ECLI:CZ:US:2021:4.US.2627.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2627/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Karlem Mazzolinim, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 30 Cdo 2216/2020-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020 č. j. 16 Co 371/2019-277 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 43 C 50/2016-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl soudním exekutorem, který byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, byl z uvedeného úřadu odvolán ke dni 23. 2. 2011. Do jmenování nového soudního exekutora dne 21. 2. 2014 vykonávali uvedený úřad postupně tři zástupci.
3. Dne 19. 2. 2016 se stěžovatel žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení 56 221 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti její a Exekutorské komory, neboť v zákonných lhůtách nejmenovaly nového soudního exekutora. Škoda měla spočívat ve snížení hodnoty exekutorského úřadu, který stěžovatel považuje za svůj podnik či závod podle předpisů soukromého práva; stěžovatel se dožadoval vyplacení nákladů na udržování exekutorského úřadu v chodu po dobu nejmenování nového exekutora a odměn a režijních nákladů, které měl exekutorský úřad v budoucnu vymáhat.
4. Obvodní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Stěžovatel podle obvodního soudu "primárně neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní" o rozhodných skutečnostech. Rovněž se však z dokazování podává, že stěžovatel při předání agendy nespolupracoval se svými zástupci, dokonce mařil jejich činnost. Exekuční spisy musela stěžovateli zabavit Policie České republiky; jeho žaloba proto nemohla být úspěšná.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil napadeným rozsudkem. Městský soud korigoval odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu v tom smyslu, že jeho rozhodnutí nemohlo být založeno na neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení stěžovatelem. Provedenými důkazy byl totiž prokázán opak tvrzení stěžovatele. Nebylo proto ani povinností obvodního soudu poučit stěžovatele podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud zdůraznil, že snížení rozsahu vymáhaných částek exekutorským úřadem a případné snížení hodnoty exekutorského úřadu je důsledkem jednání stěžovatele, nikoli orgánů veřejné moci. Byl to právě stěžovatel, kdo svou nesoučinností několik let po svém odvolání paralyzoval jeho chod. Ze zjištění učiněných Obvodním soudem pro Prahu 4 v jiném řízení a jeho rozsudku ze dne 11. 7. 2016 č. j. 44 C 19/2018-180 se podává, že stěžovatel opakovaně odmítl předat svým zástupcům spisy a zástupci stěžovatele museli spisy rekonstruovat. Spisy stěžovateli zabavila Policie České republiky až půl roku po jmenování nového soudního exekutora.
6. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, neboť je nehledal přípustným. Namítal-li stěžovatel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 19/2015 je nepřípustným důkazním prostředkem, Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je soudní rozhodnutí legitimním listinným důkazním prostředkem. Dále, napadený rozsudek městského soudu nestojí výlučně na řešení otázky, zda měl stěžovatel povinnost spolupracovat se svými zástupci; přestože městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se svými zástupci nespolupracoval, nebylo pro něj rozhodné, zda k tomu byl stěžovatel povinen. Nadto jde o příčinnou souvislost mezi škodou a škodní událostí, což představuje otázku skutkovou, nikoli právní. Brojí-li proto stěžovatel proti posouzení příčinné souvislosti, v jeho věci jde o nezpůsobilý dovolací důvod. K námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť jde o námitky vad řízení, ke kterým lze přihlédnout jen u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že a) obvodní soud nebyl nestranný, neboť se nezabýval všemi relevantními okolnostmi odpovědnosti za škodu; existencí nesprávného úředního postupu, vznikem škody, ani příčinnou souvislostí mezi uvedeným; b) rozhodl-li obvodní soud tak, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní a břemeno tvrzení, měl stěžovatele poučit podle §118a o. s. ř., což neučinil řádně; c) obvodní soud a městský soud se dopustily vady dokazování označované jako tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel v řízení navrhoval provedení znaleckého posudku k ocenění hodnoty exekutorského úřadu; obecné soudy na uvedený důkazní návrh nereagovaly; d) závěr obecných soudů o jeho nespolupráci s jeho zástupci či nově jmenovaným exekutorem nemá oporu v provedeném dokazování; e) Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání stěžovatele, přestože v něm stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost napadených rozsudků obvodního soudu a městského soudu a označil je za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přitom platí, že jako přípustné má být posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, přitom lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Jde-li o tvrzení stěžovatele uvedené sub 7 a), je třeba mu přisvědčit, že obecné soudy se v nyní posuzované věci výslovně nezabývaly všemi skutečnostmi, na které stěžovatel upozorňuje. Napadená rozhodnutí jsou však založena na závěru, že vznik případné škody není v příčinné souvislosti s úředním postupem státu (orgánů veřejné moci). Není-li dána příčinná souvislost, je nadbytečné zabývat se blíže tím, zda úřední postup orgánů veřejné moci byl nesprávný či zda skutečně a v jaké výši škoda vznikla; uvedená zjištění by nemohla ovlivnit správnost závěru, že uvedené skutečnosti spolu v příčinné souvislosti nejsou. Není proto rozhodné, nezabývaly-li se obecné soudy správností úředního postupu orgánů veřejné moci a vznikem či výši škody, vycházejí-li z předpokladu, že mezi nimi není za žádných okolností dána příčinná souvislost. Uvedené závěry obecné soudy přitom náležitě odůvodnily.
11. K námitce stěžovatele sub 7 b), není rozhodné, za jakých okolností obvodní soud stěžovatele poučil podle §118a o. s. ř. Městský soud výslovně korigoval odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu tak, že jeho rozhodnutí nemohlo být založeno na neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení stěžovatelem, neboť je založeno na prokázání opaku žalobních tvrzení stěžovatele (srov. sub 5 a bod 17 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). Tato případná vada v řízení před obvodním soudem proto nemá na správnost napadených rozhodnutí vliv, což stěžovateli náležitě vysvětlil již městský soud. Takový postup je ústavně konformní.
12. Jde-li o tvrzení stěžovatele uvedené sub 7 c), Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)]. Podle judikatury Ústavního soudu současně lze dovodit důvody zamítnutí důkazního návrhu i mlčky (srov. usnesení ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 744/06, ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07 či bod 16 usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2258/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Taková situace nastala v nyní posuzované věci. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že výše škody, k jejímuž prokázání důkazní návrh stěžovatele směřoval, nebyla ve věci pro obecné soudy rozhodná. Z napadených rozhodnutí se proto, byť mlčky, avšak spolehlivě, podává, že uvedený důkaz obecné soudy považovaly za irelevantní pro předmět řízení. Uvedený postup shledává Ústavní soud ústavně konformním i proto, že při posuzování práva na soudní ochranu je vždy nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci [srov. bod 21 nálezu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), bod 19 nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427) či bod 22 nálezu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2732/20]. Jinými slovy, nebylo-li by zrušení napadeného rozhodnutí způsobilé přivodit stěžovateli příznivé rozhodnutí ve věci, případné procesní pochybení obecných soudů nedosahuje intenzity porušení jeho základních práv a svobod.
14. Tvrzení stěžovatele uvedené sub 7 d) není pravdivé. Obvodní soud i městský soud vycházely u posouzení, kdo "zavinil" případnou škodu ze zjištění provedeného v jiném soudním řízení, což oba uvedené soudy výslovně v odůvodnění napadených rozsudků uvádí. Tuto skutečnost však stěžovatel ve své argumentaci v ústavní stížnosti pomíjí. Nadto, stěžovatel v bodu 56 svého dovolání, které přiložil k ústavní stížnosti, výslovně připouští, že městský soud rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 19/2015 provedl důkaz a proti způsobu jeho provedení dále nebrojí. Zjištění obecných soudů proto vychází z provedených důkazů a nic nenasvědčuje tomu, že je obecné soudy neprovedly řádně, ostatně to stěžovatel ani netvrdí.
15. Jde-li konečně o tvrzení stěžovatele sub 7 e), je třeba stěžovateli přisvědčit, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jak však Ústavní soud zdůraznil v bodu 43 uvedeného stanoviska, jde o situaci, kdy na probíranou právní otázku dopadá judikatura Ústavního soudu, na kterou dovolatel řádně poukáže. Nic takového však stěžovatel v nyní posuzované věci neučinil, jak se podává z jím přiloženého dovolání. V bodu 10 až 18 dovolání stěžovatele, tj. v jeho části namítající nepřezkoumatelnost dovoláním napadených rozhodnutí, stěžovatel sice argumentuje, proč jsou podle něj daná rozhodnutí nepřezkoumatelná, avšak k tomuto tvrzení nevymezil žádnou právní otázku, ani neuvedl její případný vztah k judikatuře Ústavního soudu; stěžovatel v dovolání zmiňuje judikaturu Ústavního soudu v jiné části argumentace a v ryze obecné rovině. Ve věci stěžovatele proto nešlo o situaci předpokládanou výrokem 3. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
16. Spojuje-li stěžovatel "automatickou" přípustnost svého dovolání toliko s jeho odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatel pomíjí, že obdobný výklad Ústavní soud výslovně odmítl v bodu 39 in fine uvedeného stanoviska. Nadto by za takové situace nešlo ani o posouzení přípustnosti dovolání, nýbrž "jen" o posouzení, zda stěžovatel splnil předpoklady jeho přípustnosti (k rozdílu mezi posouzením přípustnosti dovolání a posouzením, zda dovolání obsahuje zákonem předepsané náležitosti, viz bod 40 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejvyšší soud proto nepochybil, nepřihlížel-li k daným námitkám podle §242 odst. 3 o. s. ř.
17. K samotnému tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu je proto třeba uvést, že obecné soudy se vypořádaly se všemi rozhodnými námitkami stěžovatele a jako celek jsou náležitě odůvodněna. O tom svědčí již to, že s nimi stěžovatel obsáhle polemizuje. Nevypořádaly-li se obecné soudy s dílčími aspekty věci, na které stěžovatel poukazuje, nejde o jejich pochybení, nýbrž důsledek toho, že pro obecné soudy dané aspekty nebyly rozhodné (ve věci významné), což z jejich odůvodnění spolehlivě vyplývá. Argumentace stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí je důsledkem toho, že je založena na rozdílné interpretaci jejich nosných závěrů, se kterými se míjí. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu