ECLI:CZ:US:2021:2.US.3451.20.1
sp. zn. II. ÚS 3451/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, kterou se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem Okresního soudu v Karlových Varech spočívajícím v nařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 31/2019 na den 26. 1. 2021 bez předchozího nařízení předběžného projednání obžaloby byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a aby Okresnímu soudu v Karlových Varech uložil, aby zrušil nařízené hlavní líčení a nařídil předběžné projednání obžaloby, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá, aby Ústavní soud:
a) vyslovil, že zásahem Okresního soudu v Karlových Varech spočívajícím v nařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 31/2019 na den 26. 1. 2020 bez předchozího nařízení předběžného projednání obžaloby byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
b) Okresnímu soudu v Karlových Varech uložil, aby zrušil nařízené hlavní líčení a nařídil předběžné projednání obžaloby.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 T 31/2019-975, schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou dne 6. 3. 2019 mezi státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech a stěžovatelem a dvěma spoluobviněnými. Na základě uvedené dohody o vině a trestu byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) trestního zákoníku spáchaným formou spolupachatelství, pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaným formou spolupachatelství, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaným formou spolupachatelství a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku spáchaným formou spolupachatelství. Stěžovatel byl podle §234 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel a jeden ze spoluobviněných podali proti rozsudku ústavní stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné uváděl, že jeho souhlas s dohodou o vině a trestu nebyl svobodný a plně informovaný a že byl vyvolán nepřímým nátlakem spočívajícím v de facto jediné možnosti, jak dosáhnout propuštění z vazby.
3. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele a spoluobviněného nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 1860/19, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech v části týkající se stěžovatelů zrušil.
4. Okresní soud v Karlových Varech následně v návaznosti na odstoupení od dohody o vině a trestu obviněných usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. 6 T 31/2019-1190, rozhodl o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu ve věci stěžovatele.
5. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech stěžovatele dne 29. 9. 2020 vyrozuměla o podání obžaloby. Stěžovatel podal dne 2. 10. 2020 návrh na předběžné projednání obžaloby. Okresní soud v Karlových Varech přípisem ze dne 12. 11. 2020 vyrozuměl obhájce stěžovatele, že na den 26. 1. 2021 je nařízeno hlavní líčení.
6. Stěžovatel v rozsáhlé argumentaci dovozuje, že se orgány činné v trestním řízení dopustily v řízení vedeném po vydání nálezu Ústavního soudu nesprávného postupu. Jeho náprava je podle názoru stěžovatele možná jedině cestou předběžného projednání obžaloby, jehož se domáhá.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
9. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde orgánů činných v trestním řízení) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
10. Jak již Ústavní soud konstatoval v usneseních ve věcech sp. zn. IV. ÚS 562/05, IV. ÚS 574/05, II. ÚS 505/05, podání obžaloby nepředstavuje konečné a nezvratitelné rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení. Ústavní soud uzavírá, že není oprávněn v tomto stádiu ingerovat do probíhajícího trestního řízení prostřednictvím posuzování postupu orgánů činných v trestním řízení před podáním obžaloby, prověřováním důvodnosti obžaloby a splnění podmínek pro její předběžné projednání, neboť by nepřípustně zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, a to zejména obecného soudu, protože jen soud (rozumí se soud obecné soudní soustavy a jen na základě podané obžaloby) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a násl. Ústavy ČR).
11. Předběžné projednání obžaloby, jehož neprovedení stěžovatel namítá, není nepominutelnou součástí trestního řízení. Přesněji, rozhodnutí o něm je v dispozici předsedy senátu (viz §186 trestního řádu). Nejedná se tedy o subjektivní právo stěžovatele, kterého by se mohl vůči předsedovi senátu domáhat. Nenařízení předběžného projednání obžaloby tak za daných okolností nemůže představovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu (obdobně např. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 66/12 ze dne 15. 8. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1726/13 ze dne 3. 10. 2013).
12. Případné podstatné vady, jež dle stěžovatelova mínění obžaloba nese, lze uplatnit přímo v hlavním líčení, popř. cestou opravných prostředků. Dojde-li v předmětném trestním řízení k porušení tvrzených základních práv a svobod, může je Ústavní soud přezkoumávat s ohledem na princip subsidiarity řízení před Ústavním soudem zásadně až po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, které trestní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud proto konstatuje, že nutnost či potřeba provedení předběžného projednání obžaloby je věcí, která může být posouzena jen nezávislým soudem, do jehož příslušnosti a nezávislosti by mohl v této fázi řízení přezkoumáním splnění podmínek uvedených v §186 trestního řádu nepřípustně zasáhnout. Stejně tak Ústavní soud nemohl z výše uvedených důvodů přisvědčit názoru, že předběžné projednání obžaloby je samostatnou uzavřenou částí trestního řízení, kterou lze napadnout ústavní stížností, protože takové pochybení již nelze v dalších fázích řízení zhojit. Takovýto názor neodpovídá ani procesní úpravě podání obžaloby, ani pozici Ústavního soudu v probíhajícím, nikoli pravomocně ukončeném trestním řízení.
13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj