ECLI:CZ:US:2021:2.US.144.21.1
sp. zn. II. ÚS 144/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 č. j. 11 Tvo 18/2020-958, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na zákonného soudce, plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného usnesení a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 č. j. 11 Tvo 18/2020-958 byla zamítnuta stížnost stěžovatele, podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. 9 To 16/2020, kterým bylo o námitce podjatosti stěžovatele ve vztahu k předsedovi odvolacího senátu rozhodnuto tak, že JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 16/2020.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se domnívá, že v námitce podjatosti i v předmětné stížnosti uvedl dostatek konkrétních okolností, z nichž vyplývají pochybnosti o tom, zda předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský mohl ve shora uvedené trestní věci stěžovatele nestranně rozhodovat, a to jednak pro poměr ke stěžovateli, jakožto obžalovanému, jednak pro poměr k jeho obhájci v této trestní věci, advokátovi JUDr. Michalu Račokovi. Tyto pochybnosti stěžovatel dovozuje z postupu předsedy senátu při přípravě veřejného zasedání a vazebního zasedání. Stěžovatel odkazuje na jednotlivé body odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020 a ze dne 18. 8. 2020, obou vydaných v trestní věci vedené pod sp. zn. 9 To 16/2020, v nichž mělo být uvedeno, že obhájce stěžovateli usnadňoval, aby se vyhýbal trestnímu stíhání, a dále, že námitka podjatosti byla vznesena "zjevně nedůvodně a účelově".
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
6. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou totiž příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v civilním soudnictví skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka