ECLI:CZ:US:2021:2.US.185.21.1
sp. zn. II. ÚS 185/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaroslava Jemelíka a Mgr. Kateřiny Jemelíkové, zastoupených Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 30 Cdo 3558/2019-121 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 20 Co 132/2019-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítají porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o návrhu stěžovatelů na přiznání odškodnění vůči státu za průtahy v řízení, zahájeném žalobou stěžovatelů na vyklizení nemovitosti (dále jen "žaloba na vyklizení nemovitosti") u Okresního soudu v Břeclavi a vedeném pod sp. zn. 5 C 63/2011. Podle stěžovatelů řízení provázely značné průtahy zapříčiněné mimo jiné účelovými žalobami na určení vlastnictví, kterými bylo zdržováno jednání ve věci, a tedy i konečné rozhodnutí. Řízení bylo zahájeno v roce 2011, avšak jednání ve věci bylo nařízeno až po třech letech. Stěžovatelé v řízení o odškodnění tvrdili, že opakovaně podávali stížnosti na průtahy v řízení (dne 28. 7. 2014 a 9. 9. 2015), tyto však zůstaly bez odezvy. Stěžovatelé dále poukazovali na to, že celková délka řízení do jeho pravomocného skončení byla 5 let a 2 měsíce a celková doba od zahájení řízení do prvního jednání ve věci byla 3,5 roku, přičemž od nařízení prvního jednání ve věci do vydání rozsudku soudem prvního stupně postačila pouze doba necelých 5 týdnů.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku ze dne 23. 5. 2019 č. j. 20 Co 132/2019-96 k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla ještě přiměřená, přičemž ani nedospěl k dílčímu závěru, že by zde byly průtahy při rozhodování o procesních otázkách, stěžovatelé pouze mají za to, že při řešení dílčích procesních otázek mohl soud v posuzovaném řízení zvolit jiný procesní postup.
4. Ani Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 10. 2020 č. j. 30 Cdo 3558/2019-121 nedospěl k závěru o odůvodněnosti nároku stěžovatelů, poukázal na to, že v dovolacím řízení se při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení v zásadě posuzují právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Proto pouhé přesvědčení dovolatelů, že zmíněný postup je průtahem způsobujícím nepřiměřenou délku řízení (v podstatě nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení), ve světle judikatury dovolacího soudu, i dle samotnými stěžovateli zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1613/2009 přípustnost dovolání založit nemůže. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud totiž také uzavřel, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). Dovolací soud tedy uzavřel, že se odvolací soud svým posouzením celkové délky řízení založeným nikoli výhradně na průtazích, ale na úvaze o celkové přiměřenosti jeho délky, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění nevyplývá nečinnost soudů v posuzovaném řízení a koneckonců ani samo dovolání (s odkazem na skutková zjištění soudů) neoznačuje žádné takové konkrétní období nečinnosti, nýbrž je toliko založeno na polemice, zda v posuzovaném řízení bylo možno procesně postupovat i jinak (než soudy postupovaly), z čehož dovolatelé dovozují, že mohlo skončit dříve (např. kdyby Okresní soud v Břeclavi již při prvním návrhu na přerušení řízení vyhodnotil postup žalovaných jako obstrukční).
5. Stěžovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti na skutečnost, že k prvnímu přerušení řízení o žalobě na vyklizení došlo na základě podané žaloby na určení vlastnictví ze dne 19. 7. 2012, přičemž toto řízení o žalobě na vyklizení bylo přerušeno usnesením ze dne 5. 8. 2013 a žaloba na určení vlastnictví byla dne 4. 10. 2013 jako neprojednatelná odmítnuta; následně rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2014 bylo změněno napadené usnesení tak, že řízení se nepřerušuje. Ke druhému přerušení řízení o žalobě na vyklizení došlo na základě další žaloby na určení vlastnictví ze dne 28. 2. 2014, přičemž toto řízení o žalobě na vyklizení bylo znovu přerušeno usnesením ze dne 25. 4. 2014 a žaloba na určení vlastnictví byla dne 16. 7. 2014 jako neprojednatelná odmítnuta; téhož dne 16. 7. 2014 bylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno napadené usnesení opět tak, že řízení se nepřerušuje; stěžovatelé uvádí, že uvedené žaloby měl údajně podat syn žalovaných Lukáš Blatný, který to však později popřel. Stěžovatelé dále namítají, že rozsudek vydaný dne 16. 12. 2014 soudem prvního stupně ve věci žaloby na vyklizení byl stěžovatelům doručen až dne 16. 3. 2015, tedy 3 měsíce po jeho vynesení a spis v uvedené věci byl po podání odvolání žalovaných ze dne 30. 3. 2015 předložen odvolacímu soudu až dne 8. 1. 2016, tedy po více než 9 měsících po podání odvolání. Stěžovatelé poukazují dále na to, že jim byla rozsudkem soudu prvního stupně přiznána částka ve výši 199 500 Kč s příslušenstvím. Na základě odvolání žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti však Městský soud v Praze svým napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba stěžovatelů se v této části zamítá. Podle stěžovatelů odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že řízení mohlo být vedeno koncentrovaněji, přičemž zásadní vliv na délku řízení měla procesní (obstrukční) aktivita žalovaných. S tím stěžovatelé nesouhlasí, neboť mají za to, že zásadní vliv na délku řízení měla skutečnost, že Okresní soud v Břeclavi nebyl s to po dobu 2 let nařídit ve věci jednání, byť se ve výsledku ukázalo, že je schopen nařídit a projednat věc ve 3 soudních jednáních v průběhu jediného měsíce. Stěžovatelé dále kritizují část, v níž odvolací soud hovoří o procesních aktivitách žalovaných v původním sporu. Stěžovatelé však státu vytýkají, že Okresní soud v Břeclavi umožnil zdržení řízení v prvním stupni o několik let na základě opakovaných naprosto vadných a neprojednatelných podání učiněných neznámo kým. Stěžovatelé mají za to, že odvolací i dovolací soud přistoupily k posouzení délky řízení a souvisejících průtahů příliš formalistický, když svými rozhodnutími posvětily mechanické rozhodování Okresního soudu v Břeclavi o přerušení řízení bez bližšího zkoumání merita žalob na určení vlastnictví.
6. Stěžovatelé se domnívají, že tím, že odvolací soud konstatoval, že řízení mohlo být vedeno koncentrovaněji, a dovolací soud pouze mechanicky a bez bližšího odůvodnění uvedl, že závěr o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení nebyl v této kauze zcela zjevně nesprávný, porušily svou výsostnou povinnost nalézat právo a spravedlnost. Podle stěžovatelů obecné soudy dávají přednost formalistickému výkladu a poskytují ochranu zneužívání soudního systému ze strany žalovaných, nežli aby v souladu s morálními principy a principy spravedlnosti chránily zájmy osob, které mají řádně splněny své závazky. Vzniká podle nich tedy nepřiměřená disproporce mezi šetřením práv osob zneužívajících zákonných prostředků k oddálení splnění povinnosti plnit své závazky.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy, tedy s tím, jak soudy posoudily skutkové a právní okolnosti věci. Stěžovatelé ačkoli používají argumentaci odkazem na své vlastnické právo a právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových a právních závěrů případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat. Výklad obecných soudů pak podle Ústavního soudu není natolik excesivní, aby vyžadoval zásah Ústavního soudu.
11. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu