ECLI:CZ:US:2021:4.US.3245.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3245/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GELOT s. r. o., sídlem Albánská 334/19, Děčín, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. srpna 2020 č. j. 17 Co 5/2020-165, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., sídlem Přítkovská 1689, Teplice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 8. 2019 č. j. 19 C 202/2018-129 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost dodávat stěžovatelce jako žalobkyni pitnou vodu z veřejného vodovodu do odběrného místa na adrese specifikované v rozsudku na základě smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod č. 69104801/1 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 26. 4. 2017 (výrok I.), dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 22 521,50 Kč (výrok II.), přiznal svědkyni svědečné ve výši 861 Kč (výrok III.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu na nákladech státu za svědečné 861 Kč (výrok IV.).
3. Proti výrokům I. a II. tohoto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání. Při jednání před krajským soudem konaném dne 27. 8. 2020 vzala stěžovatelka žalobu zpět a vedlejší účastnice se zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a IV. zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů řízení ve výši 861 Kč (výrok II.). Vedlejší účastnici nebylo právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznáno (výrok III.).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka vzala žalobu zpět proto, že po vydání napadeného rozsudku vedlejší účastnice závazek ze smlouvy, podle které se stěžovatelka domáhala plnění, vypověděla. Tím, že vzala žalobu zpět, stěžovatelka z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Podle krajského soudu v daném případě nelze dospět k závěru, že stěžovatelka vzala žalobu zpět pro chování vedlejší účastnice podle §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V posuzované věci se stěžovatelka domáhala plnění podle smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Výpověď závazku ze smlouvy ze strany vedlejší účastnice nesměřuje k uspokojení stěžovatelky, ale naopak k tomu, aby plnění nemuselo být vedlejší účastnicí poskytováno. Vzhledem k tomu krajský soud nepovažoval chování vedlejší účastnice za souladné s požadavkem stěžovatelky. Proto dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka je povinna hradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (§224 odst. 1, §146 odst. 2 věty první o. s. ř.) a je též povinna hradit náklady řízení státu (§148 odst. 1 o. s. ř.). Náklady státu jsou představovány v průběhu řízení vyplaceným svědečným ve výši 861 Kč, proto odvolací soud uložil stěžovatelce zaplatit tuto částku soudu prvního stupně, a to v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.). Naproti tomu, ve vztahu mezi účastnicemi pak měl krajský soud za to, že okolnosti daného případu představují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat (§150 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v daném případě soudní spor nebyl prostředkem k prosazení oprávněných zájmů kterékoli ze stran, ale v zásadě sloužil pouze k poměřování správnosti právních názorů obou stran. Takové právní závěry krajského soudu jsou podle stěžovatelky neakceptovatelné, neboť jimi krajský soud svévolně a nedůvodně, poskytuje ochranu silnější straně. Závěr krajského soudu, že soudní spory nejsou prostředkem k poměřování správnosti právních názorů, podle stěžovatelky znamená popření základního atributu výkonu moci soudní a bezprecedentní odepření práva na soudní ochranu.
7. Stěžovatelka namítá, že krajský soud se dopustil libovůle při výkladu §146 odst. 2 o. s. ř., což vedlo k zjevné nespravedlnosti k tíži stěžovatelky. Podle stěžovatelky došlo k zastavení řízení výlučně pro chování vedlejší účastnice, a to pro chování extrémně liknavé, přezíravé a nezodpovědné. Stěžovatelka poukazuje na to, že obdobnou situaci Ústavní soud řešil v nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
13. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
14. Z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva.
15. V posuzované věci krajský soud dovodil, že stěžovatelka vzala žalobu zpět a z procesního hlediska tak zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Krajský soud přitom neshledal, že by stěžovatelka vzala žalobu zpět pro chování vedlejší účastnice podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Ve vztahu mezi účastníky pak krajský soud uzavřel, že okolnosti daného případu představují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat (§150 o. s. ř.). Uvedené závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
16. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že tento soud se předmětnou věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
17. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 682/20 neshledal Ústavní soud případným, neboť v dané věci šlo o náhradu nákladů řízení, které bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby po vynucení splnění povinnosti, přičemž šlo o náhradu nákladů řízení na základě žaloby z tzv. hlavní intervence v jiném řízení, zatímco v nyní posuzované věci stěžovatelka vzala žalobu zpět nikoli pro splnění povinnosti vedlejší účastnicí, navíc ve vztahu mezi účastnicemi byl soudem aplikován §150 o. s. ř. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že zavinění na zastavení řízení, je vždy třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných je pak vyhrazeno především obecným soudům.
18. Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě jsou napadány pouze výroky o náhradě nákladů řízení a navíc jde o bagatelní částku. Krajským soudem zvolené řešení nevybočuje z ústavních mezí, není v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti ani nepředstavuje zásah do základních lidských práv stěžovatelky.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu