ECLI:CZ:US:2021:4.US.3427.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3427/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 11 Tdo 851/2020-848, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2019 sp. zn. 15 To 38/2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2019 sp. zn. 7 T 21/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to do práva na spravedlivý proces a na nestranného soudce, a že byly v řízení před obecnými soudy porušeny zásady presumpce neviny a ne bis in idem.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem krajského soudu byl odsouzen i D. R. Uvedený trestný čin měli spáchat - ve stručnosti vyjádřeno - tím, že společně a ve vzájemné součinnosti s dalšími pravomocně odsouzenými osobami v několika objektech na různých místech v České republice organizovali a řídili pěstování vysoce prošlechtěné rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku THC, aniž by přitom k takové činnosti měli povolení. Takto jednali v úmyslu látku distribuovat a z této distribuce získávat finanční prostředky. K pěstování konopí přitom až do zásahu policie využívali nelegálně odebíranou elektrickou energii v objektech jednotlivých pěstíren.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání jak oba obžalovaní, tak v jejich neprospěch státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu uloženého oběma obviněným a odsoudil je k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou (pozn. D. R. byl uložen i trest propadnutí specifikovaných věcí). Odvolání obou obžalovaných vrchní soud zamítl jako nedůvodná. Zpřísnění trestu odůvodnil zjištěním, že u obou obžalovaných neshledal (narozdíl od krajského soudu) podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, neboť použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem není v dané věci vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně přísné. Zmírnění trestu nemůže samo o sobě odůvodnit uložení předchozího trestu za dílčí útoky spáchané na území Španělska státním soudem Španělského království. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že oba obžalovaní byli ve Španělsku "fakticky postiženi každý trestem odnětí svobody na tři roky, který jim byl po započtení zhruba dvouleté vazby přeměněn na trest vyhoštění z teritoria státu na dobu pěti let, a dále trestem peněžitým". Tento postih uložený jiným soudem při zvážení vysoké škodlivosti jejich trestné činnosti páchané po delší dobu na více místech, na níž se podíleli jako hlavní organizátoři motivováni zištností, se proto podle vrchního soudu nejeví být okolností, pro kterou by soud měl ukládat tresty odnětí svobody v nižších, než zákonem předpokládaných, sazbách. Vrchní soud však akceptoval postup krajského soudu, který předchozí trest uložený španělským soudem zohlednil právě v tom, že obviněné nezařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, ale toliko do věznice s ostrahou.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím vrchního soudu ani jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů. Proto bylo dovolání stěžovatele shledáno zjevně neopodstatněným.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle jeho názoru obecné soudy nesprávně posoudily jím páchanou trestnou činnost jako pokračující trestný čin, ač bylo na ni nutno pohlížet jako na trestný čin trvající. Tímto postupem byla porušena zásada ne bis in idem, zakotvená v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť stěžovatel byl odsouzen za stejný trestný čin, za který byl již dříve odsouzen ve Španělsku. Obecné soudy rovněž neaplikovaly §93 odst. 2 trestního zákoníku, když při ukládání trestu nepřihlédly ke všem trestům, které byly stěžovateli uložené španělským soudem. K nesprávnému závěru obecných soudů, že jde o pokračování v trestném činu, stěžovatel uvádí, že podle jeho názoru naopak všechna popsaná jednání, jichž se měl dopustit, tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozhodnuté. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3267/16 a ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3243/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Zásadní porušení svých práv spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým Nejvyšší soud odůvodnil odmítavé usnesení o jeho dovolání. Z textu usnesení je totiž zřejmé, že Nejvyšší soud v převážné části jen okopíroval své usnesení vydané ve věci spoluobžalovaného D. R. Účelem odůvodnění soudního rozhodnutí je ovšem dosáhnout jeho přesvědčivosti a tím i výchovného účinku. Tomuto východisku však Nejvyšší soud shora popsaným postupem nedostál.
7. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 7 T 15/2017 byl totiž vynesen rozsudek, kterým tento soud uznal jiné osoby podílející se na trestné činnosti stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy. V tomto rozsudku je na několika místech zmiňována role stěžovatele na páchání trestné činnosti těchto osob. Jak ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 7 T 15/2017, tak ve věci stěžovatele rozhodovala soudkyně JUDr. Alexandra Chrdleová. Stěžovatel proto namítá, že tato soudkyně měla takový poměr k věci, že byl způsobilý ohrozit její nestranné rozhodování, neboť si úsudek o vině stěžovatele vytvořila již před začátkem řízení a vyjádřila jej právě v rozsudku vydaném pod sp. zn. 7 T 15/2017. Prolomení nestrannosti jmenované soudkyně podle stěžovatele v této souvislosti plyne i z nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Základní stěžovatelovu námitku představuje tvrzení, že v jeho případě šlo o trvající trestný čin. K tomu je třeba dodat, že znak "trvalosti" trestného činu je jeho zákonnou charakteristikou, a proto má-li být trestný čin trvajícím, musí to být vyjádřeno ve skutkové podstatně trestného činu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud protiprávní stav je udržován. Opak nevyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, na které stěžovatel odkazuje, protože toto rozhodnutí se zabývalo otázkou pokračování a dílčích útoků. Je v něm je mimo jiné uvedeno: "jestliže byl trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchán tak, že pachatel v určitém období a na určitém místě prodával omamné látky více osobám, [pak] jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám je součástí jediného skutku, a nepředstavuje tedy dílčí útoky pokračujícího trestného činu". Protože ve stěžovatelově věci lze oddělit jednotlivé útoky proti zákonem chráněnému zájmu páchané na území České republiky od trestné činnosti páchané na území Španělska, je správný závěr obecných soudů, že jde o útoky pokračujícího trestného činu (když za útoky spáchané na území České republiky nebyl španělským soudem odsouzen) a nikoliv o trestný čin trvající, o němž by již španělský soud rozhodl. Stěžovatelem odkazovaná usnesení Ústavního soudu tomuto závěru neodporují, neboť se touto otázkou věcně nezabývají, toliko - s ohledem na skutkové okolnosti - přijímají závěr, že v tehdy posuzovaných věcech nešlo při nakládání s drogou o dílčí útoky pokračujícího trestného činu.
11. Španělským soudem uložený trest obecné soudy zohlednily ve stěžovatelově zařazení do mírnějšího typu věznice, než kde by měl s ohledem na závažnost trestné činnosti trest odnětí svobody vykonat. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí podle Ústavního soudu dostatečně vysvětlil, proč je ve stěžovatelově případě takové zmírnění výkonu trestu odnětí svobody přiměřené, ostatně stěžovatel k tomu žádnou hlubší věcnou polemiku v ústavní stížnosti nenabízí.
12. Byla-li z procesních důvodů dovolání stěžovatele a D. R. projednávána odděleně a ke každému dovolání bylo vydáno samostatné rozhodnutí, není na překážku, jsou-li pasáže odůvodnění obou rozhodnutí obsahující zejména obecná východiska stejná.
13. Protože nedovolené nakládání s drogou stěžovatelem nepředstavuje jeden skutek, nemůže - jak již bylo naznačeno shora - rozhodnutí španělského soudu představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté. Popsal-li krajský soud v jiném rozsudku, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu ostatních spoluobviněných, kteří se na shora popsané trestné činnosti podíleli, úlohu stěžovatele na páchání této trestné činnosti, nelze z toho dovodit, že by si již na základě této okolnosti v obou případech rozhodující soudkyně učinila konečný (a předpojatý) závěr o stěžovatelově vině. V tomto předcházejícím rozsudku krajského soudu jsou jen zmiňovány podstatné skutkové okolnosti případu a je realitou, že stěžovatel v nich hraje významnou řídící roli. Stěžovatelem v ústavní stížnosti prezentovaný závěr by podle Ústavního soudu vedl k neudržitelnému stavu, že jakýkoliv soudce rozhodující část téže věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí, by byl z rozhodovávání o ostatních částech na témže stupni v soustavě obecných soudů automaticky vyloučen. K takovému postupu není důvod. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 je v této souvislosti nepřípadný a jím citovaná pasáž odůvodnění tohoto nálezu (srov. odst. 46) je vytržená z kontextu. Stěžovatelem jmenovaná soudkyně v jiných rozhodnutích nepředjímala, zda je stěžovatel v doposud nerozhodnutých trestních věcech vinen či nevinen, bez ohledu na to, že na odsouzení stěžovatele neměla žádný osobní zájem (což je ve srovnání se skutkovými okolnostmi nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15 významný rozdíl).
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu