ECLI:CZ:US:2021:4.US.3470.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3470/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Insolvency Project v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 2 VSPH 314/2020-B-10, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ondřeje Novotníčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s jejím právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh, případně z insolvenčního rejstříku patrno, usnesením ze dne 12. 2. 2020 č. j. KSUL 70 INS 17485/2019-B-5 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci vedlejšího účastníka schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 31. 12. 2019 (výrok I), neschválil oddlužení vedlejšího účastníka povolené usnesením ze dne 23. 9. 2019 (výrok II), insolvenční řízení zastavil (výrok III), stěžovatelce (jako insolvenční správkyni) přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 3 267 Kč včetně DPH za dobu od října 2019 do prosince 2019 a dále ve výši 4 840 Kč z počtu přihlášek s tím, že tyto co do částky 3 267 Kč budou hrazeny z majetkové podstaty a v částce 4 840 Kč z prostředků státního rozpočtu (výrok IV), a současně zprostil stěžovatelku funkce insolvenční správkyně (výrok V). O odměně a náhradě hotových výdajů rozhodl krajský soud jednak podle §5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen "vyhláška č. 313/2007 Sb."), s tím, že odměnu nelze určit postupem podle §1 až 4 této vyhlášky, jednak stěžovatelce přiznal odměnu z počtu 16 přihlášek podle §38 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodu řádně provedeného přezkumu a schválení zprávy o přezkumu.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu v napadeném výroku IV zčásti změnil tak, že stěžovatelce se přiznává odměna ve výši 4 840 Kč a že po právní moci tohoto usnesení bude hrazena z majetkové podstaty, a zčásti, kterou bylo rozhodnuto o náhradě hotových výdajů stěžovatelky, je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. "Měnící" rozhodnutí vrchní soud zdůvodnil tak, že krajský soud přehlédl, že v případě oddlužení povoleného po 30. 6. 2017 lze určit odměnu podle §1 až 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., neboť s účinností od 1. 7. 2017 se dílčí odměna insolvenčního správce stanoví podle §2a této vyhlášky ve spojení s §38 odst. 1 větou třetí insolvenčního zákona; podmínky určení odměny podle §5 této vyhlášky tak nejsou dány.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že v posuzované věci jde o bagatelní částku a o výklad podústavního práva, konkrétně §38 insolvenčního zákona a vyhlášky č. 313/2007 Sb., má však za to, že jde o stanovení podmínky výkonu práva podnikat, přičemž výklad tohoto práva nesmí být v rozporu s požadavky vyplývajícími pro výklad a použití podústavního práva, jež plynou ze základního práva na soudní a jinou právní ochranu. V této souvislosti se odvolává na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která se týká ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí, jejichž předmětem byla bagatelní částka. Podle stěžovatelky je tento případ ukázkou systémové nedokonalosti stanovení odměn insolvenčních správců, přičemž podaná ústavní stížnost přesahuje svým významem její vlastní zájmy, neboť posuzovaná problematika se potenciálně dotýká velkého množství obdobných případů.
5. Meritem stížnosti je podle stěžovatelky nesprávné posouzení otázky výše její odměny v situaci, kdy povolené oddlužení dlužníka není následně schváleno a insolvenční řízení je podle §405 odst. 3 insolvenčního zákona zastaveno. K závěru vrchního soudu, že v takovém případě má insolvenční správce nárok na odměnu pouze podle §2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve spojení s §38 odst. 1 větou třetí insolvenčního zákona, tj. z počtu přezkoumaných přihlášek, stěžovatelka uvádí, že insolvenční správce neprovádí při své činnosti pouze přezkum přihlášených pohledávek, že rozsah a obsah jeho povinností je širší, jak má plynout z §36 a 37 a §9 vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce, a tyto povinnosti musí plnit i tam, kde povolené oddlužení nebylo schváleno a insolvenční řízení je zastaveno.
6. V této souvislosti upozorňuje, že za výkon její činnosti byl vedlejší účastník povinen platit zálohy na odměnu a na náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (1 350 Kč v případě, že dlužníky jsou manželé) plus DPH za každý započatý kalendářní měsíc do doby, než nastanou účinky schválení oddlužení nebo prohlášení konkursu nebo usnesení, kterým se insolvenční řízení končí. Při výkladu vrchního soudu by byla povinna vrátit přijaté zálohy na svoji odměnu v rozsahu nad rámec přiznané odměny, přestože vykonala celou řadu dalších činností, které byly dlužníkem formou záloh uhrazeny. V rozhodnutí o povolení oddlužení se podle stěžovatelky tedy počítá s tím, že insolvenční správce bude vykonávat v časovém úseku ode dne vydání rozhodnutí o povolení oddlužení do již zmíněné doby určité penzum činností. Následně však byl připuštěn výklad, podle kterého by se měla tato činnost vykonávat bez nároku na odměnu.
7. Stěžovatelka upozorňuje i na usnesení vrchního soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. VSPH 2118/2017-B-13 (vydané ve věci, na kterou nedopadla právní úprava §38 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017) s tím, že aplikace §38 insolvenčního zákona ve spojení s vyhláškou č. 313/2007 Sb. brání dosažení ústavně konformního výkladu, který byl v podobných insolvenčních řízeních jako v dané věci možný podle §5 této vyhlášky ve znění do 30. 6. 2017, a vyjadřuje přesvědčení, že napadený výklad nebyl zákonodárcem při novelizaci §38 odst. 1 insolvenčního zákona zamýšlen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost, směřuje-li proti "měnícímu" rozhodnutí vrchního soudu, je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
9. Domáhá-li se však stěžovatelka rovněž zrušení kasačního rozhodnutí vrchního soudu, ústavní stížnost je předčasná, resp. není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona); z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
10. Ústavní soud je tak v řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti, byť i pravomocným, rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Vzhledem k tomu, že (i zde) řízení, jehož předmětem je náhrada hotových výdajů insolvenčního správce, dále probíhá, má stěžovatelka nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Poté, co bude řízení před obecnými soudy skončeno, stěžovatelka může podat novou ústavní stížnost, nebude-li s jeho výsledkem spokojena, resp. bude-li pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka nesprávného stanovení výše odměny insolvenčního správce, resp. vyjádření nesouhlasu s tím, jak vrchní soud interpretoval a aplikoval podústavní právo, tj. §38 odst. 1 insolvenčního zákona a §1 až 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Stěžovatelka tvrdí, že převážnou část své činnosti v daném insolvenčním řízení musela vykonávat bez nároku na odměnu, v důsledku čehož měla být zkrácena na svém základním právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jež je jí zaručeno čl. 26 odst. 1 Listiny. Současně má za to, že intepretace a aplikace podústavního práva koliduje s jejím základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Připouští, že věc je bagatelní, má však za to, že má ústavně právní rozměr, neboť řešená problematika se týká většího množství případů.
13. I když soudní řízení dosud neskončilo, je zřejmé, že stěžovatelka mohla být napadeným rozhodnutím zkrácena o částku maximálně několika tisíc korun a že tedy jde o věc očividně tzv. bagatelní. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou "bagatelnost" - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14].
14. Stěžovatelka argumentuje tím, že řešená problematika se týká velkého množství případů. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by napadeným rozhodnutím spolu s řadou dalších obdobných rozhodnutí, vydaných ve stěžovatelčiných dalších věcech, rovněž bagatelních, měla být stěžovatelka na svých majetkových pozicích zásadním způsobem dotčena (kvantitativní hledisko). Dále stěžovatelka tvrdí, že intepretace a aplikace výše uvedených ustanovení vrchním soudem koliduje s jejím právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti však neplyne, jakou kvalifikovanou vadou by daný "proces" měl být z uvedeného hlediska stižen [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Spojuje-li stěžovatelka napadené rozhodnutí se zásahem do jejího základního práva zakotveného čl. 26 odst. 1 Listiny, nutno v prvé řadě podotknout, že s ohledem na "bagatelnost" věci by (logickým) předpokladem projednání ústavní stížnosti byla existence velmi intenzivní zásahu do tohoto ústavně zaručeného základního práva, jež by se dotýkala samotné jeho podstaty. Nejenže nic takového ze stěžovatelčina podání neplyne, ale není ani zde patrna bezprostřední souvislost mezi tímto základním právem a skutečností, že stěžovatelce nebyla přiznána odměna ve výši, jakou by si za svou činnost představovala.
16. Stěžovatelka v podstatě tvrdí, že svou činnost insolvenční správkyně vykonávala dílem "zdarma", neboť ta nespočívala jen v přezkumu přihlášek pohledávek. Ústavní soud sice rozumí stěžovatelčině právní argumentaci, současně jednak nelze upřít racionální jádro výkladu zastávanému vrchním soudem, jednak je zřejmé, že dojde-li k zastavení insolvenčního řízení podle §405 odst. 3 insolvenčního zákona, nejde z hlediska náročnosti činnosti insolvenčního správce o stejnou situaci, jako když takové řízení dále pokračuje, a tudíž že uvedeným způsobem stanovenou odměnu je bez dalšího nutno považovat za neadekvátní. Nadto očividná nepřiměřenost odměny by byla pouze jedním z předpokladů případného porušení základního práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou judikaturu, podle které ani soudní exekutor nemá garantovánu odměnu, resp. její uhrazení za všech okolností [viz např. stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1500/17, ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2934/20].
17. V případě, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, i kdyby jeho rozhodnutí mohlo mít pro obecné soudy značný judikaturní význam, nemá-li současně význam z hlediska jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti.
18. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost v její přípustné části z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu