ECLI:CZ:US:2021:3.US.2218.20.1
sp. zn. III. ÚS 2218/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2020 sp. zn. 9 To 219/2020 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. května 2020 č. j. 2 KZV 26/2017-914, za účasti Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zločiny dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a další trestné činy.
3. Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") bylo podle §344a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovateli mají být zajištěny peníze na účtu "do výše 3 000 000 Kč". Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin, za který je třeba vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného očekávat uložení peněžitého trestu.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení krajského státního zastupitelství zamítnuta.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na právní pomoc zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu zaručeného v čl. 40 odst. 3 Listiny.
6. Stěžovatel připomíná, že rozhodnutí o zajištění věci nemůže být projevem svévole, zajištění musí být přiměřené sledovanému cíli a musí být též řádně odůvodněno.
7. Stěžovatel připomíná, že ačkoli státní zástupce v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že na účtu stěžovatele má být 6,8 milionu Kč, v době zajištění bylo na účtu pouze 618 134 Kč. Stěžovateli tak byly zajištěny veškeré prostředky. Tyto prostředky navíc náleží do společného jmění manželů a slouží pro zajištění chodu domácnosti.
8. Podle stěžovatele nelze zajištění odůvodňovat skutečností, že stěžovatel má údajně vlastnit "řadu" nemovitých věcí, což navíc není nijak konkretizováno, není zřejmé, jaká je jejich hodnota. Nemovité věci nejsou disponibilními aktivy, ze kterých by stěžovatel a jeho manželka byli schopni zajišťovat své životní potřeby a náklady společné domácnosti. Státní zástupce vycházel z údajů o výši prostředků na účtu 6,8 milionů Kč ke dni 25. 4. 2020, v době rozhodnutí dne 18. 5. 2020 však již byly údaje neaktuální a dané prostředky na účtu nebyly.
9. Státní zástupce dostatečně neodůvodnil přiměřenost zajištění, při odůvodnění vycházel z nesprávného skutkového stavu, navíc nezohlednil výši čistého příjmu stěžovatele. Peněžitý trest se ukládá v denních sazbách, počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tyto úvahy však napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství neobsahuje.
10. Stěžovatel též připomíná předchozí zajištění prostředků společnosti X ve výši cca 55 milionů Kč jako náhradní hodnoty, které trvá již 4 roky. Stěžovatel je ředitelem společnosti X, tuto společnost založil a na její aktivitě je finančně závislý. Dle stěžovatele je nepřiměřené sledovanému cíli, aby státní zástupce nad rámec zajištění peněžních prostředků společnosti X přistupoval i k zajištění peněžních prostředků na osobním účtu stěžovatele.
11. Stěžovatel považuje zajištění za nepřiměřené též s ohledem na dosavadní délku trestního řízení, od zahájení trestního stíhání k okamžiku podání ústavní stížnosti uplynuly tři roky. Na skutkovém stavu a právní kvalifikaci se od počátku trestního řízení nic nezměnilo a tvrzená škoda i právní kvalifikace skutku zůstává stále stejná. Není tedy logické ani důvodné, aby státní zástupce po třech letech od zahájení trestního stíhání zajistil stěžovateli peněžní prostředky na osobním účtu, když ve věci nedošlo k žádné skutkové ani právní "novotě".
12. Usnesení o zajištění není dostatečně zdůvodněno konkrétními okolnostmi, ze kterých vyplývá důvodnost využití institutu zajištění již v průběhu přípravného řízení, např. obava o výkon peněžitého trestu.
13. Zajištění všech finančních prostředků má v důsledku vliv též na možnost stěžovatele hradit náklady obhajoby, a je tak porušeno právo na obhajobu.
14. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatel spatřuje v nedostatečném vypořádání jeho stížnostních námitek ze strany krajského soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského státního zastupitelství i krajského soudu.
16. Státní zástupce krajského státního zastupitelství Mgr. Petr Mazálek ve vyjádření připomíná trestní stíhání stěžovatele a několika dalších fyzických osob, jakož i právnické osoby X, pro trestné činy shora rekapitulované. Z dosud opatřených důkazů podle něj vyplývá, že trestná činnost byla organizována a řízena právě stěžovatelem, stěžovatel úmyslnými trestnými činy získal pro sebe nebo pro společnost X, jejímž byl jediným statutárním orgánem a akcionářem, neoprávněný majetkový prospěch v částce převyšující 50 milionů Kč. Z provedeného finančního šetření vyplynulo, že stěžovatel má ve vlastnictví, případně ve společném jmění manželů, nemovitosti, zapsané na sedmi listech vlastnictví, v odhadované hodnotě přes 10 milionů Kč, byl majitelem pěti bankovních účtů, na nichž se v době aktualizace finančního šetření nacházely prostředky ve výši téměř 7 milionů Kč. K vyjádření jsou připojeny policejním orgánem zpracované tabulky. Státní zástupce dále ve vyjádření uvádí, že v případě potřeby je možno Ústavnímu soudu zaslat příslušné bankovní informace a listy vlastnictví. Podle státního zástupce osobní ani majetkové poměry stěžovatele uložení majetkového trestu rozhodně nevylučovaly.
17. Vzhledem k povaze a závažnosti stíhaných trestných činů a poměrům stěžovatele lze očekávat, že mu v případě uznání viny bude uložen též peněžitý trest. Na účtu stěžovatele byl v době před vydáním napadeného usnesení (ke dni 25. 4. 2020) zůstatek ve výši cca 6 891 018 Kč, přičemž při samotné realizaci zajištění byl zhruba desetkrát nižší. Na účtu docházelo k velkému množství pohybů a zůstatky se pohybovaly od zhruba 6 tisíc Kč po téměř 22 milionů Kč. Stěžovatel tedy krátce před rozhodnutím o zajištění běžně disponoval s částkami v řádech statisíců až milionů korun.
18. K argumentu zajištění náhradní hodnoty společnosti X státní zástupce uvádí, že smyslem peněžitého trestu není odčerpat majetkový prospěch z trestné činnosti, ale obviněného majetkově potrestat za nezákonné jednání, tedy zasáhnout nad rámec odčerpání výnosů z trestné činnosti do jeho legálně nabytého majetku.
19. Rozhodnutím o zajištění majetku až v závěru vyšetřování došlo podle názoru státního zástupce spíše k šetření práv stěžovatele, neboť mu peněžní prostředky nebyly zajištěny po celou dobu vyšetřování, ale až na jeho konci, a to pro účely návrhu na uložení majetkového trestu. Trestní řád nepožaduje, aby rozhodnutí podle §344a trestního řádu bylo vydáno pouze v případě obavy o výkon peněžitého trestu nebo při zadokumentování kroků vedoucích ke snížení majetku obviněného. Pro vydání takového rozhodnutí postačí dostatečným způsobem prokázat, že lze očekávat uložení peněžitého trestu.
20. Soudkyně krajského soudu JUDr. Dana Kancírová uvádí, že stěžovatel nijak objektivně neprokazuje, že by se krajský soud dopustil svévole. Soud dal zamítnutím stížnosti najevo, že neshledal vady v rozhodnutí státního zástupce, takový závěr je možný a neznamená, že soud převážně obhajuje postoj státního zástupce, jak uvedl stěžovatel. Daný typ trestné činnosti může vést k ukládání peněžitého trestu, o tom však bude rozhodovat soud po podání obžaloby. Lze připustit zajištění jak náhradní hodnoty, tak jiný typ zajištění, jak se to stalo v dané věci. Pokud manželka stěžovatele nesouhlasí s tím, na co se zajištění vztahuje, má možnost se cestou civilního řízení domoci toho, aby byly některé věci vyloučeny. Pokud má obviněný těžkosti s placením obhájce, je na jejich domluvě, jak si placení mezi sebou budou organizovat. Délka řízení, ve srovnání s jinými případy, není extrémně dlouhá, jedná se o promyšlenou trestnou činnost, k jejímuž prověření je třeba určitý čas. Státní zástupce vycházel z údajů od banky. Stejně tak soud. Soud nemohl vzít v potaz ofocenou listinu s názvem "přehled účtů".
21. Stěžovatel v replice k vyjádření státního zástupce uvádí, že zajištění všech peněžních prostředků nelze zdůvodnit tím, že stěžovatel má nemovité věci. Tvrzení státního zástupce o odhadované hodnotě nemovitých věcí je nepřezkoumatelné, není jasné, z čeho vycházel. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že účel zajištění podle ustanovení §79a - §79g trestního řádu (zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty) je odlišný od účelu zajištění podle ustanovení §344a trestního řádu (zajištění výkonu peněžitého trestu). Přesto má za to, že vzhledem k zajištění náhradní hodnoty společnosti X ve výši cca 55 milionů Kč není zajištění prostředků stěžovatele přiměřené. Z vyjádření státního zástupce je též zřejmé, že při samotném zajištění vycházel z neaktuálních údajů o stavu prostředků na účtu. Vytýká státnímu zástupci formalistický přístup s tím, že k zajištění výkonu peněžitého trestu by nemělo být přistupováno pouze z toho důvodu, že právní kvalifikace skutku uložení takového trestu umožňuje. Zajištění by mělo být odůvodněno i z materiálního hlediska konkrétními okolnostmi, ze kterých by měla vyplývat i důvodnost zajištění. Stěžovatel připomíná, že nečiní žádné kroky vedoucí ke snížení svého majetku.
22. V replice k vyjádření krajského soudu stěžovatel uvádí, že pojem svévole použil oprávněně a odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Opakuje argumenty z ústavní stížnosti a opětovně uvádí, že se jeho námitkami krajský soud nezabýval s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu není dostatečné. Stěžovatel rozporuje názor krajského soudu o tom, že manželka stěžovatele se může v civilním řízení domoci vyloučení věci, navíc má za to, že jde o alibistický postoj, neboť věcnou správnost zajištění měl posoudit krajský soud. S namítaným porušením práva na obhajobu se krajský soud nevypořádal ani ve vyjádření k Ústavnímu soudu, tvrzení krajského soudu považuje stěžovatel za projev arogance moci. Ve vztahu k délce řízení stěžovatel uvádí, že mu není zřejmé, jak souvisí tvrzená promyšlenost trestné činnosti s dosavadní délkou vyšetřování. Krajský soud navíc v rámci rozhodování o zajištění činí meritorní skutkové závěry o promyšlenosti trestné činnosti, to však může činit pouze soud nalézací. Znovu uvádí, že délka řízení je extrémně dlouhá. Zajištění po třech letech stíhání není důvodné. Stěžovatel připomíná, že před rozhodnutím poskytl krajskému soudu důkaz o tom, že zůstatek na zajištěném účtu je jiný, než jak je uvedeno v usnesení o zajištění. Soud zcela přešel, že usnesení o zajištění ve svém odůvodnění vycházelo z nesprávných skutkových základů a že přiměřenost zajištění byla odůvodněna nesprávnými skutkovými tvrzeními.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
24. Ústavní soud úvodem připomíná ustálenou judikaturu, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz).
25. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud připomíná, že "oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) či nález sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020).
26. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
27. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" čl. 1 odst. 1 druhé věty Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
28. Ústavní soud též připomíná, že kritérium přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem má i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 či nálezu sp. zn. I. ÚS 818/20). S narůstajícím časem se dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba zajištění posuzovat přísněji. Jinak je tedy nutno posuzovat rozhodování o návrhu na zrušení zajištění, zvláště pak po mnoha letech trvání zajištění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 818/20), jinak prvotní rozhodnutí o zajištění věci.
29. Jak shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a trestního řádu z pohledu ústavního rámce musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
30. Ústavní soud v rámci tohoto limitovaného přezkumu prvotního rozhodnutí o zajištění dospěl k závěru, že mělo zákonný základ, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole.
31. Samotná skutečnost, že byly prostředky na účtu zajištěny až několik let po zahájení trestního stíhání, nejen neodporuje zákonu, ale není ani projevem svévole, neboť argumentace státního zástupce se jeví jako logická (tj. zajištění až před podáním obžaloby, v níž může být navržen peněžitý trest). Zároveň se tímto doba zajištění zkracuje, což samo o sobě intenzitu zásahu do majetku stěžovatele snižuje.
32. Stejně tak nelze vytknout napadeným rozhodnutím, že v rámci nich nebyla exaktně počítána a vyčíslena výše možného peněžitého trestu dle pravidel pro ukládání peněžitých trestů zakotvených v trestním zákoně, neboť zajištění prostředků nenahrazuje rozhodnutí o trestu ve věci samé. Samotné uložení trestu a jeho konkrétní výše je otázkou až meritorního rozhodnutí o vině a trestu při zohlednění všech okolností zjištěných v rámci proběhnuvšího řízení před soudem. Zajištění je předběžný a prozatímní institut vycházející z povahy věci pouze z dílčích a dosud zjištěných poznatků. Skutečně zajištěná částka se navíc nejeví jakkoli excesivní ve vztahu k běžně ukládaným peněžitým trestům.
33. Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by soud suploval meritorní rozhodnutí, když uvedl, že u promyšlené trestné činnosti mohou být delší časové nároky na délku vyšetřování. Jde zjevně o předběžný závěr vycházející z dosavadních zjištění poukazující na složitost vyšetřovaných skutků a nemající vliv na ústavnost napadených rozhodnutí.
34. K tvrzené délce trestního řízení vůči stěžovateli Ústavní soud uvádí, že z hlediska namítaného zásahu do majetkových práv stěžovatele, ke kterému došlo nyní napadenými rozhodnutími, nemá namítaná délka řízení význam, neboť stěžovatel napadá rozhodnutí o prvotním zajištění finančních prostředků, které v době podání ústavní stížnosti trvalo velmi krátce, nikoli jiné déle trvající zajištění majetku jiného subjektu. Zajištění finančních prostředků vůči právnické osobě, společnosti X, resp. délka jeho trvání, není předmětem napadených rozhodnutí ani této ústavní stížnosti.
35. Stejně tak nelze souhlasit s námitkou nepřiměřenosti zajištění zdůvodněnou tím, že již došlo k zajištění majetku společnosti X, neboť jde o dvě různé osoby (fyzickou a právnickou), obě trestně stíhané, přičemž účel zajištění je u každé z nich odlišný (odčerpání majetkového prospěchu z trestné činnosti a potrestání pachatele peněžitým trestem), čehož si je stěžovatel ostatně vědom. Možnost zajištění peněžních prostředků stěžovatele z důvodu hrozícího peněžitého trestu tak v tomto ohledu nevykazuje znaky svévole či nepřiměřenosti.
36. Z obou napadených rozhodnutí je zjevné, co bylo důvodem zajištění i z jakých podkladů orgány činné v trestním řízení vycházely. Ačkoli byla výše prostředků na účtu v době zajištění odlišná, než uvedlo v odůvodnění svého rozhodnutí krajské státní zastupitelství (tj. cca 10 krát nižší), je pro rozhodnutí Ústavního soudu klíčové posoudit, zda ve vztahu k takto zajištěné částce může rozhodnutí představovat protiústavní zásah do práva stěžovatele vlastnit majetek, potažmo z toho dovozené porušení práva na obhajobu.
37. Z hlediska tvrzeného porušení práva vlastnit majetek pro údajnou nepřiměřenost zásahu do majetku stěžovatele musel Ústavní soud vzít v potaz celkové majetkové poměry stěžovatele, ať již jde o nemovitý majetek, či prokazatelnou dispozici s částkou cca 6,8 milionu Kč krátce před realizací zajištění. I když v době zajištění (v květnu 2020) byla částka již řádově nižší, než v dubnu 2020, kdy byly poměry zjišťovány, svědčí uvedené údaje o celkových majetkových poměrech stěžovatele, které vypovídají o možnosti stěžovatele si obhajobu zajistit.
38. Jakkoli je zřejmé, že zajištění se týkalo veškerých prostředků na účtu (neboť v době realizace zajištění byla částka na účtu desetinásobně nižší než v době, kdy státní zástupce ověřil stav výše účtu), nelze přistoupit na argumentaci stěžovatele, že pouze z daného důvodu je zásah do majetku stěžovatele protiústavní. Jednak byl fakticky zajištěn majetek výrazně nižší, než rozhodnutí předpokládalo, jednak nelze s ohledem na celkové majetkové poměry stěžovatele, vlastnictví jiného majetku a pohyby na jeho účtech považovat zajištění peněžních prostředků ve výši cca 618 000 Kč za nepřiměřený a v důsledku tedy protiústavní zásah do majetkové sféry stěžovatele.
39. K otázce společného jmění manželů Ústavní soud konstantně uvádí, že režim společného jmění manželů nevylučuje zajištění určitého majetku, který do tohoto společného jmění patří, v trestním řízení, ačkoliv je řízení vedeno jen proti jednomu z manželů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/04 ze dne 9. 2. 2005 (U 3/36 SbNU 759) či sp. zn. II. ÚS 353/17 ze dne 2. 5. 2017, či sp. zn. III. ÚS 2614/17 ze dne 28. 11. 2017]. Je zřejmé, že zásah do majetku druhého z manželů je z povahy věci (z povahy institutu společného jmění manželů) nejen možný, ale často pro naplnění účelu zajištění nevyhnutelný.
40. Právo na obhajobu z důvodu tvrzené absence finančních prostředků porušeno být nemohlo s ohledem na rekapitulované majetkové poměry stěžovatele. Možné zkrácení ústavního práva na obhajobu (či obecně práva na právní pomoc) z důvodů nedostatečného majetku nelze posuzovat jen optikou momentální výše finančních prostředků na účtu, ale celkových majetkových poměrů konkrétní osoby, čemuž odpovídá např. praxe zjišťování komplexních majetkových poměrů osob žádajících o bezplatnou právní pomoc ze strany obecných soudů.
41. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu