ECLI:CZ:US:2021:3.US.922.20.1
sp. zn. III. ÚS 922/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti a) Heleny Burešové, b) Antonína Grunda, c) Josefa Grunda a d) Petra Pavlíka, zastoupených JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2019 č. j. 22 Cdo 2042/2019-677, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2018 č. j. 20 Co 241/2016-621 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. prosince 2015 č. j. 4 C 195/2013-434 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. února 2016 č. j. 4 C 195/2013-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Šárky Jahn, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") zamítl v návětí prve uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelů na určení jejich vlastnického práva k ve výroku I. tohoto rozsudku specifikovaným nemovitostem (dále jen "nemovitosti"). Stěžovatelé uplatnili restituční nárok na vydání nemovitostí, které byly v privatizaci prodány právnímu předchůdci vedlejší účastnice. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva sice byla neplatná, avšak při splnění zákonných podmínek nabyl právní předchůdce vedlejší účastnice vlastnické právo k nemovitostem vydržením.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat absenci dobré víry na straně nabyvatele nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud hodnotil důkazy logicky bezchybně a že nebyl podán jediný důkaz, z něhož by vyplýval závěr, že právní předchůdce vedlejší účastnice nebyl v dobré víře.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl, neboť stěžovatelé neuvedli, v čem spatřovali předpoklady přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud uvedl, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých námitek, nýbrž musí obsahovat též vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Tuto procesní aktivitu nemůže vzhledem k zásadám dispoziční a rovnosti účastníků řízení nahrazovat soud. Nejvyšší soud konstatoval, že přestože stěžovatelé v dovolání uvedli řadu námitek a výhrad proti rozsudku krajského soudu, dané obligatorní náležitosti nevymezili. Jelikož dovolání nemůže spočívat pouze ve vyjádření nesouhlasu s napadeným rozhodnutím, rozhodl Nejvyšší soud, jak uvedeno výše.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že krajský soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné, přičemž z nich mělo vyplývat, že právní předchůdce vedlejší účastnice nemohl být při nabytí nemovitostí v dobré víře. Stěžovatelé údajně nemohli podat žalobu na určení vlastnického práva k pozemkům dříve, neboť stát rozhodl o jejich restitučním nároku až v roce 2009. Dále namítají, že převod nemovitostí byl od počátku účelovou snahou, jak připravit jejich rodinu o majetek. Stěžovatelé uplatnili především námitky proti důkaznímu řízení před okresním soudem, z něhož by při správném hodnocení všech dostupných důkazů nutně mělo plynout, že právní předchůdce vedlejší účastnice musel o jejich restitučním nároku vědět.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti rozsudkům krajského soudu a městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
9. Stěžovatelé svým dovoláním napadli rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezili předpoklady jeho přípustnosti a uvedli způsobilý dovolací důvod (bod 4). Jelikož závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpí zásadními vadami, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané v §241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybnili, nemá ani Ústavní soud důvod tomuto závěru oponovat. Pro předejití jakýmkoli pochybnostem si Ústavní soud vyžádal dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu a shledal, že stěžovatelé v něm skutečně kýžený předpoklad přípustnosti dovolání nevymezili, a posouzení věci Nejvyšším soudem proto nelze nic vytknout. Ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak stěžovatelé proti rozsudkům městského soudu a krajského soudu nevyčerpali řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelů řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - nepřípustná.
11. Ústavní stížnost neobsahuje ústavněprávní argumentaci, nýbrž v ní stěžovatelé představili vlastní náhled na skutkové pozadí převodu nemovitosti. Stěžovatelé neuvedli konkrétní námitky, jimiž by brojili proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), nejsou-li dostatečně kvalifikováni samotní dovolatelé. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelé zjevně nezohlednili (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za jakkoli excesivní.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu