ECLI:CZ:US:2021:3.US.3323.20.1
sp. zn. III. ÚS 3323/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Fáry a Mgr. Bc. Hany Fárové, zastoupených Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2 ? Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 2082/2020-185 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. 21 Co 248/2019-148, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Jak vyplývá z argumentace v ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatelům byla rozsudkem Okresního soudu v Benešově (druhým ve věci) ze dne 27. 8. 2019 č. j. 12 C 117/2018-108 uložena povinnost přemístit oplocení jejich pozemku parcela č.X1 v katastrálním území H. zapsaného na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Benešov, zasahující do pozemku parcely č. X3 ve stejném katastrálním území a zapsaného na LV č. X4 ve vlastnictví žalobců, a to podle vytyčovacího náčrtu Ing. Michala Jarůška číslo 404-63/2016 ze dne 16. 5. 2016. Okresní soud výrokem II. uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 602 Kč k rukám jejich zástupce.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2019 č. j. 21 Co 248/2019-148, k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelům uložil nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady řízení ve výši 8 428 Kč k rukám jejich zástupce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 22 Cdo 2082/2020-185, zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Následně se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností.
4. Stěžovatelé mají za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Toto porušení konkrétně spatřují v otázce posouzení splnění povinnosti tvrzení a označení důkazů ke splnění důkazní povinnosti. Po poučení okresním soudem dle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu při prvním jednání, stěžovatelé okresnímu soudu zaslali listiny prokazující, že oplocení bylo vybudováno na jejich pozemku, kde stála stodola a byla v jejich vlastnictví od roku 1978. Tyto důkazy okresní soud sice provedl, ale dle stěžovatelů se s nimi vůbec nevypořádal. Okresní soud porušil práva stěžovatelů tím, že jim nesdělil, že nepovažuje na základě předložených listinných důkazů tvrzení o užívání sporné části pozemku s oplocením za prokázané dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu a stěžovatelům uložil povinnost přemístit oplocení pozemku. Krajský soud a dovolací soud vady předchozího řízení nenapravily, vytkly stěžovatelům nedostatečná skutková tvrzení, a to, že včas neuplatnili námitku vydržení vlastnického práva.
5. Stěžovatelé považují za zásah do svého ústavně chráněného vlastnického práva postup soudů, které jim uložily přemístit plot, aniž přihlédly k nesporné skutečnosti, že užívají pozemek 33 let. Stěžovatelé připustili, že vytyčovacím náčrtem byla vytyčena hranice pozemků tak, jak ji eviduje katastr nemovitostí, ale namítali, že tato nesouhlasí s reálným umístěním plotu. Obecné soudy dle jejich přesvědčení v citlivé otázce sousedských práv ignorují skutkovou verzi stěžovatelů, důkazy hodnotí v rozporu se zásadami logiky a odmítají přijmout závěry, které z nich jasně plynou. Také namítají, že rozhodnutí obecných soudů je pro stěžovatele překvapivé a porušuje právo na spravedlivý proces, argumentují rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1241/12 a navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto nevykonává funkci dalšího instančního přezkumu.
9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda ho lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
10. Ústavní soud přistoupil k posouzení námitky stěžovatelů, že byla porušena procesní pravidla v civilním řízení.
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že řízení, ve kterém byla věc projednávána, je tzv. řízením sporným. Pro takové řízení platí zásada dispoziční a projednací, což znamená, že je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též §101 odst. 1 a §120 odst. 1 občanského soudního řádu). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Protože v tzv. sporném řízení dopadají povinnost tvrzení a důkazní povinnost (a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno) na strany sporu odlišně, jsou povinnost tvrzení a důkazní povinnost také určující pro vymezení, vůči které ze stran sporu a o čem nastává tzv. koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu. Koncentrace řízení se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů.
12. K procesu dokazování Ústavní soud uvádí, že i když má původ v hmotném právu, je důkazní povinnost (a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno) procesními povinnostmi a procesní povahy jsou nepochybně také povinnosti účastníků uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání dříve, než nastanou účinky tzv. koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly dostatečné množství důkazů, kterými bylo prokázáno, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. X3 v k. ú. a obci H. Žalobci tvrdili, že stěžovatelé, kteří jsou vlastníky sousedního pozemku parc. č. X1 v k. ú. a obci H., zasahují do jejich vlastnického práva, neboť užívají část jejich pozemku a mají na něm umístěno oplocení. Své vlastnické právo, jakož i vlastnické právo stěžovatelů k sousednímu pozemku, prokázali výpisem z katastru nemovitostí. To, že stěžovatelé zasahují do jejich vlastnického práva, pak prokazovali vytyčovacím náčrtem Ing. Michala Jarůška č. 404-63/2016, kterým byl určen průběh hranice mezi oběma pozemky a byl proveden na podkladě digitalizované katastrální mapy dle katastru nemovitostí. Žalobci tak splnili své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Tvrzení stěžovatelů o vydržení sporné části pozemku bylo nedostačující, a proto byli okresním soudem poučeni podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu o nutnosti doplnit tvrzení rozhodující pro posouzení případného vydržení a dále podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu o nutnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Byli poučeni podle §118b občanského soudního řádu o koncentraci řízení a byla jim poskytnuta lhůta 15 dnů pro doplnění tvrzení a označení důkazů.
14. Koncentrační důsledky vymezuje §118b občanského soudního řádu skončením prvního jednání (resp. dodatečně stanovenou lhůtou). Poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, účastníci (nejde-li o zákonem stanovené výjimky) nemohou uvádět takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Stěžovatelé svá tvrzení o okolnostech vydržení a vydržecí době ani o jejich dobré víře ve stanovené lhůtě přes poučení okresním soudem nedoplnili. Nesplnili tak v koncentrační lhůtě své břemeno tvrzení o tom, že spornou část pozemku žalobců vydrželi. Stěžovatelé sice zaslali ve stanovené lhůtě okresnímu soudu určité listiny, avšak bez doplněného tvrzení. Přitom účastník řízení musí nejprve rozhodné skutečnosti tvrdit a teprve poté prokazovat. Soud sám nemůže z předložených důkazů vyhledávat chybějící tvrzení. Proto okresní soud uzavřel, že stěžovatelé neunesli své břemeno tvrzení, tím spíše pak břemeno důkazní k tomu, že spornou část pozemku vydrželi.
15. Z obsahu napadených rozhodnutí ústavní stížností vyplynulo, že ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti stěžovatelů částečně došlo až v rámci podaného odvolání, ale krajský soud s ohledem na §118b a §205a občanského soudního řádu nemohl přihlédnout k nově tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům teprve v stěžovateli podaném odvolání. Z výše uvedených důvodů proto krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu potvrdil.
16. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovateli podané dovolání a zamítl pro nedůvodnost i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelé totiž v dovolání skutečně řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, což je však jeho obligatorní náležitostí [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb., nebo nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247) či usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, neboť stěžovatelé polemizují s procesním postupem odvolacího soudu. V postupu a závěru Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci proto Ústavní soud nespatřuje žádná pochybení, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity.
17. Dle názoru Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, argumentaci stěžovatelů nálezem Ústavního soudu neshledal případnou, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu