ECLI:CZ:US:2021:4.US.3131.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3131/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem, sídlem Potoční 1094, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2020 sp. zn. 1 To 432/2020, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu).
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 19. 6. 2020 č. j. KRPT-231590-424/TČ-2019-070072, v trestní věci vedené proti stěžovatelovu synovi pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zajistila jako náhradní hodnotu nemovitost ve vlastnictví stěžovatele.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V odůvodnění se plně ztotožnil se závěry policejního orgánu, které považoval za logické a trestní stíhání stěžovatelova syna podle dosavadních poznatků lze považovat za vedené důvodně. Policejní orgán přistoupil podle zákona k zajištění náhradní hodnoty, protože nebylo možné zajistit výnos z trestné činnosti. K tomu krajský soud uvedl, že zisk obviněných z dlouhodobé a organizované trestné činnosti měl převyšovat 5 000 000 Kč. Bylo tedy důvodně možno očekávat, že z této trestné činnosti profitoval i stěžovatelův syn (jakožto organizátor), avšak celý potenciální zisk nelze přímo zajistit. Proto je podle napadeného usnesení namístě přistoupit k zajištění náhradní hodnoty. Zajištění pozemku zakoupeného za částku 555 000 Kč tak není podle krajského soudu nepřiměřené. Podle zákona je sice nerozhodné, z jakých prostředků byla uvedená nemovitost pořízena, avšak z výpovědi svědkyně korespondující z poznatků založených na použití operativně pátracích prostředcích (část spisu vedená v režimu "vyhrazené") vyplynulo, že koupě pozemku a stavba domu byla alespoň zčásti realizována z výnosů stíhané trestné činnosti. Byť je uvedená nemovitost ve vlastnictví stěžovatele, existuje podle krajského soudu důvodné podezření, že jde o tzv. majetkovou zastírací dispozici obviněného syna stěžovatele. Krajský soud uzavřel, že tvrzení obhajoby budou v dalších fázích trestního řízení prověřována, na což bude moci teprve v budoucnu reagovat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že zajištěnou nemovitost zakoupil v roce 2016, tedy v době, do níž nespadá jednání, pro něž je stíhán jeho syn. Rodinný dům, stojící na uvedené parcele, není dosud zkolaudován a byl hrazen výlučně z prostředků stěžovatele. Stěžovatel prodal v minulosti dvě nemovitosti za částku přes 6 000 000 Kč. Je tedy zřejmé, že prostředky na výstavbu rodinného domu má vlastní (zvláště, když výstavba probíhá zčásti svépomocí). Stěžovatel dále namítá, že orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích nelogicky odkázaly na obsah výpovědi svědkyně, která však podle vlastních slov nevěděla nic o stěžovatelových majetkových poměrech, a naopak se odmítly zabývat stěžovatelovými důkazními návrhy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
7. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za neústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
8. V dané věci pak Ústavní soud žádné z výše uvedených relevantních pochybení neshledal.
9. Jak se podává z napadeného rozhodnutí, zákonné podmínky pro napadený postup byly splněny, což stěžovatel ani nikterak konkrétně nezpochybňuje. Z jeho námitek pouze vyplývá nesouhlas s výsledným hodnocením skutkových okolností. K tomu je však třeba uvést, že při rozhodování o zajišťovacích institutech orgány činnými v trestním řízení nemusí dospět k závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Musí zde ale být zjištěné skutečnosti, které nasvědčující tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, a protože tuto věc nelze zajistit, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť i jen zčásti, její hodnotě (viz §79g ve spojení s §79a trestního řádu) tak, aby mohlo v případě skončení důvodně vedeného trestního stíhání dojít k případnému výkonu majetkového trestu. Podobný závěr konečně uvedl i krajský soud v napadeném rozhodnutí, neboť upozornil, že orgány činné v trestním řízení se budou muset majetkovou situací stěžovatele a jeho syna dále podrobněji zabývat a reagovat na výsledky tohoto šetření. Na tomto závěru neshledává Ústavní soud nic neústavního. Přehodnocování provedených důkazů z hlediska toho, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují důvodnosti vedeného trestního řízení, nespadá do jeho kompetence.
10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu