ECLI:CZ:US:2021:3.US.2839.20.1
sp. zn. III. ÚS 2839/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Vladimirem Churcevem, advokátem, sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2020 sp. zn. 14 To 88/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 sp. zn. Nt 424/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, a aby nově rozhodl, že se stěžovatel z vazby propouští na svobodu, a to za současného užití §73 písm. a) trestního řádu tak, že se předběžná vazba nahrazuje zárukou důvěryhodné osoby N. S. a dle §73 písm. b) trestního řádu se přijímá slib stěžovatele, dle §73 písm. c) trestního řádu se stanovuje dohled probačního úředníka, dle §73 odst. 4 trestního řádu se nařizuje elektronický monitoring pohybu stěžovatele a současně se proti stěžovateli nařizuje předběžné opatření podle §88c trestního řádu v podobě zákazu vycestování do zahraničí a související odevzdání cestovního pasu vyžádaného.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je vedeno extradiční řízení, ve kterém se Generální prokuratura Ruské federace domáhá jeho vydání k trestnímu stíhání pro jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu podle čl. 159 ruského trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v letech 2010 a 2011 a způsobit tak škodu ve výši 5 450 000 rublů.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. Nt 424/2019 bylo rozhodnuto, že se podle §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zamítá žádost vyžádaného stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu se nepřijímá nabídka záruky N.
, podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se předběžná vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka, a podle §73 odst. 4 trestního řádu se zamítá návrh jmenovaného na výkon elektronické kontroly plnění povinností v souvislosti s některým opatřením uvedeným v §73 odst. 1 trestního řádu.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. 14 To 88/2020 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že byl vzat do vazby pro obavy z možného útěku, proti čemuž namítal, že takovou možnost nelze dovozovat pouze z toho, že je cizincem bez pobytu v České republice, a že mu v Ruské federaci hrozí v případě prokázání viny citelný trest. S jeho argumentací v tomto směru se však soudy nevypořádaly. Stěžovatel připomíná, že důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o niž jde, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. Z hlediska hrozícího trestu přitom nelze vycházet jen mechanicky z horní hranice dané trestní sazby.
6. Stěžovatel se domnívá, že by mělo postačovat zadržení jeho cestovního dokladu. Výpověď N. S., u které by měl stěžovatel mít zajištěno ubytování, soudy dezinterpretují, když na základě jedné informace v její výpovědi dovozují, že na Českou republiku není příliš vázána, ač celkově tato výpověď svědčí o opaku. Dostatečně se též nezabývaly možností elektronického sledování.
7. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že k ruské žádosti bylo přiloženo usnesení o pátrání po podezřelém/obviněném ze dne 15. 3. 2018, ve kterém je uvedeno, že stěžovatel dne 15. 3. 2018 podepsal písemný závazek o neopuštění území a správném chování, ačkoliv stěžovatel nic takového neučinil, a v dané době se ani nenacházel na území Ruské federace, kterou prokazatelně opustil dne 29. 12. 2017 a následně se na její území již nevrátil (což ostatně potvrzují i ruské orgány např. v usnesení o vyhlášení mezinárodního pátrání založeném ve spise na č. l. 89). Touto problematikou se soudy odmítly zabývat s tím, že není předmětem přezkumu, avšak stěžovatel je přesvědčen, že by měly vyhodnotit vše, co s vazbou souvisí.
8. Obecněji pak stěžovatel poukazuje na to, že Ruská federace vykazuje autoritářské rysy, pročež je přesvědčen, že garance její Generální prokuratury nelze považovat za dostatečné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. K petitu stěžovatelovy ústavní stížnosti je třeba připomenout, že Ústavní soud je oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci výhradně následujícím způsobem: Může buď zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Část petitu ústavní stížnosti, ve které stěžovatel žádá, aby Ústavní soud o jeho vazbě určitým způsobem rozhodl (viz shora bod 1), tak Ústavní soud nemůže jakkoliv reflektovat, neboť k požadovanému druhu zásahu do činnosti orgánů veřejné moci není oprávněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 1107/16), resp. není k posouzení takového návrhu příslušný.
11. Co se týče zbylé části, totiž stěžovatelova návrhu na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatel polemizuje s tím, že by existovaly důvody, kterými by bylo možno podložit obavu z jeho útěku, respektive namítá nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v tomto směru. Takovým námitkám by však bylo možno přisvědčit jen tehdy, kdyby rozhodnutí o vazbě obsahovala jen povšechná a obecná odůvodnění s pouhou reprodukcí zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235)]. V dané věci soudy uvedly konkrétní skutečnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly, když zejména uvážily jen minimální míru vazeb stěžovatele k České republice. Existence či neexistence takovýchto vazeb přitom patří mezi základní otázky, které je v takovémto řízení nutno hodnotit. K výpovědi svědkyně N. S. nezbývá než uvést, že její hodnocení bylo na obecných soudech, jako orgánech k tomu oprávněných, a Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv soudem vazebním provádějícím dokazování, nepřísluší, aby význam této výpovědi nově přehodnocoval. Soudy rovněž logicky přihlédly k tomu, že stěžovatel ani nezpochybňuje, že by se chtěl vydání k trestnímu stíhání vyhnout. Uvážily, že vydání již bylo soudy v příslušném řízení shledáno přípustným. Hodnotily také, byť jen stručně, i reálnost hrozby vysokého trestu, když shledaly, že ji nelze považovat jen za hypotetickou, a to s ohledem na poměrně vysokou výši škody, jaká měla být trestnou činností způsobena. Soudy se vyjádřily i k možnosti elektronického sledování, když vyslovily obavu, že takového zařízení je možno se zbavit.
14. Co se týče stěžovatelem tvrzené nesrovnalosti v dokumentu přiloženém k žádosti ruské strany, Ústavní soud shledává, že stěžovatelem zde nastolovaný problém nemá žádnou přímou souvislost s výroky obecných soudů, které jsou předmětem přezkumu.
15. Pokud jde o význam smluvních záruk a jiných garancí, který stěžovatel bagatelizuje, Ústavní soud konstatuje, že je ve své judikatuře naopak považuje za relevantní. Je sice pravdou, že po vydání vyžadované osoby již Česká republika nemůže realizaci těchto závazků a záruk přímo vynutit, avšak nutno přihlížet k tomu, že kdyby je dožadující stát porušil, vystavil by se tak negativnímu ohlasu a ve smyslu principu reciprocity i změně postoje České republiky i dalších států v případě dalších svých žádostí [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/13 a I. ÚS 1142/13 a nález sp. zn. II. ÚS 1017/14].
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu