ECLI:CZ:US:2021:3.US.952.21.1
sp. zn. III. ÚS 952/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. V., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2021 sp. zn. 7 To 93/2020 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. března 2020 č. j. 1 T 57/1999-1527, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 8. 2001 sp. zn. 1 T 57/99 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že se v bytě manželů V. v D. pokusil v opilosti, po předchozím dlouhodobém psychickém a fyzickém týrání své manželky, tuto pěti ranami ze střelné zbraně usmrtit. Poškozené se podařilo z bytu utéct, díky čemuž vyvázla bez zranění. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti a půl roku.
3. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení, v němž předložil nově zpracovaný znalecký posudek z oboru balistika, jehož zpracovatelem je znalec Ing. František Hlavatý. Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení požadoval provedení důkazu předložením znaleckého posudku, výslech znalce, jakož i provedení listinných důkazů (listiny týkající se poškozené J. V., jejichž účelem bylo zpochybnit věrohodnost poškozené). Krajský soud provedl ve veřejném zasedání důkaz znaleckým posudkem a vyslechl znalce Ing. Hlavatého. Jako důkaz připustil dále listiny týkající se J. V., přičemž dospěl k závěru, že nemají souvislost s projednávanou věcí. Krajský soud po vyhodnocení nově předložených důkazů dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro nařízení obnovy řízení a návrh stěžovatele podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, jež byla Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta, neboť vrchní soud se ztotožnil se závěry usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že předložil kvalitní znalecký posudek z oboru balistiky, který na základě fyzikálních zákonů a zjevných chyb v důkazech vyvrací původní balistické vyjádření z roku 1998. Soudy však projevily nevůli se případem opět zabývat. V napadených rozhodnutích dezinterpretovaly a deformovaly závěry předloženého znaleckého posudku, a to za situace, kdy tento nový důkaz zcela narušil stávající strukturu důkazů.
6. Stěžovatel shrnuje, že znalec vycházel při zpracování znaleckého posudku ze zcela jasných důkazů zachycených fotograficky na místě činu policejním orgánem, a to na základě zákonů newtonovské mechaniky a zákonů eukleidovského prostoru. Takto stěžovatel rozporuje konkrétní skutková zjištění. Zejména poukazuje na údajnou velkou rychlost jednání stěžovatele při střelbě, přitom ale vrchní soud nezohlednil, že poškozená, která tvrdila, že byla schovaná za křeslem, musela křeslo odsunout, což by jí zabralo až dvě sekundy, a tudíž by stěžovatel, kdyby skutečně chtěl, mohl poškozenou trefit. Obecné soudy sice souhlasí se závěrem znalce Ing. Hlavatého, že střelba stěžovatele byla chaotická, ale dále si již v odůvodnění protiřečí, když uvádějí, že všechny střely mířily do míst, kde byla poškozená schovaná nebo kudy prchala.
7. Ve výše uvedené souvislosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely především z výpovědi poškozené, která je však předloženým znaleckým posudkem zpochybněna. Soudci nemají technické vzdělání v příslušném směru, a přesto hodnotí závěry znaleckého posudku, s nimiž nesouhlasí, ale vyvrátit je argumentačně nedovedou.
8. Stěžovatel následně podrobně rozvádí, že nástřel č. 5 nemohl být vystřelený ze dveří ložnice, a to vzhledem k malému úhlu dopadu na stěnu, neboť by došlo k odrazu projektilu na protilehlou stěnu, kde by byla zanechána stopa. Stěžovatel trvá na své skutkové verzi, že v bytě pouze střílel, avšak nikoliv po manželce, střílel, protože si chtěl vyprázdnit zásobník. Manželka, dle jeho slov, nebyla v bytě přítomna a střelbu zjistila až následně po svém návratu do bytu. Z tvarů otvorů po střelbě a rozmístění nábytku lze s velkou mírou pravděpodobnosti určit, že stanoviště stěžovatele při střelbě bylo přede dveřmi do ložnice. Vrchní soud však stále trvá na tom, že se střílelo ode dveří. Závěry vrchního soudu neobstojí v testu logiky. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy jsou si vědomy pravdivosti znaleckého posudku Ing. Hlavatého, ale bojí se znovuotevření tohoto starého případu.
9. Vrchní soud se dle závěrů stěžovatele uchýlil ke svévoli, když uvedl, že při zpracování znaleckého posudku vycházel znalec pouze z fotodokumentace, a nebyl tedy např. u vyšetřovacího pokusu, což znalce diskvalifikuje, a když dále uvedl, že znalec nevzal v úvahu ani např. druh střeliva a jeho deformaci, rotaci střely atd. Stěžovatel se domnívá, že tyto požadavky vrchního soudu jsou zcela irelevantní a dokladují namyšlenost soudu, neboť vrchní soud se pokusil diskreditovat znalce a přitom soud sám svými tvrzeními pouze dokladuje svou neznalost v oboru balistiky. Stěžovatel následně podrobně rozebírá každý z pěti nástřelů a rozporuje závěry, které vyvodil zejména vrchní soud, který uzavřel, že dosavadní důkazy nejsou v zásadním rozporu s postavením střelce v plánku zhotoveném Ing. Hlavatým.
10. Stěžovatel konstatuje, že obecné soudy se v žádném z dosavadních řízení nezabývaly morfologií jednotlivých nástřelů a z ní vyplývajících směrů střelby a stanoviště střelce. Pro vynesení rozhodnutí jim stačilo pouze povšechné konstatování balistika v odborném vyjádření, že se střílelo ode dveří ložnice, jak uvedla poškozená.
11. Na základě výše uvedených argumentů stěžovatel uzavírá, že postupem krajského soudu a vrchního soudu, kterým soudy deformovaly informace předložené v nově zpracovaném znaleckém posudku, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť ve věci je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a předložený znalecký posudek tento rozpor dokladuje. Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že pokud nastaly ve věci důvodné pochybnosti, je nutno se v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny řídit principem in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673); či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343).
16. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); dále též usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56 odůvodnění].
17. V souladu s uvedenými východisky je tedy nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nálezy ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
18. Uplatní-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z nastolených standardů. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, které odmítly jeho argumentaci ohledně potenciálu jím nově předloženého znaleckého posudku zvrátit původní rozhodnutí o vině. Stěžovatel argumentuje na základě odborných pojmů z oboru balistiky a kritizuje vrchní soud za údajnou nekompetentnost, avšak zcela opomíjí, že závěry znaleckého posudku Ing. Hlavatého ve svém důsledku nikterak zásadně nezpochybňují dosavadní skutková zjištění. Stěžovatel se snaží prostřednictvím znaleckého posudku de facto zpochybnit výpověď poškozené, která vypovídala o lokaci stěžovatele, když na ni střílel. Výpověď poškozené je však v kontextu dalších dříve provedených důkazů věrohodná, neboť zejména předmětné nástřely kopírují místa, kde poškozená popsala, že v okamžiku střelby stála. Výpověď poškozené nestojí osamoceně, neboť skutkovou verzi, že poškozená se v bytě v době střelby skutečně nacházela, potvrdila svědkyně T., která přímo svými smysly skutkový stav vnímala, když nejprve slyšela z příslušného bytu střelbu a následně viděla z bytu vyběhnout poškozenou, přičemž svědkyně spolu s poškozenou ihned společně uprchly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je tedy zjevné, že stěžovatelem předložený znalecký posudek nemá žádný potenciál zvrátit původní rozhodnutí o vině, resp. trestu stěžovateli uloženému. Závěry, které ze znaleckého posudku vyplývají, nelze považovat ani za nova, neboť nijak výrazně nevybočují z dříve zjištěných skutkových okolností, a nelze tedy dospět k závěru, že by byly naplněny podmínky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry z nich vyvozenými, jak stěžovatel namítá.
19. Ústavní soud nahlíží napadená rozhodnutí jako vnitřně konzistentní a řádně odůvodněná, zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelem nově navržený důkaz znaleckým posudkem nemůže obstát ve světle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud neshledává, že by v posuzované věci byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu