ECLI:CZ:US:2021:4.US.3086.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3086/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Josefa Fialy, o ústavní stížnosti Ing. Petra Cinka, zastoupeného JUDr. Petrem Aulickým, advokátem, sídlem Dolní Valy 3940/2, Hodonín, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. srpna 2020 č. j. 5 C 250/2019-55, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníka řízení, a Pavla Sedláčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 4, čl. 82, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí.
2. Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), připojeného k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 2 513 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala náklady na opravu elektrického kabelu, který vedlejší účastník poškodil při výkopových pracích v chatové oblasti R. u chaty majitelky MUDr. Petry Kešnerové. Poté, co odmítl kabel opravit, stěžovatel nechal kabel opravit jinou osobou, které za opravu zaplatil. Okresní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatele. Vzal za prokázané, že smluvními stranami ústně uzavřené smlouvy o provedení výkopových prací byli vedlejší účastník a MUDr. Kešnerová. Stěžovatel byl pouze zmocněn k uzavření smlouvy o dílo jménem MUDr. Kešnerové, resp. zmocněn, aby zajistil kvalifikovanou osobu, která provede opravu poškozeného kabelu, a k zaplacení opravy. Stěžovatel tak nebyl osobou, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti sloužit, a náhrady újmy z důvodu porušení smluvní povinnosti se proto mohla primárně dožadovat pouze smluvní strana.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval závěru okresního soudu o nedostatku jeho aktivní legitimace. Uvedl, že okresní soud tvrzení účastníků dezinterpretoval, neboť smlouvu s vedlejším účastníkem sjednával svým jménem, byť po předchozím schválení MUDr. Kešnerové. Podle stěžovatele navíc nebylo rozhodující, kdo uzavíral smlouvu, resp., kdo poškozenou věc vlastnil, ale kdo vynaložil náklady na její opravu. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení byl tedy on sám, neboť ke zmenšení majetkových hodnot došlo v jeho majetkové sféře. Stěžovatel též namítl porušení práva na spravedlivý proces i tím, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke splnění podmínky své aktivní legitimace. Očekával, že okresní soud přistoupí k posouzení postavení účastníků sporu stejně, jako v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 385/2018, ve kterém vedlejší účastník žaloval stěžovatele o zaplacení dlužné částky z ústní smlouvy o dílo provedením zemních a výkopových prací v lokalitě R.; v tomto sporu okresní soud schválil smír, kterým se stěžovatel zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6 000 Kč. Stěžovatel poukázal na to, že v jednom sporu byl povinen platit z titulu smlouvy o dílo, zatímco ve druhém mu bylo odepřeno právo domáhat se nároků spjatých se vzniklou škodou při provádění díla. Takový postup označil za porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zamítnutí žaloby v důsledku popření jeho aktivní legitimace za porušení práva na soudní ochranu a přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Úvodem Ústavní soud připomíná i stěžovatelem zmiňovanou skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní, neboť předmětem sporu byla částka ve výši 2 513 Kč. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního a k ústavním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím o bagatelní částce přistupoval s mimořádnou zdrženlivostí [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. III. ÚS 2712/13 ze dne 1. 4. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 129/19 ze dne 5. 2. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1322/20 ze dne 16. 6. 2020, bod 12 a 13, a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice, dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89, bod 30)].
6. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti založené na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud zcela nevyloučil. Opodstatněnost takového tvrzení však shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613), nález sp. zn. IV. ÚS 4546/12 ze dne 26. 3. 2014 (N 44/72 SbNU 509), či nálezy sp. zn. III. ÚS 2440/19 ze dne 11. 2. 2020 a sp. zn. III. ÚS 901/20 ze dne 30. 6. 2020 a další].
7. Za takové extrémní rozhodnutí (jak naznačeno shora) však napadený rozsudek okresního soudu v posuzované věci považovat nelze. Právní závěr okresního soudu o absenci stěžovatelovy aktivní legitimace je souladný se skutkovým zjištěním, že stěžovatel nebyl účastníkem smlouvy o dílo, neboť byl svojí dcerou MUDr. Kešnerovou pouze zmocněn, aby za ni jednal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, na základě jakých důkazů okresní soud zjistil skutkový stav věci, zejména jak hodnotil obsah čestného prohlášení MUDr. Kešnerové, podle kterého zmocnila stěžovatele "k vyřízení a zajištění úkonů na pozemku v k. ú. R., jakož i k zajištění kvalifikované osoby k provedení opravy poškozeného elektrického kabelu a zaplacení opravy". Odůvodnění rozsudku okresního soudu též nelze považovat za libovolné, naopak argumentace okresního soudu je logická, srozumitelná a v kontextu posuzované právní otázky přiměřená. Ústavní soud proto považoval napadený rozsudek za rozhodnutí, které je ve svých skutkových a právních závěrech ústavně souladné.
8. K námitce stěžovatele, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 385/2018 vystupoval na straně žalované a byl zavázán povinností platit vedlejšímu účastníkovi dlužnou částku ze smlouvy o dílo, zatímco v posuzované věci mu nebyla přiznána aktivní legitimace k vedení sporu, Ústavní soud uvádí, že z této samotné skutečnosti nelze dovodit, že postup okresního soudu v nyní posuzované věci byl vadný či dokonce neústavní. Není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodovací praxi okresního soudu jakkoliv sjednocoval, resp. aby v rámci ústavně právního přezkumu napadeného rozsudku jakkoliv usuzoval o podmínkách, za nichž byl uzavřen smír mezi účastníky řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 385/2018 .
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu