ECLI:CZ:US:2021:2.US.3170.20.1
sp. zn. II. ÚS 3170/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumíra Topinky, právně zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 174, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 20 Cdo 2487/2020-281, usnesení Městského soudu v Praze dne 31. 1. 2020 č. j. 15 Co 338/2019-258 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2019 č. j. 148 EXE 846/2018-173 (148 EXE 853/2018-170, 148 EXE 1074/2018-160), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel pracoval ve společnosti Compass Group Czech Republic s. r. o. (dále jen "povinná") od roku 1998 a od roku 2003 působil ve funkci finančního ředitele povinné. V roce 2013 byla stěžovateli předána výpověď. Po této události mělo dojít k rapidnímu zhoršení vztahů mezi stěžovatelem a povinnou, resp. jejími zaměstnanci a vedením. V současnosti je u obvodního soudu vedeno vícero řízení, prostřednictvím nichž stěžovatel uplatňuje vůči povinné společnosti celou řadu nároků. Stěžovatel mj. podal k obvodnímu soudu celkem tři návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu. Obvodní soud těmto návrhům vyhověl a vydal elektronické platební rozkazy na částky a) 50 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05% ročně, b) 600 000 Kč s úrokem z prodlení 7,75% ročně a c) 600 000 Kč s úrokem z prodlení 7,75% ročně; kromě toho uložil povinné společnosti povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Tyto elektronické platební rozkazy byly zaslány do datové schránky povinné. Z datové schránky je vyzvedla neznámá - respektive policií v rámci prověřování trestního oznámení nezjištěná - osoba, která se do ní přihlásila z mobilního datového připojení pomocí přihlašovacích údajů generálního ředitele společnosti Miroslava Šoleho. Konkrétně byl první platební rozkaz dodán do datové schránky dne 20. 2. 2015 v čase 14:03:06 hod. a stejného dne v 16:39:03 hod. se do datové schránky přihlásila neznámá osoba, čímž došlo k doručení. Druhý platební rozkaz byl do datové schránky dodán dne 1. 4. 2015 v čase 14:00:09 hod. a vyzvednut byl téhož dne v 14:03:58 hod. Třetí platební rozkaz byl dodán do datové schránky dne 4. 5. 2015 v čase 10:43:21 hod. a k jeho vyzvednutí došlo téhož dne v 11:26:34 hod. Mimo toho byl do datové schránky povinné společnosti doručen ještě jeden (s předmětným řízením nesouvisející) platební rozkaz, jímž byla stěžovateli přiznána částka 133 036 Kč, přičemž k jeho dodání došlo dne 9. 2. 2015 v čase 10:12:57 hod. a k jeho vyzvednutí došlo téhož dne v čase 10:18:17 hod. Byť má povinná více než 2000 zaměstnanců a je jí doručováno mnoho datových zpráv denně, v žádném jiném případě nedošlo k podobným nesrovnalostem při doručování datových zpráv.
3. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o návrhu povinné společnosti na zastavení exekuce ve věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 148 EXE 846/2018, sp. zn. 148 EXE 853/2018 a sp. zn. 148 EXE 1074/2018. Stěžovatel v tomto řízení vystupoval v roli oprávněného. Jak již bylo naznačeno, tato řízení se týkala právě třech shora uvedených elektronických platebních rozkazů a částky 50 000 Kč, 600 000 Kč a 600 000 Kč, u nichž došlo za mimořádně podezřelých okolností k doručení do datové schránky povinné, aniž by tato o doručení věděla.
4. Obvodní soud provedl v rámci rozhodování o návrhu povinné společnosti na zastavení exekuce poměrně obsáhlé dokazování. Z výslechu generálního ředitele povinné společnosti Miroslava Šoleho soud zjistil, že poštu z datové schránky nikdy nevyzvedával a ani to neumí. Vyzvedávání datových zpráv měl v gesci stěžovatel jako finanční ředitel a k jeho rukám ostatně měly být doručeny i přístupové údaje M. Šoleho do datové schránky. Z výslechu bývalé asistentky stěžovatele Lenky Konůpkové vyplynulo, že většinu elektronické pošty vyzvedávala z datové schránky ona, neboť to měla v popisu práce. V společnosti byl zaveden jistý mechanismus pro vyzvedávání pošty, jenž je v usnesení obvodního soudu podrobně popsán. Dle vyjádření svědkyně měla do datové schránky přístup ona, její kolegyně ze mzdového oddělení P. Kailová, generální ředitel M. Šole a stěžovatel. Svědkyně se rovněž vyjádřila, že krátce po odchodu stěžovatele ze společnosti ji kontaktoval s dotazem, zda by bylo možné nějakou datovou zprávu došlou povinné společnosti nepředat. To však odmítla. Z výslechu Petry Kailové, bývalé podřízené stěžovatele, mimo jiné vyplynulo, že do datové schránky měla přístup ona, její kolegyně L. Konůpková, M. Šole a stěžovatel. Z výslechu stěžovatele vyplynulo, že rozporuje všechna tvrzení o jeho někdejším přístupu do datové schránky povinné společnosti a k přihlašovacím údajům generálního ředitele M. Šoleho. Stěžovatel ve výslechu tvrdil, že na způsob vyzvedávání pošty z datové schránky u povinné si již nepamatuje. Rovněž rozporoval tvrzení L. Konůpkové, že ji požádal, zda by nemohla nějakou datovou zprávu "stopit". Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že ačkoli nebylo zjištěno, kdo se ve všech třech případech přihlásil do datové schránky povinné společnosti a vyzvedl datové zprávy obsahující předmětné exekuční tituly (elektronické platební rozkazy), lze dospět ke spolehlivému závěru, že tyto exekuční tituly nebyly povinné společnosti doručeny řádně ve smyslu §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Povinná se s nimi ve skutečnosti neseznámila a neměla žádnou vědomost o tom, že byly do její datové schránky doručeny. Jelikož řádné doručení je podmínkou vykonatelnosti exekučních titulů, je zjištění o absenci řádného doručení důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Obvodní soud proto výrokem I. napadeného usnesení exekuci zastavil. Současně výrokem II. odložil exekuci dle §266 odst. 2 občanského soudního řádu až do pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu povinné společnosti na zastavení exekuce. Výrokem III. rozhodl obvodní soud o nákladech řízení.
5. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), povinné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce v odvolacím řízení (výrok III.). Městský soud nad rámec shora uvedeného připomněl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu soudům v řízení o výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení přísluší posuzovat, zda doručení exekučních titulů proběhlo řádně, v souladu se zákonem a účinné, tedy zda není dán omluvitelný důvod, pro který se účastník řízení nebo jeho právní zástupce nemohl s předmětným exekučním titulem seznámit. Právě toho se povinná společnost s ohledem na protiprávní činnost nezjištěné osoby při doručování exekučních titulů domáhala a právě v intencích této judikatury Nejvyššího soudu jí obvodní soud vyhověl. Jeho postup proto nelze považovat za vadný. Dále se odvolací soud zabýval i námitkami stěžovatele směřujícími do oblasti skutkových zjištění. Městský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění obvodního soudu jsou korektní. Nad rámec toho zdůraznil, že nelze přehlédnout a) provázanost nesrovnalostí při doručovaní datových zpráv s osobou stěžovatele a řízeními, na jejichž výsledku měl zájem, b) výjimečnost těchto nesrovnalostí (v žádném jiném případě k podobným problémům s doručováním datových zpráv nedošlo), c) úzkou časovou souvislost mezi dodáním předmětných datových zpráv do datové schránky povinné společnosti a jejich vyzvednutím neznámou osobou, na základě čehož lze předpokládat, že tato neznámá osoba měla povědomí o tom, kdy tyto datové zprávy budou, resp. byly doručovány, a d) znalost přístupových údajů generálního ředitele povinné společnosti M. Šoleho do datové schránky. Odvolací soud rovněž připomněl, že ode dne 6. 6. 2015, kdy došlo ke změně přístupových údajů M. Šoleho do datové schránky, podobným nesrovnalostem již nedochází. Proto konstatoval, že "pokud lze vycházet ze zodpovězení jedné ze základních otázek soudního procesu uplatňovaných již v římském právu, "cui bono" (v či prospěch), odvolací soud zcela rozumí, proč posoudil soud prvního stupně uvedené exekuční tituly jako nedoručené řádně a proč přistoupil k zastavení daných exekucí. Je logické, že se zjištěnou velkou pravděpodobností podílu oprávněného (stěžovatele - pozn.) na zneužití znalostí o systému povinné, když tento měl k tomu veškeré potřebné znalosti, pomůcky i důvod (...), nepostačí pouhé posouzení splnění právních norem, ale je třeba dospět ke spravedlivému řešení, jak na toto apeluje i Ústavní soud téměř ve své veškeré judikatuře."
6. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že jej odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení žádné ze stěžovatele položených otázek. Z toho důvodu stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje přípustnost svého dovolání (§237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu). Jeho dovolání proto odmítl jako nepřípustné.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. V návaznosti na to uvádí, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí se ocitl v procesní situaci, která pro něj představuje "denegatio iusticiae, nebo-li popření spravedlnosti" (sic!) a porušení práva na spravedlivý proces. Ačkoli disponuje rozhodnutími opatřenými doložkou právní moci a vykonatelnosti, svých práv se ve skutečnosti domoci nemůže. Dále stěžovatel rozporuje skutková zjištění obecných soudů a opakuje námitky, jež jsou obsahově srovnatelné s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy.
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
1. Po zvážení všech okolností však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
2. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o námitky směřující do roviny skutkových zjištění a do roviny podústavního práva, jež stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly, lze v tomto rozsahu plně odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, zejména obvodního soudu a městského soudu.
3. Dále Ústavní soud podotýká, že po zevrubném prozkoumání napadených rozhodnutí a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že tato rozhodnutí netrpí žádnou z ústavněprávně relevantních vad. Jsou založena na pečlivě zjištěném skutkovém stavu a soudy řádně zhodnotily věrohodnost výpovědí klíčových svědků, jejich logičnost, konzistentnost a proměnlivost v čase. Zjištěné skutečnosti následně konfrontovaly se skutkovými tvrzeními stěžovatele. Stěžovateli byl rovněž poskytnut dostatečný prostor pro procesní obranu, vyjádření se k provedeným důkazům a vznesení jakýchkoliv námitek, jež považoval za relevantní. Obecné soudy se následně s těmito námitkami důkladně a přesvědčivě vypořádaly a svá rozhodnutí odůvodnily řádným, nadprůměrně podrobným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem. Není proto dán důvod pro konstatování porušení stěžovatelových základních práv.
4. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu