ECLI:CZ:US:2021:4.US.3550.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3550/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Oulehly, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2020 č. j. 26 Cdo 2065/2020-117, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. ledna 2020 č. j. 72 Co 379/2019-69 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. srpna 2019 č. j. 15 EXE 698/2019-53, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a pobočného spolku Základní organizace Českého zahrádkářského svazu č. 1 Třebíč, sídlem Švabinského 782/47, Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), který je zakotven v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož "i k porušení dalších případně jeho ústavní práv" zakotvených v Listině.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v průběhu exekuce vedené na základě stěžovatelova návrhu podal vedlejší účastník návrh na její zastavení, kterému Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") vyhověl po zjištění, že vedlejší účastník splnil svoji povinnost vyplývající z exekučního titulu, a napadeným usnesením exekuci zastavil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení (II. a III. výrok).
3. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") shledav, že okresní soud v konečném důsledku rozhodl správně o zastavení exekuce, napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok), byť dospěl k závěru, že exekuce proti vedlejšímu účastníkovi byla vedena nepřípustně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání s přesvědčením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu doplnil, že je přesvědčen, že splňuje alespoň některou z těchto zákonných podmínek a že z tohoto důvodu je jeho dovolání přípustné. Za základní dovolací důvod považoval stěžovatel skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že krajský soud rozhodl jednoznačně v rozporu s hmotným právem.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání, a tudíž nelze pro tuto vadu v dovolacím řízení pokračovat, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud (s využitím řady odkazů na vlastní judikaturní závěry a na závěry Ústavního soudu) stěžovateli podrobně objasnil konstrukci dovolání, jeho obligatorní náležitosti, zejména způsobilé vymezení přípustnosti a dovolacího důvodu. Ke stěžovatelově námitce o tom, že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění krajského soudu nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal průběh řízení před obecnými soudy, rekapituloval obsah svých procesních úkonů a připomenul vývoj dalších soudních řízení, vesměs se týkajících užívání jeho nemovitých věcí vedlejším účastníkem (příp. jeho členy). Podle jeho názoru jsou napadená rozhodnutí "zcela jednoznačně" v rozporu s hmotným právem, judikaturou a dobrými mravy, neboť je nepochybné, že jsou u něj důvody, pro které se musí respektovat jeho vlastnické právo k nemovitým věcem a jeho nedotknutelnost.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval a ani nechtěl zabývat skutkovým stavem věci, i když byl v dovolání upozorněn na nesprávné hodnocení důkazů a tím i na nesprávnou aplikaci příslušné právní normy odvolacím soudem, i když tyto důvody byly v dovolání přesně označeny a specifikovány. Nejvyšší soud svým velmi stručným rozhodnutím dovolání velmi formálním způsobem tzv. "smetl ze stolu", aniž se zabýval samotnou podstatou věci a skutečností, že tu jsou mimořádné okolnosti případu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu (body 13. až 14.).
10. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). Odmítl-li Nejvyšší soud jeho dovolání jako vadné, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto hodnocením svého dovolání nikterak nepolemizuje, pouze setrvává na svých námitkách o nesprávném hodnocení důkazů a nesprávné aplikaci příslušné právní normy krajským soudem. Ústavní soud shledal, že z obsahu dovolání je patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), které v jeho dovolání chybí (nelze v něm nalézt jedinou vymezenou otázku hmotného práva nebo procesního práva, absentují odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu), přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, jednak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3255/18, na které odkazuje v napadeném usnesení Nejvyšší soud).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v březnu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Z těchto důvodů jsou nedůvodné stěžovatelovy námitky proti postupu Nejvyššího soudu (část II. i. f. a část III. dovolání), protože vadným dovoláním sám vyloučil, aby se Nejvyšší soud mohl zabývat meritem jeho věci.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu