ECLI:CZ:US:2021:3.US.2439.20.1
sp. zn. III. ÚS 2439/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2020 č. j. 4 To 353/2020-1033, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 9. 2017 č. j. 11 T 52/2016-574 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2018 č. j. 4 To 739/2017-635 uznán vinným za několik sbíhajících se skutků, jež spočívaly v tom, že nerespektoval výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a musel být do výkonu trestu dodán, čímž se dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku; uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor, ačkoliv byl bez finančních prostředků a čelil řadě exekučních řízení, a tudíž věděl, že nebude schopen nájemné hradit, čímž způsobil pronajímateli škodu, pročež se dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku; přijímal platby od různých subjektů, které měly být použity vždy pro předem sjednaný účel, avšak tyto platby si ponechal pro svou vlastní potřebu, čímž se dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku. Za popsaná jednání byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byla též uložena povinnost k náhradě škody.
3. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal návrh na povolení obnovy řízení k okresnímu soudu, v němž předestřel nové důkazy, pročež navrhl, aby ve veřejném zasedání v obnovovacím řízení byl proveden výslech svědka K., advokáta v D., který dříve působil jako právní zástupce stěžovatele. Okresní soud tomuto návrhu vyhověl a svědka vyslechl. Stěžovatel dále žádal zejména o provedení důkazu spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), z něhož měl být proveden důkaz podáním R. R., svědka v meritorním řízení vedeném proti stěžovateli, který v dané věci podal odpor proti platebnímu rozkazu. Tento důkazní návrh stěžovatele byl zamítnut. Okresní soud následně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení usnesením ze dne 14. 5. 2020 č. j. 11 T 52/2016-1007, neboť nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by vyžadovaly revizi procesu, jíž se stěžovatel domáhal na podkladě své již dříve uplatňované argumentace.
4. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, o níž krajský soud rozhodl tak, že ji jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že svůj poslední návrh na povolení obnovy řízení odůvodnil tím, že vyšla najevo skutečnost, dříve soudu ale i stěžovateli samotnému neznámá, týkající se vyúčtování záloh a doručení výpovědi z nájmu garáže. Na základě zmocnění stěžovatele K. komunikoval se svědkem R. Při této rozpravě svědek K. přiznal, že od stěžovatele obdržel vyúčtování záloh i výpověď z nájmu garáže, což je skutečnost, kterou svědek R. do té doby popíral, a tudíž obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatel celé zálohy zpronevěřil a nevyúčtoval, a že nájemné nehradil s podvodným úmyslem. Tato skutečnost mohla, jak sama o sobě, tak i ve spojení s další novou skutečností, a to s tvrzením svědka R. ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 21 C 85/2019, kde tento svědek uvádí, že se stěžovatelem nikdy neměl uzavřenou pracovněprávní smlouvu, odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině a o nároku na náhradu škody. Okresní soud toliko vyslechl svědka K., provedení důkazu spisem sp. zn. 21 C 85/2019 však zamítl.
6. Krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu s tím, že jde toliko o opakování původní obhajoby stěžovatele. Krajský soud však přehlédl, že stěžovatel kromě toho ještě předkládá nové skutečnosti skýtající vysoký stupeň pravděpodobnosti o tom, že na jejich základě by skutečně mohlo dojít ke změně původního odsuzujícího rozsudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 [(N 34/52 SbNU 343)].
11. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); dále též usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56].
12. V souladu s uvedenými východisky je nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
13. Uplatní-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z nastolených standardů. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, které odmítly jeho argumentaci potenciálem jím nově předložených důkazů zvrátit původní rozhodnutí o vině a trestu, resp. o nároku na náhradu škody. Okresní soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval podrobně, když akceptoval z hlediska stěžovatele zásadní důkazní návrh v podobě výslechu svědka K., který však dle závěru okresního soudu fakticky nepřinesl žádnou novou informaci. Tento závěr podpořil v napadeném usnesení i krajský soud, který uvedl, že svědek R. nikdy nerozporoval, že od stěžovatele obdržel určité listiny a ty poskytl policejnímu orgánu při vyšetřování. V nalézacím řízení se orgány činné v trestním řízení těmito listinami zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že šlo o falešné doklady. Tuto skutečnost potvrdil v řízení o povolení obnovy řízení i svědek K., který při výslechu uvedl, že tyto listiny, o kterých svědek R. hovořil s K., byly do spisu již dříve založeny. Krajský soud se proto domnívá, že důkazy nově předložené okresnímu soudu v návrhu na povolení obnovy řízení neskýtaly důvodný předpoklad pro to, aby na jejich základě mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí. Okresní soud tedy dle náhledu krajského soudu postupoval až nadstandardně, když vyslechl svědka K. Ústavní soud nahlíží napadené usnesení krajského soudu jako vnitřně konzistentní a řádně odůvodněné zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelem nově navrhované důkazy nemohou obstát ve světle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud tedy neshledává, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. osobní svobody podle čl. 8 Listiny.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu