ECLI:CZ:US:2021:2.US.2032.20.1
sp. zn. II. ÚS 2032/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Vavříka a Jaroslavy Broumové, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 28 Cdo 887/2020-264, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019 č. j. 19 Co 294/2019-236 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 8. 2019 č. j. 16 C 56/2018-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud Praha-západ v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali nahrazení projevu vůle žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. X o výměře 2 356 m2 v katastrálním území Račice nad Berounkou, který je ve vlastnictví České republiky (výrok I.). Stěžovatelům rovněž uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu ve věci samé, tj. ve výroku I., potvrdil, náklady řízení však snížil na 1 500 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelů nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl.
3. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), a domáhají se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Konstatovaly, že stěžovatelé netvrdili a neprokázali svou dostatečnou aktivitu při uplatňování práv v období před podáním nyní projednávané žaloby, ani liknavost a svévoli žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu při uspokojování jejich nároku, přičemž podotkly, že samotná délka předchozího správního řízení bez dalších významných skutečností nemůže být důvodem pro závěr o liknavosti žalované ve vztahu ke stěžovatelům. Dospěly proto k závěru, že požadavku na uspokojení restitučního nároku stěžovatelů mimo zákonem předpokládaný postup vyhovět nelze, a proto je namístě žalobu zamítnout.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí nerespektují principy, na nichž je založeno restituční zákonodárství a judikatura vrcholných soudů. Mají za to, že obecné soudy nezohlednily lidský rozměr věci. Poukazují na to, že právní předchůdkyně stěžovatelů restituční nárok uplatnila již v roce 1991, svá práva však mohli začít bránit až v roce 2017, neboť až v této době bylo rozhodnuto, že nejsou vlastníky nemovitostí, jejichž vydání se od roku 1991 domáhali, a teprve tehdy jim vznikl nárok podle §11a zákona o půdě. Uvádějí, že se zúčastnili dvou veřejných nabídek, avšak neúspěšně. Stěžovatelé mají dále za to, že nalézací soud nesprávně přenesl odpovědnost za prokázání liknavosti Státního pozemkového úřadu na stěžovatele, nesouhlasí se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ohledně veřejných nabídek a učiněné závěry označují za neznalost problematiky. Za nesprávný a překvapivý označují též závěr soudu o dvoufázovosti restitučního řízení, kdy první fáze je správním řízením, zatímco fáze po vydání rozhodnutí o nároku na náhradní plnění je řízením soukromoprávním. Nalézací soud dle stěžovatelů nerespektoval základní zásady správního řízení; pochybil, když stěžovatelům neumožnil změnu žaloby; a nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2811/2018.
6. Stěžovatelé se dále vymezují proti závěrům odvolacího soudu. Nesouhlasí s odůvodněním prodlení v řízení před Státním pozemkovým úřadem a namítají, že důvodem nebylo dědické řízení, nýbrž nesprávné odložení věci ad acta. Dále se odvolací soud dle stěžovatelů neodůvodněně odchýlil od zjištěného skutkového stavu, obdobně jako nalézací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno na stranu stěžovatelů a neporozuměl, že ačkoli bylo vyhlášeno sedm veřejných nabídek, stěžovatelé se mohli vždy hlásit pouze do jednoho, nikoli do více současně probíhajících. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu dále opakují judikaturu, se kterou je údajně názor obecných soudů v rozporu.
7. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé namítají, že jeho vydáním a bezprostředním doručením byli zkráceni na svých právech v jiné věci. Stěžovatelé nesouhlasí dále s tím, že se soud nezabýval jejich skutkovými námitkami, neodpověděl na položené otázky v dovolání a že podobně jako odvolací soud hodnotil liknavost Státního pozemkového úřadu až ve vztahu k období po vydání rozhodnutí o nároku na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky. Stěžovatelé mají dále pochybnost o nepodjatosti předsedy senátu Nejvyššího soudu. Stěžovatelé uzavírají, že napadenými rozhodnutími nebyla ani po téměř třiceti letech nalezena spravedlnost a rovnováha mezi majetkovými a mravními křivdami komunistického režimu a schopností státu tyto křivdy zmírnit.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Ústavní soud v tomto rozsahu posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozumí, že spory týkající se restitučních nároků jsou pro oprávněné osoby obzvláště citlivé, v posuzované věci však stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze pokračují v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně odkazů na dle stěžovatelů relevantní judikaturu. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává z ústavního hlediska udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, a to ani v restitučních věcech.
11. V posuzované věci se právní předchůdkyně stěžovatelů, resp. stěžovatelé jakožto oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě domáhali vydání před 1. 1. 1990 zabraných nemovitostí v k. ú. Přílepy. Státním pozemkovým úřadem (který se k 1. 1. 2013 stal příslušným k výkonu práv a povinností dříve náležejících do působnosti zrušeného Pozemkového fondu České republiky) však bylo v roce 2017 rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, jejichž vydání se domáhali, a že jim náleží náhrada z majetku státu v podobě jiného pozemku podle §11a odst. 1 zákona o půdě.
12. Zatímco v řízení o vydání zabraných nemovitostí má Státní pozemkový řád kompetence správního orgánu a předmětné řízení podléhá zásadám správního řádu, převod náhradních pozemků není rozhodováním ve správním řízení, vztah mezi Státním pozemkovým úřadem a oprávněnou osobou není vztahem mocenským, nýbrž je charakterizován rovností obou subjektů, a je tedy vztahem soukromoprávním, vztahem dlužníka a věřitele (srv. usnesení zvláštního senátu dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, sp. zn. Konf 80/2003 ze dne 24. 11. 2004). Na druhou stranu, jakkoli se jedná o vztah soukromoprávní (tj. ovládaný principem rovnosti), nelze nemít na zřeteli, že Státní pozemkový úřad je veřejnou institucí, protože plní veřejný účel, a tudíž mají-li obecné soudy dostát své ústavní povinnosti poskytovat ochranu právem chráněným zájmům, musí při posuzování postupu státu, resp. jím zmocněných osob (plnících povinnosti státu) zkoumat, zda nedochází k libovůli [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303)].
13. Podle §11a zákona o půdě se jiné pozemky na oprávněné osoby převádí na základě veřejných nabídek. Ve výjimečných případech lze ze zákonem předvídaného postupu vypořádání nároků oprávněných osob na náhradní pozemky prostřednictvím veřejných nabídek pozemků slevit, a to v případě svévolného a liknavého postupu Státního pozemkové úřadu. V těchto případech se pak může oprávněná osoba prostřednictvím soudní žaloby domáhat uložení povinnosti Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům, i když tyto nebyly uvedeny ve veřejné nabídce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 ze dne 14. 1. 2015).
14. Liknavost či svévoli lze spatřovat v takovém přístupu Státního pozemkového úřadu, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Při posuzování výjimky z postupu stanoveného §11a je třeba zvažovat i aktivitu oprávněné osoby při účasti na veřejných nabídkách (srv. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 ze dne 28. 6. 2016).
15. Nalézací i odvolací soud se proto v souladu s uvedenou judikaturou zabývaly tím, zda lze postup Státního pozemkového úřadu označit za svévolný a liknavý, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatelé ani přes výzvu žádným konkrétním způsobem netvrdili, a především k případnému liknavému a svévolnému postupu žalované České republiky -Státního pozemkového úřadu neuvedli a neoznačili žádné důkazy. Stejně tak netvrdili, ani neprokázali svůj aktivní přístup k domáhání se náhradního pozemku skrze veřejné nabídky. Žaloba stěžovatelů proto byla zamítnuta jako nedůvodná. Ústavní soud konstatuje, že právní posouzení obecných soudů odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž do provedených skutkových zjištění a hodnocení důkazů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
16. Pokud jde o námitky směřující proti délce správního řízení před rozhodnutím, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, jejichž vydání se domáhali, pak Ústavní soud připomíná, že předchozí správní řízení a nyní posuzované řízení před civilními soudy představují dva kvalitativně odlišné procesy, ve kterých dotčené subjekty vystupují v jiných mocenských pozicích a oprávněné osoby mají odlišné nástroje ochrany svých práv. Vady správního řízení je pak třeba řešit cestou opravných prostředků, případně žaloby ve správním soudnictví, musí tak však být učiněno při dodržení procesních lhůt a ostatních náležitostí řádného podání.
17. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu dovolání stěžovatelů nesplnilo předpoklady přípustnosti (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat), a muselo proto být odmítnuto.
18. Ohledně námitek procesního charakteru Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud řádně odůvodnil, proč žádosti o rozšíření žaloby nevyhověl, přičemž Ústavní soud vadu ústavněprávní dimenze v posuzované věci neshledal. Jedná se o ryzí aplikaci podústavního, nadto procesního předpisu, do níž nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. K námitce podjatosti soudce Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku měli stěžovatelé uplatnit již v řízení před Nejvyšším soudem, a to bezprostředně poté, co byli soudem poučeni o složení rozhodujícího senátu; námitka by tak byla řádně posouzena dle postupu předvídaného procesními předpisy. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu nemůže Ústavní soud posouzení Nejvyššího soudu suplovat. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro jiné řízení, neboť účinky rozhodnutí v jiném soudním řízení nemohou mít vliv na ústavní konformitu posuzované věci.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu