ECLI:CZ:US:2021:2.US.606.21.1
sp. zn. II. ÚS 606/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 6 Tdo 986/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. srpna 2019, sp. zn. 20 T 6/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byli stěžovatelka a spoluobviněný uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku.
3. Za toto jednání byla stěžovatelka podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Spoluobviněnému byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 27 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Oběma obviněným pak byl podle §70 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě nemajetkové újmy poškozeným pozůstalým.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a všichni poškození. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 100/2019, byl z podnětu odvolání poškozených doplněn napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §259 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu namítla, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s obsáhlým odvoláním představujícím alternativní právní argumentaci, čímž vykázal znaky libovůle a porušil její právo na spravedlivý proces. Učiněná skutková zjištění jsou podle názoru stěžovatelky v extrémním nesouladu s právními závěry soudů. Touto skutečností se údajně nezabýval ani Nejvyšší soud. Závěr o vině stěžovatelky stojí podle ní na jediném přímém důkazu, a to na svědecké výpovědi druhého obviněného, který je se stěžovatelkou v konfliktu. Připomíná, že námitkou spočívající v tom, že stěžovatelka neměla na rozdíl od spoluobviněného z předmětné události žádná zranění, se obecné soudy nezabývaly. Stěžovatelka nedostala od soudní moci odpověď na otázku, jak se za tohoto stavu mohla jednání popsaného ve skutkové větě dopustit spolu s ním.
7. Stěžovatelka považuje uložený výjimečný trest za nepřiměřeně přísný. Domnívá se, že se soud prvního stupně dopustil dvojího přičítání, když smrt poškozených bere jako důvod, pro který chce ukládat výjimečný trest. Smrt dvou osob je však znakem skutkové podstaty trestného činu a nemůže být znovu přičítána v argumentaci o uložení výjimečného trestu. Nesouhlasí ani s uložením trestu vyhoštění.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. K posledně uvedené kategorii vad důkazního řízení směřují stěžovatelčiny námitky, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu.
18. Ústavní soud neshledává ústavněprávně relevantní pochybení v závěru soudů (srov. str. 51 až 66 rozsudku krajského soudu, na nějž odkázal vrchní soud, a následně jej k námitkám stěžovatelky doplnil v bodech 31. až 36. usnesení Nejvyšší soud), že role stěžovatelky před spácháním činu i poté a parametry samotného útoku na poškozené uvnitř mobilheimu vedou k přesvědčivému závěru, že se stěžovatelka činu dopustila společně se spoluobviněným, a to aktivní účastí i při přímém útoku na poškozené. Závěr o vině stěžovatelky přitom nestojí pouze na výpovědi spoluobviněného, nýbrž je podložen celým komplexem na sebe navazujících dílčích důkazů nepřímých, které až v kombinaci s jeho výpovědí vykreslují motiv i obraz spáchaného skutku. Právě souhra při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali.
19. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že v rámci odůvodnění rozhodnutí má soud povinnost reagovat na všechny námitky, které obviněný vznesl [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85 SbNU 571) či nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)]. Vypořádání se s námitkami přitom může být i stručné [nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dokonce se připouští i odpověď implicitní [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)]. Je však třeba zdůraznit, že mírou rozsahu potřebné reakce na námitku je z ústavněprávního hlediska její závažnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17. 8. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379), nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)].
20. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na některé odvolací námitky stěžovatelky reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvého stupně, s nimiž se ztotožnil. Z pohledu Ústavního soudu, který posuzuje řízení jako celek, je podstatné, že k namítanému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v rámci dovolání, které odmítl jako zjevně neopodstatněné.
21. Ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., dokazování v trestním řízení není bezbřehé, ale soud postupuje při provádění důkazů za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Pokud komplex logicky propojených skutkových zjištění podložených řetězcem nepřímých důkazů v kombinaci s přímým důkazem výpovědí spoluobviněného prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku, které svědčí o naplnění subjektivní a objektivní stránky označeného zvlášť závažného zločinu, není povinností soudu hledat odpověď na otázku, jak je možné, že stěžovatelka neměla z předmětné události žádná zranění. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů, a je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. S provedeného dokazování soudy dovodily, že v přípravné fázi jednání byla aktivita stěžovatelky dominantní. Možnost fyzické likvidace poškozených, které se následně v těsné součinnosti se spoluobviněným účastnila, stěžovatelka od počátku připouštěla. Detailní popis její aktivity na místě činu, při které mohla či nemusela utrpět viditelná zranění na jejím těle, nemá s ohledem na okolnosti případu právní relevanci.
22. Obecné soudy jsou při výkonu pravomoci ukládat trestní sankce předně povinny zachovat ústavní princip nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona), jenž je vyjádřen explicitně v čl. 39 Listiny: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Nerespektování zásady zákonnosti trestu je pak dle konstantní judikatury důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2925/14 ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 911/15 ze dne 5. 1. 2016).
23. Trest odnětí svobody na 28 let byl uložen v rámci zákonné sazby, a to jako výjimečný trest v alternativě trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let dle §54 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uložení tohoto druhu trestu bylo obecnými soudy dostatečně odůvodněno, a to včetně vysvětlení, z jakých důvodů soudy shledaly naplnění první z alternativních podmínek pro uložení výjimečného trestu, t. j. velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu, jakož i posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života, možnosti jeho nápravy a dalších okolností dle §39 tr. zákoníku při samotné výměře trestu v rámci zákonné sazby dle §54 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry o druhu a výši trestu založené na konkrétních okolnostech posuzovaného případu nejsou projevem svévole soudní moci, ani je nelze označit za rozporné s principem proporcionality a spravedlnosti. Zásadu zákazu dvojího přičítání při ukládání trestu obecné soudy v odůvodnění výslovně zmínily a ve svých úvahách plně respektovaly.
24. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím Ústavní soud uzavírá, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, vymezených v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu