ECLI:CZ:US:2021:4.US.3536.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3536/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Adnar zásoby s. r. o., sídlem Zaječice 322, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2020 č. j. Nco 117/2020-1363, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Karla Kuny, sídlem Velké Hamry 393, Ústí na Orlicí, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., 2. obchodní společnosti ANIDOR s. r. o., sídlem Sulkovská 80, Bystré, 3. Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, 4. Mgr. Petra Stejskala, LL.M., 5. obce Brněnec, sídlem Moravská Chrastová 77, Brněnec, 6. České republiky - České správy sociálního zabezpečení, U Stadionu 2729, Hradec Králové, 7. Ing. Tomáše Jatše, 8. Františka Olberta a 9. Ing. Davida Janošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo v řízení o žalobě stěžovatelky, 1. a 2. vedlejšího účastníka (kterou se na 3. až 9. vedlejším účastníkovi domáhali zaplacení částky 5 059 197 Kč s příslušenstvím) rozhodnuto o námitce podjatosti žalobců tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích JUDr. Bořivoj Hájek, Mgr. Radek Kopsa a JUDr. Šárka Hůrková, Ph.D., nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 22 Co 18/2020 (tj. ve věci odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 1. 2019 č. j. 10 C 182/2007-1277).
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4téhož zákona); z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
5. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. V dané věci stěžovatelka (obdobně) napadla ústavní stížností soudní rozhodnutí o námitce podjatosti, tedy "dílčí" procesní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí "konečné" ve věci samé, přičemž případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu dalšího řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Jinak řečeno, vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé neskončilo a stěžovatelce jsou i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Ústavní stížnost byla proto Ústavnímu soudu podána předčasně, a jde tak o nepřípustný návrh, jak vyplývá i z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16).
7. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto je tato její ústavní stížnost nepřípustná. K tomu možno dodat, že stěžovatelce nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku namítaného pochybení obecných soudů, jež by mohlo mít vliv na výsledek řízení.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj