ECLI:CZ:US:2021:2.US.1738.20.1
sp. zn. II. ÚS 1738/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného prof. JUDr. Markétou Seluckou, Ph.D, advokátkou se sídlem Kovářská 12, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 27/2020-1910 ze dne 18. února 2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 198/2018-1835 ze dne 4. června 2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 139/2015-1594 ze dne 14. prosince 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 27/2020-1910 ze dne 18. února 2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 198/2018-1835 ze dne 4. června 2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 139/2015-1594 ze dne 14. prosince 2017, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny, princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. V předmětné době byl stěžovatel jediným společníkem a jednatelem společnosti X, která již od roku 2003 vede spory se společností Veolia Energie ČR, a. s. především ohledně plateb za dodávky tepla a teplé vody do bytového domu ve vlastnictví společnosti X na ulici XY a náměstí YX v O. Z důvodu nehrazení dodávek tepla a teplé vody společností X došlo dne 1. března 2006 ze strany společnosti Veolia Energie ČR, a. s. k přerušení dodávky tepla a teplé vody do předmětného domu.
3. Stěžovatel byl následně rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 158/2006-657 ze dne 24. září 2007 uznán vinným trestným činem vydírání, čímž u něj vznikla překážka výkonu funkce jednatele, když nadále nebyl bezúhonný ve smyslu živnostenského zákona. K výmazu stěžovatele jako jednatele společnosti X z obchodního rejstříku došlo dne 28. května 2010, a to s datem zániku funkce zpětně ke dni 25. dubna 2008. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 158/2006-657 byl na základě povolené obnovy řízení zrušen rozsudkem stejného soudu č. j. 1 T 158/2006-1004 ze dne 23. května 2012, čímž stěžovateli fakticky odpadla překážka výkonu funkce jednatele. Jako jednatel společnosti X byl stěžovatel do obchodního rejstříku zapsán dne 3. května 2013.
4. Nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 139/2015-1594 ze dne 14. prosince 2017 byl stěžovatel uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a přečinem útisku, kterých se měl dopustit tím, že neučinil žádné nezbytné kroky směřující k obnovení a zajištění řádných dodávek tepla a teplé a studené vody do jednotlivých bytů, neprováděl vyúčtování nájmů a služeb spojených s užíváním bytů, nezajišťoval úklid ve společných prostorách, nezprovoznil výtah, nezajistil plně funkční osvětlení společných prostor a nenainstaloval odstraněné poštovní schránky, přičemž stěžovatel měl takto jednat i přes ústní i písemná upozornění nájemníků a s úmyslem bránit poškozeným nájemníkům v řádném užívání bytu a dosáhnout zrušení řádně uzavřených nájemních smluv.
5. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel a dvě poškozené. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě výše nadepsaným usnesením č. j. 3 To 198/2018-1835 ze dne 4. června 2019 tak, že je jako nedůvodná zamítl. Krajský soud po vypořádání se s námitkami stěžovatele i dalších odvolatelů neshledal v postupu ani rozhodnutí soudu prvního stupně žádné pochybení a s odůvodněním napadeného rozsudku se plně ztotožnil. K námitce stěžovatele, že se skutku nemohl dopustit v době, kdy nebyl jednatelem společnosti, krajský soud konstatoval, že stěžovatel celou dobu prokazatelně jako jednatel společnosti fakticky vystupoval a jednal.
6. Proti usnesení krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud výše nadepsaným usnesením č. j. 4 Tdo 27/2020-1910 ze dne 18. února 2020 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že některé z námitek stěžovatele ani nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod, ostatní pak shledal nedůvodnými. Přesto se Nejvyšší soud i k nerelevantním námitkám vyjádřil, přičemž ohledně námitky, že se stěžovatel skutku nemohl dopustit, neboť nebyl oprávněn jednat za společnost, obdobně jako krajský soud uvedl, že stěžovatel přes překážku absence bezúhonnosti fakticky za společnost vystupoval.
7. Nyní podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 27/2020-1910 ze dne 18. února 2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 198/2018-1835 ze dne 4. června 2019 i rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 139/2015-1594 ze dne 14. prosince 2017, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jakož i ústavněprávní principy.
8. Stěžovatel je především přesvědčen, že není způsobilým subjektem, aby mohl spáchat daný trestný čin, za nějž byl odsouzen, neboť vlastníkem a pronajímatelem předmětného domu je společnost X, a současně v předmětné době stěžovatel nebyl oprávněn za tuto společnost jednat a nelze mu tedy vyčítat, že jménem společnosti neučinil žádné úkony směřující k opravě domu a k obnově dodávek tepla a teplé vody.
9. Stěžovatel pak Ústavnímu soudu doručil doplnění své ústavní stížnosti, ve kterém poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1073/2020-838 a sp. zn 20 Cdo 1071/2020-836, obě ze dne 5. května 2020, v nichž Nejvyšší soud dle stěžovatele uznal pochybení obecných soudů stran přičitatelnosti jednání stěžovatele dotčené právnické osobě, společnosti X. Obě usnesení rušila napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu, jedna ukládající pokutu žalované společnosti a druhá zamítající návrh společnosti na zastavení výkonu rozhodnutí, z důvodu, že okresní i krajský soud se v obou případech odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že princip materiální publicity zápisů statutárního orgánu právnické osoby do obchodního rejstříku neplatí ve vztahu k posouzení otázky oprávnění jednat za právnickou osobu před soudem v občanskoprávním řízení, a proto stěžovatel nemohl společnost X před obecnými soudy zastupovat.
10. V dalším doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 791/2019-435 ze dne 15. prosince 2020, které zrušilo usnesení krajského a okresního soudu zamítající žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení týkajícího se určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, ve kterém byla žalovanou společnost X. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť pravomocným zproštěním obžaloby stěžovatele se jeho funkce jednatele společnosti neobnovila.
11. Stěžovatel dále tvrdí, že i kdyby se vytýkaného skutku mohl dopustit, v jeho případě absentuje zavinění ve formě úmyslu, není naplněna objektivní stránka daného trestného činu, neboť není dána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem, není naplněna ani materiální stránka trestného činu, tj. dostatečná míra společenské škodlivosti, a soudy v řízení dostatečně neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Tím vším dle stěžovatele došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege vyjádřené v čl. 39 odst. 2 Listiny.
12. Obecné soudy dle stěžovatele dále porušily princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo, neboť od počátku vycházely z předem pojatého přesvědčení, že stěžovatel je vinen daným skutkem, ačkoliv stěžovatel je přesvědčen, že tu jsou pochybnosti, pro které bylo třeba rozhodnout o jeho nevině. Závěry obecných soudů jsou tak dle stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, čímž je porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Za porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel považuje též to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
13. Stěžovatel spolu s porušením práva na spravedlivý proces dále tvrdí porušení svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v případě Krajského soudu v Ostravě nerozhodoval nestranný soud, na což stěžovatel opakovaně poukazoval, ovšem o jeho návrhu na odnětí věci bylo rozhodnuto negativně a ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta (usnesení sp. zn. III. ÚS 1193/19 ze dne 29. října 2019). Podjatost všech soudců v obvodu Krajského soudu v Ostravě je dle stěžovatele dána tím, že u daného soudu působí dvě poškozené, které navíc vypovídaly více v neprospěch stěžovatele než jiní svědkové, jako tlumočnice.
14. Porušením stěžovatelova práva na zákonného soudce dle něj též bylo, že v průběhu řízení došlo ke změně předsedy senátu, resp. obsazení celého senátu, aniž by to odpovídalo rozvrhu práce soudu a stěžovatel byl o takové změně jakkoli informován. Předvolání k veřejnému zasedání totiž bylo vždy podepsáno jednou soudkyní jakožto předsedkyní senátu, ovšem při veřejném zasedání byl předsedou senátu jiný soudce a původní soudkyně zde již vůbec nefigurovala, ač nedošlo k žádné změně rozvrhu práce soudu.
15. K porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny mělo dle něj dojít v souvislosti s nedostatkem spravedlivého procesu, neboť obecné soudy dle stěžovatele při výkladu a aplikaci právních předpisů soukromého práva ohledně nájemního vztahu opomněly jejich účel a smysl, nezabývaly se otázkou platného nájemního vztahu nebo zániku závazku pro nemožnost plnění, jakož ani skutečností, že vlastník nemovitostí měl v důsledku předběžného opatření omezené dispoziční právo k nim, pro což mimo jiné nemohl získat finanční prostředky k opravě domu. Obecné soudy tak dle stěžovatele postupovaly svévolně, což v souladu s judikaturou Ústavního soudu zakládá porušení základního práva nebo svobody [stěžovatel k tomuto uvádí nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) ze dne 2. 3. 2000 a nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) ze dne 20. 6. 1995].
II. Hodnocení ústavní stížnosti
16. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
17. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
18. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. Rovněž je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel již v řízení před obecnými soudy uplatňoval obsahově identické námitky jako nyní v ústavní stížnosti, přičemž na tyto námitky mu již bylo řádně a srozumitelně odpovězeno. Především Nejvyšší soud se rozsáhle vyjádřil ke stěžovatelem namítané nemožnosti dopustit se skutku pro neoprávněnost jednat za společnost, způsobilosti samotné společnosti dopustit se dané trestné činnosti, tvrzené absenci zavinění trestného činu a příčinné souvislosti, jakož i porušení zásady ne bis in idem a subsidiarity trestní represe. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i krajského a okresního jsou logická, řádná a srozumitelná a závěry obecných soudů v žádném ohledu nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními ani judikaturou Ústavního soudu, načež na ně Ústavní soud odkazuje.
21. Argumenty stěžovatele usneseními Nejvyššího soudu v civilních věcech týkajících se společnosti, jejímž společníkem a jednatelem stěžovatel byl, jsou pak nepřiléhavé, neboť se týkají občanskoprávního řízení, které jen vzdáleně souvisí s nyní projednávanou věcí stěžovatele, a současně účastníkem v daných civilních řízeních byla společnost X, a nikoli sám stěžovatel. Závěry těchto civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřičitatelnosti jednání stěžovatele společnosti a nezpůsobilosti společnosti vystupovat v dané věci před soudem pak již z povahy věci nelze bez dalšího aplikovat na nynější trestní řízení stěžovatele, jehož předmětem je posuzování jiných, samostatných otázek a účelem rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, nikoli společnosti X. Současně zejména Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč je za vytýkané jednání odpovědný právě stěžovatel a že de iure se společnost jakožto právnická osoba ani nemohla daného trestného činu dopustit.
22. Co se týče námitky porušení práva na zákonného soudce, ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal pochybení, které by opravňovalo jeho kasační zásah. Dle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě měl být předsedou senátu 3 To, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, soudce Mgr. Radek Adamus, což podle napadeného rozhodnutí tohoto soudu byl a ve věci rozhodoval. Soudkyně JUDr. Renata Gilová, která byla podepsána na předvolání, dle rozvrhu práce pak spadá pod stejný senát, přičemž v souladu s rozvrhem práce mohla být pro takové úkony určena jako zastupující předsedkyně při nepřítomnosti předsedy Mgr. Radka Adamuse. Stěžovatelovou námitkou podjatosti soudců krajského soudu se pak dostatečně zabýval již Nejvyšší soud v usnesení č. j. 7 Td 4/2019-25 ze dne 30. ledna 2019 odmítající stěžovatelův návrh na odejmutí věci krajskému soudu, jakož následně i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1193/19 ze dne 29. října 2019. Pro totožnost námitky i argumentů stěžovatele k této otázce si Ústavní soud dovoluje na daná rozhodnutí odkázat a konstatovat, že ani v tomto ohledu porušení práva na zákonného soudce opětovně neshledává.
23. Ústavní soud pak neshledal ani porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť nelze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy v jeho věci postupovaly svévolně. Jak již bylo konstatováno výše, všechna napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logicky, řádně a srozumitelně odůvodněna a jejich závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, načež z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout.
24. K námitce stěžovatele, že se obecné soudy blíže nezabývaly platností nájemních vztahů nebo zánikem nájemního závazku pro nemožnost plnění Ústavní soud toliko uvádí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu je věcí obecných soudů, přičemž v zásadě samostatně si posuzují též tzv. předběžné otázky (viz §9 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu). Z napadených rozhodnutí pak nevyplývá, že by obecné soudy měly jakoukoli pochybnost týkající se nájemních vztahů, pro kterou by jejich rozhodnutí bylo projevem neakceptovatelné libovůle. Pokud měl stěžovatel o platnosti nájemních smluv nebo existenci závazků z nich vyplývajících pochybnosti, mohl a měl je uplatnit již v řízení před obecnými soudy, aby se s tím tyto soudy vypořádaly, což ovšem neučinil.
25. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.
26. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu