ECLI:CZ:US:2021:3.US.2414.20.1
sp. zn. III. ÚS 2414/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti OREA - INVEST s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 33 Cdo 1103/2020-198, Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2019 č. j. 11 Co 160/2019-164 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. června 2017 č. j. 24 C 175/2016-84, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Stanislava Smoly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017 (dále jen "okresní soud") č. j. 24 C 175/2016-69, načež byla usnesením téhož soudu ze dne 19. 5. 2017 č. j. 24 C 175/2016-83 vyzvána k zaplacení soudního poplatku.
3. Protože stěžovatelka ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila, okresní soud v návětí uvedeným usnesením řízení zastavil. V mezidobí, podáním ze dne 5. 6. 2017, stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků, aniž by doložila své majetkové poměry, a taktéž podala odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Okresní soud stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jeho rozhodnutí potvrdil. Okresní soud stěžovatelku výzvou ze dne 5. 4. 2018, doručenou jejímu zástupci dne 9. 4. 2018, opět vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. K zaplacení soudního poplatku nedošlo.
4. V záhlaví uvedeným usnesením potvrdil krajský soud usnesení okresního soudu. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně; stěžovatelce nebylo možno přiznat osvobození od soudních poplatků, neboť po pravomocném rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků i přes opětovnou výzvu soudní poplatek za odvolání nezaplatila.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v návětí uvedeným usnesením odmítl, neboť v něm stěžovatelka neuvedla žádný předpoklad přípustnosti, který by dovolání mělo splňovat; své podání tak zatížila kvalifikovanou vadou, pro kterou nebylo možné v řízení pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelčino dovolání jednak nenaplnilo obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jednak co do předpokladů jeho přípustnosti obsahovalo pouze citaci §237 téhož zákona, a současně stěžovatelka nezpochybnila právní závěr, na němž bylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Stěžovatelka se domáhala zrušení usnesení krajského soudu z důvodu, že pohledávku za vedlejším účastníkem údajně postoupila, a k zaplacení soudního poplatku tak měl být podle jejího mínění vyzýván postupník.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v nepříliš srozumitelné ústavní stížnosti především namítla, že postoupila pohledávku, která měla být předmětem soudního řízení smlouvou o postoupení pohledávek, kterou založila do soudního spisu. Okresní soud ani krajský soud však návrhu na procesní záměnu na straně stěžovatelky nevyhověly. O tom však měl podle stěžovatelky soud rozhodovat v odvolacím řízení; např. tak, že by konstatoval, že postupník není věřitelem pohledávky. Soud měl návrhu na procesní záměnu vyhovět a aktivní legitimaci řešit při rozhodování ve věci samé. Dále stěžovatelka namítla, že v "předmětném řízení" (nespecifikováno - pozn. ÚS) měl být předvolán svědek Ing. Pavel Corradini, jehož výpověď by prokázala, že postoupená pohledávka nebyla hůře vymahatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči usnesením okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
9. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti usnesením krajského soudu a okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Stěžovatelka svým dovoláním napadla usnesení krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezila předpoklad jeho přípustnosti a uvedla způsobilý dovolací důvod (viz výše bod 5). Jelikož závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpí zásadními vadami, protože nesplňuje obligatorní náležitosti podle §241a odst. 1 a 2 o. s. ř., stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila, nemá ani Ústavní soud důvod tomuto závěru oponovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) tak stěžovatelka proti usnesením okresního soudu a krajského soudu nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu potřeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. Proto je ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu - nepřípustná.
12. Ústavní stížnost neobsahuje ústavněprávní argumentaci, nýbrž v ní stěžovatelka představila, stejně jako v dovolání, vlastní náhled na určení subjektu povinného k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka neuvedla konkrétní námitky, jimiž by brojila proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikována samotná dovolatelka. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za jakkoli excesivní.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu