ECLI:CZ:US:2022:1.US.1380.22.1
sp. zn. I. ÚS 1380/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti PALETY-KUPKA GROUP s.r.o., Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zastoupené Mgr. Radkem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 15 Af 20/2019-77 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2022 č. j. 4 Afs 352/2021-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozsudky došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který nevyhověl její žádosti o odročení ústního jednání, popř. uskutečnění tohoto jednání pomocí videokonferenční techniky, čímž jí upřel právo na veřejné projednání. K porušení uvedeného práva mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který uvedený postup městského soudu aproboval.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019 č. j. 13982/19/5300-21443-712165 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 22. 5. 2017 č. j. 45878/17/2002-52521-109424, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen roku 2016 ve výši 603 123 Kč. Městský soud ve věci nařídil ústní jednání, k němuž se stěžovatelka, resp. její zástupce nedostavil, když před tím požádal o jeho odročení, případně navrhl, aby se jednání uskutečnilo pomocí videokonferenční techniky. Městský soud této žádosti nevyhověl a v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Podstatu ústavní stížnosti představuje otázka, zda městský soud pochybil, když nevyhověl žádosti zástupce stěžovatelky o odročení ústního jednání a věc rozhodl bez jeho přítomnosti. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly základní právo stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními §49 odst. 3 a §50 soudního řádu správního, do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny.
Městský soud se žádostí stěžovatelky o odročení jednání řádně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč neshledal důležité důvody ve smyslu §50 s. ř. s. Ústavní soud nepřehlédl, že se jednalo již o sedmou žádost zástupce stěžovatelky o odročení, přičemž předchozím opakovaným žádostem městský soud vždy vyhověl. Písemným sdělením ze dne 16. 9. 2021 městský soud o tomto svém postupu a jeho konkrétních důvodech zástupce stěžovatelky informoval, ten si jej však ze své datové schránky nevyzvedl až do data nařízeného jednání. Ústavní soud ve své judikatuře, na kterou v této souvislosti přiléhavě odkázal Nejvyšší správní soud, konstatoval, že "v případech, kdy zástupce žádá soud, aby již nařízené jednání přeložil na jiný termín, není věcí obecného soudu, pokud uváděné důvody neshledá dostatečně závažnými, aby o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém případě je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne" (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 68/97 nebo III. ÚS 3736/11).
Ústavní soud má za to, že oba správní soudy postupovaly s plným respektem k právu stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti. Smyslem a účelem zásady bezprostřednosti soudního jednání podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít v osobní kontakt. Účastníku se tak umožňuje, aby mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch své verze. Zároveň však nelze s ohledem na další aspekty práva na spravedlivý (řádný) proces dopustit, aby některý z účastníků neúměrně řízení prodlužoval nedůvodnými žádostmi o odročení. Ústavní soud dodává, že věc stěžovatelky je odlišná od skutkového stavu popsaného v nálezech, na něž stěžovatelka odkazuje (sp. zn. I. ÚS 310/97, II. ÚS 145/02, Pl. ÚS 30/95 a další). V těchto případech totiž buď bylo rozhodnuto zcela bez ústního jednání, účastníci k ústnímu jednání nebyli obesláni, nebo byl předvolán pouze jejich právní zástupce.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu