnost lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005 č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Důvodem odmítnutí návrhu stěžovatele byl neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v tom, že napadené mimořádné opatření již bylo zrušeno a neexistuje. Neexistoval tak ani předmět řízení. Situací rychle se měnících mimořádných opatření odpůrce (byť jiných než v nyní posuzované věci) se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 4. 6. 2020 č. j. 6 As 88/2020-44, č. 4060/2020 Sb., v němž potvrdil, že změna návrhu ve smyslu §95 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §64 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") je za takové situace přípustná. Zdůraznil přitom, že nejde o "obecné prolomení koncentrační zásady v řízení o zrušení opatření obecné povahy, nýbrž se jedná o výklad vztahující se k přezkumu pouze úzce vymezeného typu opatření obecné povahy - opakovaně rušených a nahrazovaných mimořádných opatření odpůrce, u nichž navrhovatelé nemohli bez svého zavinění skutečnosti uvedené v žádosti o změnu návrhu sdělit soudu již v původním návrhu". Podobně ani stěžovatel v původním návrhu nemohl napadnout mimořádné opatření ze dne 30. 4. 2020, neboť ještě nebylo vydáno. Nicméně podstatné je, že v době, kdy stěžovatel uplatnil u městského soudu změnu původního návrhu a navrhl zrušení mimořádného opatření ze dne 30. 4. 2020, bylo také toto opatření již zrušeno a bylo na stěžovateli, aby navrhl zrušení mimořádného opatření ze dne 4. 5. 2020 (pondělí). K tomu, aby tak stěžovatel učinil, měl 1 týden, neboť městský soud rozhodl dne 11. 5. 2020 (pondělí), což v kontextu všech okolností dané věci neshledal Nejvyšší správní soudu za nepřiměřené a ve výsledku vylučující soudní ochranu. Právní úprava (o. s. ř.) v tomto ohledu výslovně nepočítá s aktivním přístupem soudu; ten lze dovodit až na základě zmíněné judikatury Nejvyššího správního soudu - viz zejm. rozsudek č. j. 6 As 114/2020-63, v němž bylo shledáno jako přípustné a adekvátní, pokud městský soud upozornil navrhovatele na zrušení napadeného opatření a umožnil mu na to reagovat, nicméně takovýto postup neshledal jako nezbytný. Městský soud stěžovatele nepoučil a nevyzval ho k úpravě návrhu a Nejvyšší správní soudu neshledal takový postup městského soudu jako vadu řízení, která může mít vliv na zákonnost odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu nebylo nezbytně nutné poučení stěžovatele, který byl zastoupen advokátem, tedy právním profesionálem znalým věci, a měl ke změně návrhu přiměřený časový prostor (1 týden). Nejvyšší správní soud poukázal i na to, že ani z kasační stížnosti stěžovatele není zřejmé, na základě čeho vlastně měl městský soud připustit změnu návrhu na aktuálně platné a účinné mimořádné opatření odpůrce, když takovou změnu stěžovatel vůbec neuplatnil. Předpokladem účinné soudní ochrany poskytované ve správním soudnictví je nepochybně i poučovací povinnost soudu, která ovšem není bezbřehá a musí odpovídat konkrétním skutkovým okolnostem. Nejvyšší správní soud opakovaně a dlouhodobě klade důraz na efektivitu soudní ochrany poskytované ve správním soudnictví. Současně si je velmi dobře vědom složité situace ohledně soudního přezkumu opakovaně rušených a nahrazovaných mimořádných opatření odpůrce. Nicméně jde o důsledek dynamicky se měnící neutěšené situace související s epidemií nemoci COVID-19, čemuž musí v první řadě odpovídat bdělost a aktivní přístup navrhovatele a následně také postup soudu, který musí směřovat k rychlému přezkumu aktuálně platného a účinného mimořádného opatření (není však povinností soudu, aby v každém případě sledoval, kdy bylo jaké mimořádné opatření vydáno, do kdy platí, či jakým jiným opatřením bylo zrušeno nebo nahrazeno, ale je primárně na navrhovateli, aby na svoji roli nerezignoval a změny návrhu se opakovaně legitimně domáhal).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že tím, že jeho návrh byl odmítnut, aniž by mu ze strany Městského soudu v Praze bylo poskytnuto poučení nebo dán přiměřený časový prostor na další změnu návrhu, došlo k odnětí spravedlnosti, porušení práva na spravedlivý proces a přístup k soudu. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 5 As 160/2020-66, podle nějž je i v situaci nouzového stavu třeba dbát na to, aby byla v soudních řízeních chráněna práva účastníků a v maximální míře zachováno jejich právo na spravedlivý proces, zejména pak je třeba chránit práva účastníků řízení v situaci, kdy tvrdí zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel poukazuje na povinnost soudu volit šetrný výklad hmotněprávních i procesních norem ve snaze zabránit odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále upozorňuje, že každé předmětné opatření může vést ke vzniku odpovědnostních nároků, jejichž uplatňování ze strany veřejné moci není vyloučeno ani po zrušení opatření obecné povahy. Stejně tak nelze vyloučit vznik odpovědnostních nároků vůči státu spojených s povinností nahradit škodu, která adresátům zrušených opatření v době jejich účinnosti vznikla. Proto stěžovatel v podané kasační stížnosti rozporoval také právní závěry soudů, že po zrušení předmětného opatření obecné povahy je již vyloučen jeho soudní přezkum. Nejvyšší správní soud ovšem setrval na dosavadních judikatorních závěrech, čímž nadále neumožňuje reálný soudní přezkum zrušených opatření obecné povahy a tím nepřiměřeně omezuje právo jednotlivců na soudní ochranu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů a žalovaného. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o nemožnosti zrušit již neexistující mimořádné opatření a o povinnosti účastníka řízení (zejména je-li řádně a kvalifikovaně zastoupen advokátem) sám sledovat vývoj platnosti napadaných mimořádných opatření.
9. Ústavní soud shledal, že se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelovými výhradami, které nyní stěžovatel předkládá k posouzení Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud však své závěry řádně odůvodnil a jeho interpretaci podústavního práva (kam patří i rozsah přezkumu mimořádných opatření před správními soudy a rozsah poučovací povinnosti soudů) neshledal Ústavní soud zjevně nepřijatelnou. Ani námitka o případných nárocích na náhradu újmy není relevantní, napadená rozhodnutí se totiž této otázky netýkají, neboť správní soudy o případné náhradě vzniklé újmy nerozhodují. Ústavní soud tak nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu