ECLI:CZ:US:2021:3.US.3331.20.1
sp. zn. III. ÚS 3331/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Martiny Raszykové, zastoupené Mgr. Danielem Holým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2020 č. j. 21 Cdo 2018/2020-120, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2020 č. j. 16 Co 130/2019-103 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 21. března 2019 č. j. 19 C 224/2018-68, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a obchodní korporace BLOCK a. s., sídlem U Kasáren 727, Valašské Meziříčí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a podle čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 224/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 026 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 26. 8. 2018 do zaplacení z titulu nevyplacení bonusu ke smluvní mzdě za kalendářní rok. Okresní soud dospěl k závěru, že výplata bonusu je závislá na hospodářském výsledku společnosti, který musí být minimálně v kladných číslech, a navazujícím rozhodnutí zaměstnavatele. O výplatě bonusu za rok 2017 však nebylo rozhodováno ani představenstvem vedlejší účastnice ani generálním ředitelem. Při využití výpočtu stanoveného v části C pracovní a manažerské smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nadto ani nemohl vzniknout nárok na bonus za žalované období, neboť koeficient K1 představující plnění plánu zisku, by činil nula. Soud se proto dále nezabýval otázkou požadované výše bonusu, když stěžovatelka násobila základní výši koeficientem 1,8 s odkazem na newsletter vedlejší účastnice z dubna 2018, a poukázal na skutečnost, kterou měl jednoznačně prokázánu mzdovým předpisem a výslechem svědka Ing. Jiřího Slavkovského, že koeficient 1,8 se vztahoval k prémiím, kterými byli odměňováni zaměstnanci, nikoli ředitelé vedlejší účastnice.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou dovolání bylo napadení nesprávného právního posouzení okresního a krajského soudu ohledně skutečnosti, zda emailem vedlejší účastnice ze dne 10. 4. 2018 došlo ke stanovení koeficientu 1,8 i ve prospěch stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy neprovedly výklad pojmů "bonus" a "prémie" podle zákonných interpretačních pravidel, v důsledku čehož došly k nesprávnému právnímu posouzení, že koeficient stanovený emailem ze dne 10. 4. 2018 se nevztahuje na stěžovatelku. Tento právní závěr, nikoli skutková zjišťování týkající se předmětného emailu, stěžovatelka v dovolání napadla. Obecné soudy dovodily, že mezi výrazy prémie a bonus je pro potřeby odměňování zaměstnanců a z hlediska pracovněprávního rozdíl, správný výklad je však dle stěžovatelky takový, že uvedené pojmy jsou pro potřeby odměňování zaměstnanců obsahově totožné, když označují jeden a tentýž nárok zaměstnance. Stěžovatelka upozorňuje, že na odlišení uvedených pojmů a na významu, který je jim přikládán, se neshodují ani autoři odborné literatury, a poukazuje na §557 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého platí, že připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, což je vedlejší účastnice. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o pracovněprávní spor, je třeba vzít v úvahu i §18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého platí, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější. Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že se předmětný email oznamující "že se zaměstnanci mohou těšit na roční prémii s koeficientem 1,8" týkal pouze zaměstnanců, kteří mají roční odměnu formálně označenou jako prémii, a je přesvědčena o tom, že tento email směřoval vůči všem zaměstnancům bez ohledu na to, zda mají roční odměnu označenou jako prémii či jako bonus.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (bod 12.).
9. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu i okresního soudu; naprosto zjevné pochybení stěžovatelky spočívající v podání dovolání proti rozsudku okresního soudu ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Jak již bylo shora uvedeno (bod 4.), Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, když uvedl, že stěžovatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž především skutková zjištění, z nichž rozsudek krajského soudu vychází a na nichž krajský soud založil svůj závěr o tom, že stěžovatelce nárok na roční bonus ke mzdě za rok 2017 nevznikl. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů, které byly provedeny obecnými soudy, a to zejména manažerské smlouvy, z níž vyplývá, že stěžovatelce bude poskytnut roční bonus ke smluvní mzdě v závislosti na plnění stanovených ukazatelů (klíčovým ukazatelem je dosažení plánovaného zisku, přičemž výsledky společnosti v roce 2017 byly záporné) a mzdového předpisu č. B-PR-04/V20 platného od 1. 4. 2018, který mimo jiné pojednává o prémiích pro zaměstnance, a v němž je uvedeno, že se vztahuje na zaměstnance společnosti s výjimkou zaměstnanců, jejichž mzdové hodnocení je stanoveno individuální smlouvou, např. dohodou s manažery.
10. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se shora uvedeným závěrem Nejvyššího soudu, jakož i s jeho právním názorem, že s ohledem na provedené důkazy, z nichž vyplynulo skutkové zjištění, že na rozdíl od prémií vyplácených zaměstnancům vedlejší účastnice nebyl bonus představující podíl ředitelů (managementu) vedlejší účastnice na výsledku společnosti za rok 2017 vyplacen vzhledem k nedosaženým plánovaným hospodářským výsledkům, nemohou stěžovatelkou v dovolání označené právní otázky, které by podle jejího názoru měl dovolací soud řešit (zejména zda může skutečnost, že vedlejší účastnice použila ve svém emailu ze dne 10. 4. 2018 výraz prémie, mít za následek, že zaměstnanci, kteří mají ve svých pracovních smlouvách místo "prémie" uvedeno "bonus"+, o tuto roční odměnu přijdou), založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatelky, aby se Nejvyšší soud zabýval jejími námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy ohledně vymezení způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Jde-li o posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu, nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Neuplatnila-li stěžovatelka způsobilý dovolací důvod a neumožnila-li tak Nejvyššímu soudu, aby se zabýval jejím dovoláním (v dovolacím řízení nebylo možno pro uvedený nedostatek pokračovat), má tato skutečnost nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu