ECLI:CZ:US:2022:1.US.1306.22.2
sp. zn. I. ÚS 1306/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti 1. J. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 1788/60, a 2. M. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Bělěhradská 643/77, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 61 To 15/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Spojení věci
Usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1306/22-19 bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1306/22 a III. ÚS 1395/22 spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1306/22.
II. Rekapitulace dosavadního průběhu trestního řízení
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 4. 2016 č. j. 5 T 27/2016-445 byli oba stěžovatelé i jejich spoluobžalovaný J. H. zproštěni obžaloby (rozsudek č. 1). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně na základě odvolání státního zástupce uvedený rozsudek obvodního soudu svým usnesením ze dne 29. 9. 2016 č. j. 61 To 313/2016-480 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí (usnesení č. 1). Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 9. 1. 2017 č. j. 5 T 27/2016-506 uznal stěžovatele č. 1 vinným z pomoci k přečinu podplácení podle §24 odst. 1 písm. c) k §332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku a stěžovatele č. 2 z pomoci k přečinu podplácení podle §24 odst. 1 písm. c) k §332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku a přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku (dále jen "rozsudek č. 2"). Městský soud následně usnesením ze dne 30. 3. 2017 č. j. 61 To 91/2017-564 zamítl jejich odvolání (dále jen "usnesení č. 2") a Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2017 č. j. 3 Tdo 1413/2017-68 odmítl jejich dovolání. Ústavní soud poté na základě podané ústavní stížnosti nálezem sp. zn. IV ÚS 1367/18 zrušil rozsudek č. 2, usnesení č. 2 i zmíněné usnesení Nejvyššího soudu.
Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 18. 12. 2020 oba stěžovatele i spoluobžalovaného H. zprostil obžaloby (dále jen "rozsudek č. 3"). Městský soud na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 15. 4. 2021 sp. zn. 61 To 164/2021 (dále jen "usnesení č. 3") uvedený rozsudek č. 3 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2021 uznal stěžovatele č. 2 vinného ze spáchání přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku, zatímco stěžovatele č. 1 a spoluobžalovaného H. zprostil obžaloby (dále jen "rozsudek č. 4").
III. Námitky stěžovatelů
Stěžovatel J. B. navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení městského soudu, kterým byl zrušen rozsudek č. 4, věc byla nalézacímu soudu vrácena k novému rozhodnutí a současně bylo podle §262 trestního řádu nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem obvodního soudu. Stěžovatel M. K. navrhuje, aby Ústavní soud zrušil uvedené usnesení městského soudu toliko v části, kterou se podle §262 trestního řádu nařizuje, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem obvodního soudu.
Podle stěžovatele J. B. došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle stěžovatele M. K. došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel J. B. nejprve rekapituluje hlavní závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1367/18 vydaném ve stěžovatelově věci. Namítá, že městský soud navzdory uvedenému nálezu nadále prosazuje verzi obžaloby, ačkoliv se stav dokazování (ve vztahu ke stěžovateli) od vydání tohoto nálezu nezměnil. Má tedy za to, že důvodem pro zrušení prvostupňového rozsudku (tj. rozsudku č. 4) je snaha o prosazení vlastního hodnocení důkazů odvolacím soudem. Na podporu tohoto svého právního názoru odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 2085/21 a IV. ÚS 1327/19, přičemž je přesvědčen, že vydáním napadeného usnesení městského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to způsobem a intenzitou, o kterých Ústavní soud v těchto nálezech hovoří. Namítá rovněž, že městský soud zjevně nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí podle §262 trestního řádu o odnětí věci zákonnému soudci. Poukazuje na to, že městský soud toto své rozhodnutí odůvodnil pouze obecným poukazem na opakované nerespektování předchozích rozhodnutí odvolacího soudu ze strany obvodního soudu.
Také stěžovatel M. K. se ve své ústavní stížnosti věnuje rozhodnutím, která předcházela vydání napadeného usnesení a kritizuje přístup městského soudu. Namítá, že napadené usnesení neobsahuje konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odůvodňovaly postup podle §262 trestního řádu, a proto toto rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné. Městský soud podle něj spekulativně a nad rámec svého zákonného oprávnění měnil skutková zjištění nalézacího soudu. Má za to, že městský soud nedůvodně nalézacímu soudu vytýkal, že se nevyrovnal se závěry výše uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu, přičemž projevil tendenci poukazovat pouze na ty závěry obsažené v uvedeném nálezu, které byly souladné s jeho vnímáním věci. Připomíná, že odvolací soud není vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně pouze tehdy, když buď provede důkazy neprovedené před soudem prvního stupně, anebo znovu provede důkazy, jež byly v hlavním líčení již provedeny. Považuje za nemožné, aby soud prvního stupně mohl dodržet pokyny městského soudu, aniž by se tím zároveň dostal do kolize se závěry vyplývajícím z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1367/18.
IV. Vyjádření účastníka řízení
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci.
V. Posouzení věci
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a konstatoval, že stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Brojí-li ústavní stížnost proti postupu podle §262 trestního řádu, dovodil Ústavní soud v minulosti opakovaně její přípustnost (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01, III. ÚS 441/04, II. ÚS 3564/12, II. ÚS 2766/14, I. ÚS 794/16 či IV. ÚS 4091/18). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné, jsou podány včas a splňují ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud, poté co se seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavních stížnostech mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Jelikož ústavní stížnosti směřují především proti postupu městského soudu podle §262 trestního řádu, spočívajícímu v nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce obvodního soudu, Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací §262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury citované výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09, IV. ÚS 4091/18, IV. ÚS 1327/19 či IV. ÚS 839/21). Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2085/21). Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům v jejich názoru, že městský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí podle §262 trestního řádu o tom, že věc musí projednat a rozhodnout jiný samosoudce obvodního soudu. Důvody pro toto rozhodnutí je totiž třeba dovozovat z napadeného usnesení jako celku. Městský soud na č. l. 7-8 svého usnesení konstatoval, že nalézací soud opakovaně nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, když především provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech. Nalézací soud se podle městského soudu opět nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé, ač na to byl odvolacím soudem opakovaně upozorňován.
Z napadeného usnesení je tedy dostatečně zřejmé, že důvod, pro který městský soud přistoupil k rozhodnutí podle §262 trestního řádu, spočíval v tom, že nalézací soud uvedeným způsobem pochybil opakovaně, i když byl na dané vady odvolacím soudem vícekrát upozorňován. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právě opakované pochybení nalézacího soudu, k němuž dochází navzdory předchozím výtkám ze strany odvolacího soudu, může legitimizovat postup podle §262 trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1424/21).
Městský soud v napadeném usnesení vyhověl i výše uvedenému požadavku formulovat konkrétní pochybení nalézacího soudu. Tak na č. l. 8 napadeného usnesení městský soud obvodnímu soudu vytknul, že při hodnocení důkazů týkajících se účasti stěžovatele B. na předmětné trestné činnosti nepřihlédl důsledně k obsahu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu; na daný problém přitom odvolací soud upozorňoval i ve svém předchozím kasačním usnesení (tj. v usnesení č. 3 - srov. č. l. 6 tohoto usnesení). Rovněž na č. l. 8 napadeného usnesení městský soud konstatoval, že nalézací soud pominul, že podle výpovědi svědka P. D. i podle výpovědi stěžovatele K. reálně došlo k předání obálky s částkou 125 000 Kč; tutéž vadu městský soud nalézacímu soudu vytýkal i na č. l. 6 usnesení č. 3. Na č. l. 9 napadeného usnesení městský soud uvádí, že se nalézací soud nevypořádal s dalšími důkazy, konkrétně se záznamem rozhovoru svědka D. a stěžovatele K., s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu i s výpovědí stěžovatele B.; i tyto okolnosti byly předmětem výhrad, které odvolací soud formuloval ve svém předchozím kasačním usnesení (srov. č. l. 7 usnesení č. 3). Z uvedeného je patrné, že závěr městského soudu o opakovaných pochybeních nalézacího soudu není projevem jeho svévole, ale má podklad v dosavadním průběhu trestního řízení.
Ústavní soud dále konstatuje, že se městský soud v napadeném usnesení (jakož i ve svých předchozích kasačních rozhodnutích) důsledně vyvaroval toho, aby nalézacímu soudu vnucoval svůj způsob hodnocení důkazů. Omezil se toliko na to, že poukazoval na rozpornost při hodnocení některých důkazů či na jeho nelogičnost, popř. na nezohlednění obsahu jiných provedených důkazů, tedy na okolnosti, které představují porušení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Takové výtky nezakládají nepřípustný zásah odvolacího soudu do způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 1922/09, III. ÚS 1980/13 či I. ÚS 3235/15). Ústavní soud v napadeném usnesení nenalezl pasáž, v níž by městský soud předepisoval (byť nepřímo) soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy; požadoval po něm pouze to, aby se s určitými skutečnostmi a důkazy ve svém rozhodnutí vypořádal. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že by odvolací soud spekulativně a nad rámec svého zákonného oprávnění měnil skutková zjištění nalézacího soudu, resp. že by porušil principy vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2085/21 a IV. ÚS 1327/19.
Ústavní soud dále považuje za zjevně neopodstatněnou námitku stěžovatele K., že městský soud nedůvodně nalézacímu soudu vytýkal, že se nevyrovnal se závěry výše uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1367/18, resp. že se jeví jako nemožné, aby soud prvního stupně dodržel pokyny městského soudu, aniž by se tím zároveň dostal do kolize se závěry vyplývajícím z citovaného nálezu. Ve zmíněném nálezu totiž Ústavní soud výslovně uvedl, že "nespatřuje pochybení v postupu odvolacího soudu, zrušil-li v neveřejném zasedání původní rozsudek nalézacího soudu pro nevypořádání se s veškerými provedenými důkazy". Nalézacímu soudu pak Ústavní soud v uvedeném nálezu vytýkal, že po zrušení původního rozsudku rezignoval na svoji úlohu a rozhodl, aniž by zrealizoval pokyn odvolacího soudu a rozhodl v souladu s požadavky danými v §2 odst. 6 trestního řádu. Jestliže i v napadeném usnesení městský soud kladl na nalézací soud stejné požadavky, nelze ani nyní v tomto směru odvolacímu soudu ničeho vytýkat, přičemž tyto požadavky nekolidují se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1367/18.
Ústavní soud uzavírá, že v napadeném usnesení městského soudu neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, což se týká i výroku podle §262 trestního řádu, kterým městský soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce obvodního soudu. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nehodnotil a ani hodnotit nemohl jednotlivé důkazy ani výsledek dokazování jako celek a tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá, jakým způsobem mají trestní soudy v dalším řízení hodnotit provedené důkazy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu