ECLI:CZ:US:2021:3.US.2590.18.2
sp. zn. III. ÚS 2590/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů H. N. P. T. a T. S. S., zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 sp. zn. 3 To 14/2017 a ze dne 16. března 2018 sp. zn. 3 To 69/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplývá z ústavních stížností a přiložených dokumentů, stěžovatelům byly dne 18. 1. 2005 zajištěny finanční prostředky na bankovních účtech a hotovost, zajištěná při domovních prohlídkách. Následně bylo proti stěžovatelům vedeno trestní řízení, ve kterém byli rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 43 T 2/2010 uznáni vinnými trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a dále uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona. Za to byly stěžovatelům podle §163a odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona uloženy úhrnné tresty odnětí svobody ve shodné výměře dvou roků, jejichž výkon soud v souladu s §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků. Soud dále stěžovatelům uložil podle §53 odst. 1 tr. zákona peněžité tresty, a to každému ve výměře 500 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z obviněných uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle skutkových zjištění stěžovatelé trestnou činnost spáchali, ve stručnosti řečeno, tím, že v období nejméně od září 2002 do 18. 1. 2005 bez příslušného oprávnění k podnikání poskytovali služby spočívající ve směně českých korun za cizí měny a zajišťovali zejména pro vietnamské státní občany převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí, hlavně do Vietnamské socialistické republiky a Čínské lidové republiky. K poskytování tohoto druhu peněžních služeb neměli bankovní licenci České národní banky podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o bankách"), neměli ani devizovou licenci podle §3 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění účinném v rozhodné době, ani oprávnění k provozování platebního systému podle §30 za použití §23 a §24 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, ve znění účinném v rozhodné době. Během stíhaného období obvinění dle závěrů trestních soudů převedli do zahraničí částku ve výši téměř 4,5 miliardy Kč, ze které dosáhli čistého zisku nejméně 22 milionů Kč.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadeným usnesením ze dne 16. 3. 2018 sp. zn. 3 To 69/2017 odvolání stěžovatelů (a dalších odsouzených) proti rozsudku městského soudu jako nedůvodná. Zároveň doplnil výrok rozsudku městského soudu tak, že podle §101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), uložil stěžovatelům a dalším obviněným ochranné opatření zabrání věci, konkrétně peněžních prostředků zajištěných na bankovních účtech, jakož i ostatních peněžních prostředků jiných měn uložených u Policie České republiky (peněžních prostředků zajištěných při domovních prohlídkách konaných dne 18. 1. 2005). Nejvyšší soud s odkazem na §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání stěžovatelů napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že uvedl, že na podkladě obsahu trestního spisu neshledal nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů.
4. Stěžovatelé v průběhu trestního řízení žádali o vrácení zajištěných peněžních prostředků na bankovních účtech a při domovních prohlídkách. Městský soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2016 č. j. 43 T 2/2010-20748 o zamítnutí žádosti stěžovatelů na vrácení peněžních prostředků zajištěných dne 18. 1. 2005 při domovních prohlídkách. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost podle §143 odst. 1 tr. řádu, již vrchní soud napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 3 To 14/2017 zamítl.
5. Stěžovatelé se s ústavními stížnostmi proti napadeným usnesením vrchního soudu a Nejvyššího soudu obrátili na Ústavní soud. Ústavní soud dne 2. 7. 2019 rozhodl tak, že ústavní stížnosti stěžovatelů, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2590/18 a sp. zn. III. ÚS 1496/19, se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2590/18.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v první ústavní stížnosti napadají usnesení vrchního soudu ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 3 To 14/2017 o zamítnutí jejich stížnosti proti prvostupňovému usnesení, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vrácení peněžních prostředků, které byly zajištěny při domovních prohlídkách provedených dne 18. 1. 2005. Stěžovatelé především namítají, že řízení bylo stiženo zásadními průtahy, jelikož trvá již od roku 2005, a že plynutí času soudy nevzaly dostatečně v úvahu. V této souvislosti poukazují na předchozí nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17; N 46/88 SbNU 623 a ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14; N 187/79 SbNU 21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž namítají, že vrchní soud závěry v nich obsažené nerespektoval a svévolně si judikaturu Ústavního soudu vyložil. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci soudy porušily "precedenční" závaznost nálezů Ústavního soudu a tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou extrémně nesouladná se zásadami spravedlnosti. Namítají rovněž, že rozhodnutími soudů jim je bráněno v nerušeném užívání jejich majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
7. Ve druhé ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatelé napadají rozhodnutí soudů v jejich trestní věci, přičemž namítají, že výklad norem regulujících podnikání pro účely blanketní normy §118 odst. 1 tr. zákona, kterou je upraven trestný čin neoprávněného podnikání, je ze strany obecných soudů prima facie vadný a zasahuje ve věci stěžovatelů do jejich základních práv. Tvrdí, že se chovali jako schovatelé, kteří plní příkazy vlastníků finančních prostředků, a nikoliv jako podnikatel "banka". V ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhle argumentují, proč jejich jednání nenaplňovalo znaky přijímání vkladů od veřejnosti ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) a §2 zákona o bankách, ani znaky směny finančních prostředků podle §2 odst. 1 a 2 zákona č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ale nanejvýš znaky zprostředkování směnárenských obchodů, na což posledně uvedený předpis nedopadá. Nesprávný je údajně závěr soudů i o tom, že stěžovatelé prováděli převod peněz v rozporu s předpisy o obchodování s devizovými prostředky.
8. Proti peněžitému trestu pak stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky pro jeho uložení, neboť dle jejich názoru se soudy vůbec nezabývaly majetkovými poměry stěžovatelů. V důsledku nesprávného postupu obecných soudů je podle stěžovatelů uložený peněžitý trest nedobytný. K dokazování stěžovatelé uvádějí, že soudy své závěry o vině stěžovatelů opřely mj. o výpověď svědka N. D. D., přičemž stěžovatelům a obhájcům nebylo umožněno klást mu otázky. Vůči výroku o trestu stěžovatelé namítají, že byli odsouzeni po více než 13 letech trestního stíhání a při rozhodování o druhu a výměře trestu nebyla zohledněna délka řízení.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí ve věci a k vyslovení zabrání finančních prostředků zajištěných v přípravném řízení připomněl, že podle skutkového závěru soudů prvního i druhého stupně nebyli stěžovatelé jejich vlastníky, proto žádnému z obviněných nebyl ukládán trest propadnutí věci, ale pouze ochranné opatření, neboť podle zjištění soudů šlo o peníze určené k páchání trestné činnosti. Při respektování tohoto skutkového zjištění soudů nižších stupňů tak nemohlo být dotčeno nerušené užívání vlastnického práva stěžovatelů, jak stěžovatelé tvrdí. Nejvyšší soud uvedl, že v předmětné trestní věci nedošlo dle jeho názoru ani k porušení jiných základních práv a svobod stěžovatelů.
11. Vrchní soud odkázal na svá předcházející vyjádření, a uvedl, že svým meritorním rozhodnutím ze dne 16. 3. 2018 ve věci pod sp. zn. 3 To 69/2017 doplnil výrok městského soudu tak, že uložil ochranné opatření zabrání věci v rozsahu, jak je uvedeno v ústavní stížnosti. Učinil tedy k návrhu Městského státního zastupitelství v Praze výrok, který podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku učinit mohl a považuje jej za zákonný, přičemž toto rozhodnutí bylo i předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem.
12. Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na skutečnost, že stěžovatelé odůvodnili ústavní stížnost shodnými tvrzeními jako dříve podané dovolání. Jde dle jeho názoru v zásadě o obsahově shodné podání, k němuž již Nejvyšší státní zastupitelství podalo vyjádření v dovolacím řízení, a k němuž se posléze přiklonil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí.
13. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") se vyjádřilo k postupu vrchního soudu, který označilo za správný. S námitkou stěžovatelů, že není možné zjištěný skutek kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. l, odst. 2 písm. b) tr. zákona, se vrchní státní zastupitelství neztotožnilo. Zdůrazňuje, že z dokazování vyplynulo, že původní pohnutkou k předmětné trestné činnosti byla snaha odsouzeného K. N. D. zasílat do zahraničí finanční prostředky, získané z podnikatelské činnosti. Proto vznikla skupina, která měla vyvádět peněžní prostředky mimo bankovní dohled prostřednictvím nově založených účtů do zahraničí. Jde-li o výrok podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, vrchní státní zastupitelství poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že v souladu s provedenými důkazy vrchní soud dospěl k závěru, že nejde o finanční prostředky patřící obžalovaným, ale naopak, že jde o prostředky, které měly být použity ke spáchání trestné činnosti, a jen v důsledku zásahu policejních orgánů nedošlo k jejich odeslání. Dále poukázalo na skutečnost, že z výsledků dokazování vyplynulo jasně, že nešlo o osobní majetek obžalovaných, nýbrž o finanční prostředky určené k uložení na bankovní účty a k odeslání mimo území České republiky.
14. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé v replice reagovali výhradně na vyjádření vrchního soudu, k ostatním vyjádřením pouze uvedli, že dle jejich názoru nepřinášejí žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci. K vyjádření vrchního soudu stěžovatelé uvádějí, že tento soud nerespektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu jako pramen práva.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
V. a) Obecná východiska k zajištění věci podle §79a trestního řádu s ohledem na délku trestního řízení
16. První ústavní stížnost směřuje proti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 3 To 14/2017. Toto rozhodnutí bylo vydáno až poté, co vrchní soud (druhým napadeným rozhodnutím ze dne 16. 3. 2018) rozhodl o ochranném opatření zabrání peněžních prostředků zajištěných na bankovních účtech a peněžních prostředků zajištěných při domovních prohlídkách konaných dne 18. 1. 2005.
17. K zajištění majetkové hodnoty podle §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud předně uvádí, že majetkové hodnoty představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o zbavení majetku ve smyslu druhé věty čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside v. United Kingdom, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu, skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
18. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 tr. řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
19. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu z pohledu ústavního pořádku kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci. Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač jsou povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována orgány činnými v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
20. Stěžovatelé zároveň poukazují na faktor plynutí času, kterým je stav věci významně modifikován. S narůstajícím časem totiž není možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. U mnohaletých zajištění je třeba nad rámec těchto požadavků zohlednit, co ovlivňuje délku samotného zajištění, tedy zda je dána objektivní složitostí trestní věci či uplatňováním (i obstrukčním) procesních práv nebo zda je délka trestního řízení ovlivněna neodůvodněnými průtahy a pochybeními orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní věci. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně znamená (obdobně viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3662/14).
21. Dle Ústavního soudu je nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že jde o institut zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
22. To neznamená, že mnohaleté zajištění (v případě stěžovatelů mezi jeho uvalením a rozhodováním vrchního soudu uplynulo 13 let) je "automaticky" bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1367/17). V tomto směru jsou relevantní především dva okruhy otázek. Za prvé, délka trvání zajištění samotná a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh soudního procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení nebo nikoliv. Přihlédnout je namístě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje.
V. b) Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
23. Ústavní soud nejprve konstatuje, že s ohledem na to, že finanční prostředky byly "dočasně" zajištěny již více než 13 let, vzniká otázka, zda nenastala kolize s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku. Tato délka řízení, v souladu s dříve citovanou judikaturou Ústavního soudu, znamená nutnost provedení přísnějšího testu přiměřenosti předmětného opatření, kdy je třeba zkoumat především délku trvání zajištění a její příčiny, a dále, zda se jeho důvodnost jeví být dostatečně potvrzována dosavadním vývojem trestního řízení. Ústavní soud tedy zkoumal, zda zásah do práva na pokojné užívání majetku vyústil v porušení práv stěžovatelů.
24. Rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí stížnosti stěžovatelů proti prvostupňovému usnesení, jímž byla zamítnuta jejich žádost o vrácení peněžních prostředků zajištěných při domovní prohlídce, byla již předmětem vícero rozhodnutí Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3662/14, týkajícím se stejné situace, vyhověl Ústavní soud obviněnému v téže trestní věci, přičemž konstatoval, že "téměř devítiletou dobu trvání zajištění je nutno považovat již vskutku za značnou a i další okolnosti ve světle výše naznačených kritérií vyvolávají o jeho přiměřenosti pochybnosti". O tři roky později, v nálezu ze dne sp. zn. II. ÚS 1367/17 vyhověl Ústavní soud oběma stěžovatelům, kteří jsou stěžovateli i v této věci, a třetímu stěžovateli - spoluobviněnému, přičemž dospěl ke shodným závěrům, jako v nálezu sp. zn. II. ÚS 3662/14. V těchto nálezech přistoupil Ústavní soud ke zrušení usnesení o zamítnutí žádosti o vrácení peněžních prostředků, zajištěných v době, kdy neexistovalo žádné meritorní rozhodnutí ve věci. To je významný rozdíl oproti věci nyní posuzované, neboť v rámci provedení přísnějšího testu přiměřenosti Ústavní soud přihlédl k tomu, zda se důvodnost zajištění potvrdila dosavadním vývojem v trestním řízení - zda existuje pravomocné rozhodnutí o zabrání či propadnutí zajištěné věci. Význam této okolnosti byl výslovně uveden již ve zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1367/17, ve kterém Ústavní soud upozornil, že při délce řízení 12 let by bylo další trvání zajištění přípustné snad jen za situace, kdyby rozhodnutí o něm "bylo alespoň podepřeno existencí, byť jen nepravomocného, rozsudku, který by obsahoval výrok o propadnutí nebo zabrání zajištěných peněz".
25. Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že napadené usnesení vrchního soudu (ze dne 5. 4. 2018) bylo vydáno až poté, co nabylo právní moci rozhodnutí téhož soudu o zabrání předmětných finančních prostředků (ze dne 16. 3. 2018). Stěžovatelům tak lze dát za pravdu, že doba zajištění byla značně dlouhá, Ústavní soud již v předchozích nálezech konstatoval, že k délce řízení podstatně přispěl chybný postup soudů. Zároveň je však nutné odlišit posuzovanou věc od věcí sp. zn. II. ÚS 1367/17 a II. ÚS 3662/14, neboť vrchní soud v posuzované věci rozhodoval již za zcela jiné procesní situace - jeho usnesení je i odůvodněno existencí rozhodnutí o zabrání finančních prostředků (str. 5 usnesení). Vrchní soud zamítl stížnost stěžovatelů proti prvostupňovému usnesení, jímž byla zamítnuta jejich žádost o vrácení peněžních prostředků, až po vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1367/17, přičemž postupoval zcela v souladu s právními názory Ústavního soudu uvedenými v tomto nálezu.
26. Ústavní soud navíc nemá za to, že by finanční situace stěžovatelů byla taková, že by jim dané zajištění způsobovalo závažné potíže, ani to z tvrzení samotných stěžovatelů nevyplývá. Za procesní situace, kdy vrchní soud zamítl žádost stěžovatelů o vrácení zajištěných finančních prostředků (napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2018) v době existence meritorního rozhodnutí o zabrání předmětných finančních prostředků, Ústavní soud porušení práv stěžovatelů neshledal. Usnesení vrchního soudu tak dle Ústavního soudu obstálo, s ohledem na procesní situaci i přísnější test přiměřenosti, na procesní vývoj celé trestní věci i posouzení zásahu zajištění v individuálním případě stěžovatelů. Zároveň Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelů o tvrzeném svévolném výkladu judikatury Ústavního soudu vrchním soudem oprávněnými. Ústavní soud dodává, že před meritorním rozhodnutím o zabrání peněz mohlo být trvání zajištění považováno za nesouladné s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1367/17 a sp. zn. II. ÚS 3662/14, není to však předmětem petitu ústavní stížnosti.
V. c) K napadeným rozhodnutím, týkajícím se trestního řízení
27. Dále Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 6. 5. 2019 a jejího rozšíření ze dne 30. 6. 2019, přičemž shledal, že návrhy na zrušení usnesení vrchního soudu ze dne 16. 3. 2018 sp. zn. 3 To 69/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 jsou zjevně neopodstatněné.
28. Ústavní soud považuje za vhodné zmínit, že si je vědom toho, že trestní věc stěžovatelů byla u městského soudu i vrchního soudu v meritu rozhodována dvakrát. Pozornosti Ústavního soudu také neušlo, že totožné námitky, jaké stěžovatelé uplatnili v nyní posuzované ústavní stížnosti, vznesli již v dovolání a Nejvyšší soud se s nimi řádně vypořádal. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně, jen provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila vůči hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, když dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování principu presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Ústavní soud proto zkoumal, zda byly dodrženy uvedené požadavky na rozhodnutí soudu v trestní věci.
29. Stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich právo na obhajobu v důsledku neprovedení výslechu svědka N. D. D. (utajený svědek, který vypovídal i pod jménem P. P.). Z důvodu faktické nedosažitelnosti svědka neměli stěžovatelé možnost klást svědkovi otázky. Ústavní soud shledal, že vrchní soud i Nejvyšší soud se touto námitkou zabývaly. Nejvyšší soud srozumitelně vyložil procesní situaci, která nastala z hlediska osoby tohoto svědka: nešlo o vadný procesní postup soudů, nýbrž o důsledek objektivních okolností - nedosažitelnost tohoto svědka, kterého se již orgánům činným v trestním řízení nepodařilo vypátrat. Nejvyšší soud uvádí, že přesto, že nebyl důkaz v řízení před soudem zcela vyčerpán a perfektně proveden (tj. výpověď svědka nebyla dokončena), nelze jej zcela odmítnout jako nepoužitelný především s ohledem na přítomnost soudce při první výpovědi svědka konané podle §158a tr. řádu. S tímto závěrem Ústavní soud souhlasí, přičemž z hlediska ústavněprávního přezkumu rovněž přihlédl k tomu, že soudy nezaložily svá rozhodnutí o vině stěžovatelů pouze na tomto důkazu, ale opřely svá rozhodnutí o řadu dalších důkazů. Výpověď svědka N. D. D., nezůstala osamocena, naopak je zcela podporována dalšími důkazními prostředky (výpovědi svědků, telefonní odposlechy, zajištěné písemné materiály a hotovost). Porušení práva na obhajobu obviněných tak dle Ústavního soudu nedosáhlo tvrzené intenzity a v předestřeném procesním postupu soudů nelze ani shledat porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
30. Vůči námitce nesprávné kvalifikace jednání stěžovatelů jako trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona Nejvyšší soud uvedl, že jakkoliv jeho skutková podstata v sobě zahrnuje tzv. blanketní dispozici, která odkazuje obecně na normu mimo oblast trestního zákona (v posuzovaném případě normy regulující podnikatelskou činnost týkající se platebního styku, směnárenství a bankovnictví), právní řád disponuje normami, které regulují podmínky pro provozování určitých typů podnikání. Podle těchto norem bylo jednání stěžovatelů a dalších obviněných posuzováno a bylo s nimi v rozporu (srov. odst. 49 až 61 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal žádné pochybení v právní kvalifikaci užité obecnými soudy.
31. K námitce týkající se nepřiměřenosti uložení peněžitého trestu Ústavní soud uvádí, že i s touto námitkou se již obecné soudy vypořádaly. Zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu byly naplněny a uložený peněžitý trest dosahující 500 000 Kč je spíše mírný (lze poukázat na obrat činnosti 4,5 miliardy Kč a čistý zisk pocházející z provizí za poskytnuté finanční služby ve výši 22 milionu Kč). Obecná tvrzení o nedobytnosti uloženého trestu postrádají relevanci, neboť soudy při ukládání peněžitého trestu vycházely ze svých zjištění, že všichni obvinění včetně stěžovatelů se při páchání trestné činnosti výrazně obohatili a námitky stran neschopnosti vykonat tento druh trestu nemají oporu ve výsledcích dokazování (viz odst. 75 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jakkoliv Nejvyšší soud uzavřel, že uložení peněžitého trestu nebylo městským soudem dostatečně odůvodněno (viz odst. 76 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), nebylo to důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu a není to ani důvodem pro zásah Ústavního soudu. Shodnou námitkou vůči této části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval již v usnesení ze dne 19. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 2093/19 (stěžovatelem byl jiný obviněný ve stejné trestní věci), přičemž tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v této věci, přičemž připomíná, že ne každé nedostatečné odůvodnění "automaticky" představuje porušení některého základního práva či svobody.
32. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s námitkou stěžovatelů o nezohlednění délky trestního řízení při ukládání trestu. Nepřiměřená délka trestního řízení totiž byla stěžovateli i dalším obviněným kompenzována právě uložením podmíněného trestu odnětí svobody, a to při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Stejně tak je možné i k uloženému peněžitému trestu dodat, že podle §53 odst. 1 tr. zákona bylo za danou trestnou činnost možno stěžovatelům uložit peněžitý trest ve výměře až do 5 000 000 Kč. Uložený peněžitý trest ve výši 500 000 Kč lze tak vnímat i s ohledem na povahu páchané trestné činnosti jako velice mírný a je zjevné, že i při výměře tohoto trestu se do úvah městského soudu promítla právě délka trestního řízení.
33. Na základě výše zmíněného lze proto uzavřít, že námitky stěžovatelů vůči usnesením vrchního soudu a Nejvyššího soudu představují pouze pokračování polemiky stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných v trestním řízení. Tato polemika je však vedena v rovině běžných zákonů a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Stěžovatelé tak ve skutečnosti nepoukazují na pochybení soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizují pouze s výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
34. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní nedostatky a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat.
V. Závěr
35. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelů o porušení jejich základních práv nejsou důvodná, popř. opodstatněná. Z tohoto důvodu Ústavní soud, po posouzení přiměřenosti zajištění finančních prostředků, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu