ECLI:CZ:US:2021:3.US.3409.20.1
sp. zn. III. ÚS 3409/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené Mgr. Jiřím Uhříčkem, advokátem se sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 58 T 41/2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, napadeným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla obžalovaná R. J. uznána vinou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustila způsobem popsaným ve výroku uvedeného rozhodnutí jako opatrovnice stěžovatelčina bratra, poškozeného M. M. Obžalovaná byla ve spojení s dalšími sbíhajícími se trestnými činy odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle ustanovení §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce spojené se správou majetku jiné osoby na dobu pěti let. Obžalované byla stanovena přiměřená povinnost, aby dle svých sil uhradila škodu způsobenou trestným činem (ve výši 80 760,66 Kč).
3. Stěžovatelka se závěry obvodního soudu nesouhlasí a z procesní opatrnosti je napadá ústavní stížností, v níž poukazuje na tvrzeně nesprávnou právní kvalifikaci skutku (má za to, že došlo k rozsáhlejší trestné činnosti) a posléze i nesprávný výrok o náhradě škody (má za to, že způsobená škoda přesahuje částku 80 706,66 Kč, jež byla vymáhána v důsledku neplacení pravidelných plateb a poplatků za poškozeného, přičemž naznačuje, že disponibilní zdroje poškozeného po odečtení prokázaných výdajů nebyly obžalovanou využity na úhradu jeho potřeb). Stěžovatelka uvádí, že v daném trestním řízení vystupovala jako poškozená, "nicméně zákon jí momentálně v tomto postavení neposkytuje účinný prostředek ochrany. Umožňuje jí podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody; její námitky však míří do průběhu řízení, kterým bylo rozhodnuto o této náhradě."
4. Podáním ze dne 10. 12. 2020 stěžovatelka v odkazu na nález zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 1412/20 ze dne 6. 10. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) doplnila, že ústavní stížností napadá rovněž jiný zásah orgánu veřejné moci tvrzeně spočívající v nesprávném úředním postupu opatrovnického soudu při dozoru nad obžalovanou opatrovnicí, policejního orgánu před zahájením trestního stíhání a státního zastupitelství při dozorové činnosti.
5. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obvodního soudu týkajícími se trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání obžalované a s tím související namítanou nesprávností výroku o náhradě škody.
10. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že stěžovatelka - navzdory svým tvrzením v ústavní stížnosti a jejím doplnění - v daném trestním řízení neměla postavení poškozené. Jak vyplývá např. z úředního záznamu o vysvětlení podaném policejnímu orgánu ze dne 4. 2. 2016, stěžovatelka v tomto řízení vystupovala toliko jako svědkyně (srov. vyžádaný soudní spis č. l. 27), což potvrzuje rovněž protokol o hlavním líčení ze dne 25. 8. 2020 (srov. č. l. 937).
11. Ústavní soud dále v odkazu na shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1412/20, jehož se dovolává rovněž stěžovatelka, uvádí, že nemůže-li se v řízení před zdejším soudem dovolávat zrušení výroku o vině a trestu poškozený (srov. bod 18 nálezu), tím spíše není možné takové oprávnění přiznat svědkovi.
12. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999) rovněž vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, potažmo odsouzena, tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017).
13. Dle Ústavního soudu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno právě z toho důvodu, že se obžalovaná údajně dopouštěla ještě rozsáhlejší trestné činnosti (zejména zpronevěry), než pro kterou byla odsouzena. Obvodní soud totiž důsledně dostál požadavkům plynoucím z pravidla in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Obsahem tohoto pravidla je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Uvedené nastalo právě v nyní posuzovaném případě, v němž se nepodařilo nade vši pochybnost prokázat, že by obžalovaná použila disponibilní zdroje poškozeného k jiným účelům než úhradě jeho potřeb (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 18).
14. Ze stejných důvodů ovšem nelze přisvědčit ani námitce, že by napadené rozhodnutí představovalo ve vztahu ke stěžovatelce tzv. jiný zásah do základních práv, a to ani ve smyslu shora citované judikatury zdejšího soudu. Ústavní soud totiž neshledal, že by v dané věci došlo k bezprostřednímu materiálnímu zásahu do práv stěžovatelky (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 1412/20, bod 20), jíž - jak bylo uvedeno výše - nesvědčí právo na trestní stíhání či odsouzení jiné osoby, a vzhledem k jejímu postavení svědkyně a nikoliv poškozené v trestním řízení ani právo na účinné vyšetřování. Ústavní soud v této souvislosti současně dodává, že nic v napadeném rozhodnutí a vyžádaném spisu nenaznačuje, že by vyšetřování neprobíhalo řádně.
15. Dovolává-li se nyní stěžovatelka toho, že byla v pozůstalostním řízení zkrácena na svém dědickém podílu, vychází z vlastní skutkové verze případu, založené na předpokladu, že obžalovaná zpronevěřila část finančních zdrojů jejího bratra, kterážto verze však nebyla v nyní posuzovaném trestním řízení potvrzena.
16. Nad tento rámec Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se nezabýval námitkou nesprávného úředního postupu opatrovnického soudu, neboť tato stojí zcela mimo rámec nyní posuzované věci.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu