ECLI:CZ:US:2021:3.US.78.21.1
sp. zn. III. ÚS 78/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020, č. j. 4 To 194/2020-196, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2020, č. j. 71 T 25/2019-184, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 5. 2019, č. j. 71 T 25/2019-86, uznán vinným ze spáchání přečinu podání alkoholu dítěti dle ustanovení §204 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání (blíže popsané ve skutkové větě výroku o vině) mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
3. Následně stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel opakovaně zdůrazňoval, že se vytýkaného jednání nedopustil a právě v návrhu nově předkládané okolnosti a důkazy toto mají prokázat. Z nových důkazů, které byly soudu v rámci návrhu na povolení obnovy řízení předloženy, vyplývá, že se stěžovatel vytýkaného jednání nemohl dopustit, protože v daný čas se vůbec nemohl nacházet na místě činu, což má dosvědčit jednak jeho matka svojí svědeckou výpovědí a také další svědek, který měl doložit, že stěžovatel v daný den pro něj brigádně pracoval a časově nebylo reálné, aby se stěžovatel stihl tak rychle přemístit z místa výkonu brigády na místo spáchání činu. Nové skutečnosti a důkazy tedy měly vyvrátit popis skutkového děje tak, jak byl uveden ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Soudy obou stupňů však nová tvrzení a důkazy zcela odmítly a žádost o obnovu řízení zamítly s odůvodněním, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby tato tvrzení a důkazy navrhl již v původním řízení, a pokud je uplatňuje až nyní, jedná se toliko o účelová tvrzení ve snaze zvrátit pro něj nepříznivý výsledek původního trestního řízení, jenž vyústil v pravomocné odsouzení stěžovatele, a to navzdory stěžovatelově argumentaci a zdůvodnění, proč tuto obhajobu a tyto důkazní návrhy nepřednesl již v původním řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatel za nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil svědeckou výpověď své matky a svědeckou výpověď člověka, u kterého si v inkriminovanou dobu brigádně přivydělával. Provedením těchto důkazů mělo dojít ke zpochybnění skutkového děje tak, jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku.
7. Okresní soud ve věci nařídil veřejné zasedání. V rámci něj vyslechl stěžovatelem navrhované svědky (viz odst. 4 - 5 napadeného usnesení okresního soudu), avšak v kontextu závěrů dokazování provedeného v původním trestním řízení dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení není důvodný (viz odst. 6 napadeného usnesení okresního soudu). V napadeném usnesení okresní soud uzavřel, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti, jakož i provedené důkazy soudu dříve neznámé, nebyly způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu již známými, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele (viz odst. 14 napadeného usnesení okresního soudu).
8. Krajský soud pak k těmto závěrům pouze doplnil, že nikoliv v jakékoliv nové skutečnosti nebo důkazu soudu dříve neznámému lze bez dalšího spatřovat důvod k obnově řízení. Musí být totiž splněna i další podmínka podle §278 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a to tak, že nové skutečnosti nebo důkazy musí být samy o sobě nebo ve spojení s dosud provedenými důkazy schopny odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí. Tak tomu však v nyní projednávané věci není, což krajský soud dostatečně pečlivě zdůvodnil a vysvětlil, z jakých důvodů považuje nová tvrzení za značně nevěrohodná (viz zejména odst. 13 - 16 napadeného usnesení krajského soudu).
9. V souhrnu lze proto argumentaci stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení i v nyní projednávané ústavní stížnosti označit za pokračování jeho původní obhajoby a polemiky s pro něj nepříznivým výsledkem trestního řízení. Tyto námitky stran pochybení soudů při zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení se však z ústavněprávního hlediska jeví jako neopodstatněné.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu