ECLI:CZ:US:2021:2.US.903.21.1
sp. zn. II. ÚS 903/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2021 č. j. 9 To 457/2020 a usnesení Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 7041-101/2020-900000-754.5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2021 se stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora uvedeným usnesením Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, Odborem Pátrání Olomouc, oddělením Odhalování trestné činnosti Zlín (dále jen "policejní orgán") byly postupem dle §79g odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnoty ve výroku specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele a jedna nemovitost ve spoluvlastnictví stěžovatele a dalšího z podezřelých, neboť nebylo možno zajistit věc, která byla nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel se spolu s dalšími třemi podezřelými dle zjištění policejního orgánu měl dopustit zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Uvedená trestná činnost měla spočívat v obchodování naplňujícím znaky tzv. karuselových podvodů, měla být skupinou podezřelých páchána soustavně (v období od měsíce ledna 2014 do měsíce února 2015), v konkrétně zjištěných místech na území Jihomoravského kraje a Zlínského kraje, po předchozí domluvě, podrobném naplánování a ke škodě České republiky. Předmětem trestné činnosti mělo být pořizování vína a souvisejících produktů z jiných členských států EU (Španělsko, Itálie a Maďarsko), přičemž zatížení daní z přidané hodnoty bylo fakturačně ponecháno na obchodních společnostech v postavení tzv. ztracených obchodníků figurujících na prvním stupni řetězce, které daň z přidané hodnoty po pořízení zboží nepřiznaly a nezaplatily, popř. ji krátily fiktivními odpočty z titulu plnění přijatého od jiných plátců v tuzemsku. Na konci řetězce, tj. již za tzv. nárazníkovými společnostmi, mělo na úrovni profitujících obchodních společností, do jejichž skladů či jejichž zákazníkům reálně bylo zboží při zastírání jeho skutečného pohybu dodáno přímo z jiných členských států EU, dojít ke snížení daňové povinnosti o částku nejméně 10 632 592 Kč. Celkovou hodnotu zajištěných nemovitostí vyčíslil policejní orgán přibližně na částku 8 300 000 Kč. Proti napadenému usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Brně, který o ní rozhodl v neveřejném zasedání tak, že ji postupem dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud v Brně se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil se závěry policejního orgánu, přičemž nejdříve podrobně zrekapituloval zjištění plynoucí ze spisového materiálu a následně se vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele. S ohledem na povahu institutu zajištění náhradní majetkové hodnoty, jímž dochází toliko k dočasnému omezení dispozičního práva k určitému majetku (tj. nikoli k odejmutí vlastnického práva či jeho trvalému zatížení), shledal Krajský soud v Brně napadené usnesení policejního orgánu v poměrech souzené věci za přiměřené a došel k závěru, že jde o dovolenou výluku z ochrany vlastnického práva stěžovatele.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Vedle několikrát ve stížnosti zopakované principiální námitky, že se na žádné trestní činnosti nepodílel, která však pro souzenou věc v této fázi není nijak relevantní, namítá stěžovatel vůči napadeným usnesením především nepřiměřený rozsah jimi provedeného zajištění, jež má rezultovat v bezdůvodný a neoprávněný zásah do jeho vlastnických práv. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl zajištěn majetek v hodnotě přibližně 7 000 000 Kč, má být tento rozsah ve zjevném nepoměru s okolnostmi případu, když policejním orgánem tvrzený výnos z trestné činnosti činí zhruba 10 600 000 Kč, avšak skupinu podezřelých tvoří celkem čtyři fyzické osoby, z nichž pouze jedné další byl zajištěn majetek v odhadované hodnotě 1 300 000 Kč. Negativní účinky zajištění majetku tedy nese téměř výlučně stěžovatel. V jedné ze zajištěných nemovitostí má stěžovatel navíc bydlet s matkou, od níž zajištěnou nemovitosti nabyl darem, a na kterou daný stav spojený s vysokou nejistotou (nezaslouženě) psychicky dopadá. Při zohlednění způsobu nabytí vlastnického práva k dané nemovitosti tato prokazatelně nemůže s domnělou trestnou činností vůbec souviset (zejm. nemohla být zakoupena za hypotetické výnosy z trestné činnosti). Stěžovatel dále proti napadeným usnesením brojí z důvodu nedostatečné konkretizace jeho role ve skupině a v příliš obecném popisu trestně postižitelného jednání v odůvodnění usnesení policejního orgánu.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených usnesení a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za neústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19). V souzené věci tyto závěry platí o to více, že se dané trestní řízení nachází dosud ve stádiu přípravného řízení, a tedy možnosti zásahu Ústavního soudu proti rozhodnutím vydávaným v jeho průběhu jsou velmi omezeny jen na nejzávažnější vady, které jsou později neodstranitelné a představují pro stěžovatele citelnou a nezhojitelnou újmu [srov. např. nález ze dne 16. září 2010 sp. zn. III ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741) či usnesení ze dne 5. února 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)].
8. Jak plyne z napadených usnesení a aplikovaných zákonných ustanovení (viz zejm. §79g ve spojení s §79a trestního řádu), podmínky zákonného podkladu a odpovídající kompetence orgánů veřejné moci pro vydání napadených usnesení byly splněny, což stěžovatel ani nikterak nezpochybňuje. Klíčovou námitkou stěžovatele je nepřiměřenost samotného zajištění. K otázce nepřiměřenosti zajištění lze uvést, že na ni Ústavní soud nahlíží především prizmatem trvání zajištění a rozsahem zajištění. Časového aspektu se stěžovatel výslovně nedovolává - věc je ostatně na samotném počátku a zajištění ke dni vydání tohoto usnesení trvá přibližně šest měsíců. Ve stížnosti se stěžovatel soustředí na námitky vůči věcnému rozsahu zajištění, ale ani ten se Ústavnímu soudu nejeví ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané trestní věci jako nepřiměřený, neboť má-li výše výnosu z trestné činnosti skupiny čtyř podezřelých dosahovat částku zhruba 10 600 000 Kč, nejeví se zajištění nemovitého majetku jednoho z členů skupiny v hodnotě 7 000 000 Kč samo o sobě jako nepatřičné či neodůvodnitelné. Pokud snad má stěžovatel za to, že z ústavního požadavku na proporcionalitu zásahů do ústavně garantovaných práv a svobod plyne, že hodnoty zajištěného majetku (věcí, práv či jiných hodnot) by měly být u všech podezřelých srovnatelné, nebo že by hodnota zajištěného majetku stěžovatele měla odpovídat poměrné části celkového (prozatím zjištěného) výnosu z trestné činnosti, která by v závislosti na počtu členů skupiny měla na stěžovatele "připadnout", pak s těmito východisky se Ústavní soud neztotožňuje. Taková východiska by v případě mnohosti podezřelých účinné využití daného institutu v podstatě vylučovala, neboť již pouhá nemožnost v reálném čase dohledat a zajistit náhradní hodnoty některým členům skupiny by ve svém důsledku bránila policejnímu orgánu v postupu proti ostatním členům skupiny s dohledatelným a zajistitelným majetkem. Tento závěr platí obdobně i pro případný argument vystavěný na úvaze, že by hodnota zajištěného majetku člena skupiny měla odpovídat části z celkových výnosů z trestné činnosti, která na něj "matematicky" připadá. Žádný takový imperativ z ústavního pořádku pro orgány činné v trestním řízení neplyne. Dělba výnosů z trestné činnosti nemusí být mezi členy skupiny rovnoměrná a v dané procesní fázi nemusí být všechny výnosy ani přesně vyčíslitelné. Stejně tak orgány činné v trestím řízení nemusí (a v praxi často nebudou) mít v této fázi ani ucelené a definitivní zjištění o úloze stěžovatele a rozsahu, závažnosti či škodlivosti jeho činnosti ve srovnání s ostatními členy skupiny, přičemž při případném odsouzení jednotlivých pachatelů se jim uložené majetkové tresty, jsou-li soudem uloženy, mohou od sebe výrazně lišit právě v závislosti na výsledcích dokazování o těchto okolnostech. K námitkám stěžovatele o nepřiměřenosti rozsahu zajištění tedy Ústavní soud shrnuje, že v poměrech projednávaného případu považuje postup policejního orgánu, který byl stížnostním soudem aprobován, za ústavně konformní. K argumentu o nedostatečné specifikaci role stěžovatele ve fungování skupiny a přesnějšího popisu některých okolností samotné trestné činnosti Ústavní soud uvádí, že i v tomto směru považuje usnesení policejního orgánu za dostatečně odůvodněné. Usnesení o zajištění náhradní hodnoty nelze srovnávat s usnesením o zahájení trestního stíhání, když tyto úkony mají naprosto odlišné účely, a požadovaná míra podrobnosti popisu jednotlivých skutků v usnesení o zajištění náhradní hodnoty je podstatně nižší. V dané věci policejní orgán v odůvodnění svého usnesení na téměř čtyřech stranách souvislého textu jednoznačně určil členy skupiny podezřelých, popsal povahu jejich trestné činnosti, předběžně vyčíslil způsobenou škodu (která odpovídá výnosu z trestné činnosti), trestnou činnost časově a místně vymezil, jednoznačně určil obchodní společnosti, které byly zaangažovány v trestné činnosti včetně popisu jejich pozice v řetězci, provedl identifikaci osob formálně figurujících v některých zúčastněných společnostech (tzv. bílých koní), konkretizoval tuzemské společnosti, od nichž byl fiktivně přijímáno zdanitelné plnění za účelem uplatnění (ve skutečnosti nevzniklých) nároků na odpočet daně na vstupu, konkretizoval jednotlivé zahraniční dodavatele zboží a dopravce zboží na území České republiky, kteří participovali na dodávkách zboží koncovým příjemcům zboží. Krajský soud v Brně již pak na usnesení policejního orgánu v tomto ohledu jen navazoval a také jeho usnesení považuje Ústavní soud co do obsahu odůvodnění za bezpečně vyhovující ústavněprávnímu minimu. Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty obsahovalo též přesné určení zboží a jeho objemů v tom kterém závozu, časy ukončení přepravy té které dodávky zboží, čísla dotčených daňových dokladů, ceny jednotlivých fakturovaných plnění apod., jde o požadavek přehnaný, který ve vztahu k dočasnému institutu zajištění náhradní hodnoty není důvodný.
9. Na závěry o ústavnosti zajištění náhradní hodnoty orgánem činným v trestním řízení pak nemá vliv ani to, kdo danou hodnotu (majetek) na základě dohody s jeho vlastníkem aktuálně fakticky užívá. Aniž by Ústavní soud jakkoli zlehčoval dopady situace stěžovatele na psychický stav jeho matky, tato skutečnost není a dosti dobře ani nemůže být jakýmkoli relevantním hlediskem pro orgány činné v trestním řízení při rozhodování o zajištění. Navíc v poměrech dané věci se u zajištěné nemovitosti, ve které stěžovatel jako její vlastník vede společnou domácnost s další osobou (dalšími osobami), se počet či určení osob užívajících danou nemovitosti může v čase podstatně měnit, neboť okruh členů domácnosti je věcí stěžovatele. Obdobně nemá na ústavnost zajištění náhradní hodnoty vliv samotný fakt, že stěžovateli nebylo dle jeho tvrzení orgány činnými v trestním řízení prozatím dovoleno nahlédnout do spisu. V této fázi řízení nejde o neobvyklý stav. Naopak jde o zákonem výslovně předpokládanou možnost omezení tohoto práva (§65 odst. 2 trestního řádu), která má obvykle určitý taktický význam směřující k omezení možnosti maření vyšetřování, jež je oprávněným zájmem státu při snahách o účinný postih kriminality (k tomu srov. např. nález ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09).
10. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že stěžovateli nic nebrání v podání žádosti o zrušení či omezení zajištění postupem dle §79f trestního řádu, popř. podání žádosti o provedení úkonu, jež se zajištěné věci týká, postupem dle §79g odst. 2 trestního řádu. Především v pozdějším stádiu vyšetřování může mít stěžovatel ohledně (ne)důvodnosti rozsahu zajištění jeho majetku vůči orgánům činným v trestním řízení silnější argumentační pozici než na jeho samém počátku. Ačkoli i zde Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o zajištění není postaveno na závěrech, o nichž nepanují důvodné pochybnosti, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních, neboť rozhodování o zajištění bude vždy vedeno v rovině určité pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno [k tomu srov. např. nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), zejm. bod 49].
11. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu