ECLI:CZ:US:2022:1.US.1723.22.1
sp. zn. I. ÚS 1723/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. F. a M. F., zastoupených Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, sídlem Kvítková 124/11, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 3 Tdo 1324/2021-1950, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2021 č. j. 5 To 61/2020-1827 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 25. června 2020 č. j. 69 T 1/2020-1623, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočky ve Zlíně uznal prvního stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a druhého stěžovatele vinným účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Krajský soud zároveň zprostil obžaloby M. H.
Předmětného zločinu se první stěžovatel měl dopustit ve zkratce tím, že v rámci rozvodového řízení ve snaze snížit hodnotu majetku ve společném jmění manželů a zajistit pro sebe větší vypořádací podíl vybral bez vědomí své manželky z účtu 18 384 784 Kč, z nichž minimálně 16 000 000 Kč použil pro svou potřebu, přičemž ale lživě tvrdil, že částku 9 000 000 Kč použil na úhradu půjčky od druhého stěžovatele (jeho otce), což doložil fiktivní smlouvou o půjčce datovanou dne 4. 11. 2005 a fiktivním potvrzením věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaným dne 30. 5. 2014, a že částku 7 000 000 Kč uhradil jako výpalné konkurzní mafii. Druhý stěžovatel se pak účastenství ve formě pomoci měl dopustit tím, že podepsal fiktivní smlouvu o půjčce a na tuto smlouvu navazující fiktivní potvrzení věřitele o úhradě dluhu, ač věděl, že mohou sloužit jako důkazy pro snížení vypořádacího podílu manželky prvního stěžovatele. H. se měl na vytvoření fiktivní smlouvy a potvrzení o úhradě dluhu podílet, neprokázalo se však, že by se tak stalo.
K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelům zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že prvního stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, a druhého stěžovatele z účastenství ve formě pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to vrchní soud odsoudil prvního stěžovatele k trestu odnětí svobody na tři léta s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a k peněžitému trestu a druhého stěžovatele k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.
Důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu stěžovateli bylo neprokázání podvodného jednání ohledně částky 7 000 000 Kč. Ve vztahu k druhému stěžovateli pak to, že byl odsouzen za pomoc k dokonanému trestnému činu, přestože se hlavní pachatel dopustil toliko trestného činu ve stadiu pokusu.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že jim byl odňat zákonný soudce, neboť v jejich trestní věci měl u nalézacího soudu rozhodovat senát s předsedou JUDr. Jiřím Dufkem, který byl však z rozhodování vyloučen, ačkoli k tomu nebyl žádný důvod. Možná podjatost jmenovaného soudce se týkala pouze jeho vztahu k H., který navíc byl obžaloby zproštěn.
Dále stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Celá věc má podle stěžovatelů pouze civilní rozměr, a neměla by tak být řešena prostředky trestního práva, k nimž má být přistoupeno jen jako "ultima ratio". Soudy se také měly zabývat pohnutkami poškozené a tím, zda svým trestním oznámením sledovala legitimní cíl, neboť k němu došlo v souvislosti s rozvodem manželství. V takových případech by se prostředky trestního práva měly podle stěžovatelů užívat obzvláště zdrženlivě.
Stěžovatelé taktéž zpochybňují, že jednání, které je jim dáváno za vinu, naplňuje znaky podvodu. Podstata jednání spočívala v dispozici s peněžitou částkou, přičemž první stěžovatel byl oprávněn si bez jakéhokoli omezení peněžní prostředky vybrat a nakládat s nimi o své svobodné vůli, a to i tak, že je předá jiné osobě. Stěžovatelé se tážou, co se na oprávněnosti jednání prvního stěžovatele změnilo jen tím, že uvedl, že částku 9 000 000 Kč předal druhému stěžovateli. Následné zdůvodnění použití peněz nic podle stěžovatelů nemění na právním hodnocení jednání, které samo o sobě není trestné.
Stěžovatelé nadto poznamenávají, že půjčka patří mezi kontrakty reálné a nevyžaduje písemnou formu, k předání peněz v roce 2005 přitom došlo. I kdyby k ní však nedošlo, první stěžovatel zkrátka uvedenou částku vybral a předal druhému stěžovateli, tedy provedl dispozici s částkou, která mu patřila. Učinil-li tak bez právního důvodu, pak je taková situace řešitelná prostředky civilního práva skrze institut bezdůvodného obohacení. Je podle stěžovatelů nelogické, aby předání 7 000 000 Kč mafii podle odvolacího soudu trestné nebylo, zatímco předání 9 000 000 Kč druhému stěžovateli již trestné bylo.
V této souvislosti stěžovatelé upozorňují, že jakákoli dispozice s 16 000 000 Kč, kterou první stěžovatel provedl v roce 2014 a která nešla ve prospěch rodiny, jde v rámci vypořádání společného jmění manželů vždy k tíži prvního stěžovatele. Ostatně stěžovatel nikdy smlouvou o půjčce neargumentoval, v soudním řízení ji nepředložil a nežádal, aby poskytnutá půjčka byla jakkoli zohledněna při vypořádání společného jmění.
Stěžovatelé poukazují na právní úpravu společného jmění manželů, z níž dovozují, že vzhledem k charakteru dluhu by nedošlo k ovlivnění výše vypořádacího podílu poškozené. Částka 9 000 000 Kč neodpovídá běžným potřebám domácnosti, a tak je pro účely dispozice s takovou částkou vždy potřeba souhlas druhého manžela, který ovšem nebyl dán, a při vypořádání společného jmění by se tak dluh ze smlouvy o půjčce považoval za výlučný dluh prvního stěžovatele, přičemž k nakládání s peněžními prostředky na jeho úhradu by se bez souhlasu poškozené vůbec nepřihlíželo.
Druhou variantou podle stěžovatelů je, že by poškozená námitku neplatnosti ohledně dispozice s penězi nevznesla. V takovém případě by se posuzovalo, zda bylo plněno na dluh patřící do společného jmění manželů, nebo se jednalo o dluh výlučný. Jelikož byla půjčka uzavřena bez souhlasu manželky, šlo by o dluh výlučný a první stěžovatel by byl povinen nahradit vše, co bylo ze společného jmění na úhradu výlučného dluhu vynaloženo. Stěžovatelé soudům vytýkají, že tyto argumenty pominuly, přičemž argumentovaly usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1406/2013-50 ze dne 12. 3. 2014, v němž však Nejvyšší soud řešil situaci odlišnou právě v tom, že tehdejší dluh by patřil do společného jmění manželů.
Konečně stěžovatelé upozorňují i na to, že nebylo odůvodněno či prokázáno naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, soudy údajně vůbec nevysvětlily, jak dospěly k závěru, že první stěžovatel jednal v úmyslu poškodit svou manželku na vypořádacím podílu.
V části mířící proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný. Předmětný rozsudek byl totiž ve vztahu ke stěžovatelům zrušen již rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené soudní rozhodnutí. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
Jde-li o námitku nezákonného soudce, stěžovatelé vesměs nezpochybňují existenci důvodů pro vyloučení soudce Dufka ve vztahu k H., uvádějí však, že H. byl obžaloby zproštěn, přičemž ve vztahu k nim žádný důvod vyloučení soudce dán nebyl. Tyto argumenty však na tom, že vyloučení soudce JUDr. Jiřího Dufka bylo ústavně konformní, nic nemění (viz k tomu i str. 19 usnesení Nejvyššího soudu). H. byl jedním ze spoluobžalovaných a dle obžaloby se měl na trestné činnosti stěžovatelů podílet. Situaci stěžovatelů tak dost dobře nešlo v tomto směru izolovat. To, že se vina H. před soudem neprokázala, na tom samozřejmě nic nemění, koneckonců jde o skutečnost, k níž došlo až následně. Z ničeho neplyne, že by snad byl H. obžalován účelově s cílem vyloučit soudce JUDr. Jiřího Dufka, když navíc vzhledem k okolnostem by k jeho vyloučení z projednání věci mohlo dojít i v případě, že by H. obžalován vůbec nebyl.
Pokud se týče námitek vesměs skutkových, jimiž stěžovatelé namítají, že došlo k předání peněz, a tedy i k jejich půjčce, či zpochybňují, zda první stěžovatel skutečně v rámci civilních řízení fiktivní smlouvu uplatňoval za účelem snížení vypořádacího podílu jeho manželky, tak je potřeba připomenout, že Ústavní soud zásadně skutkový stav nepřezkoumává. To náleží obecným soudům, které řádně vysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru, že k žádné půjčce nedošlo, neboť smlouva byla fiktivní a peníze ani fakticky předány nebyly (viz body 35-36 rozsudku krajského soudu), jakož i to, z čeho zjistily, že první stěžovatel se svého jednání dopustil v souvislosti s rozvodem (viz str. 13 a 17 usnesení Nejvyššího soudu, bod 29 rozsudku krajského soudu) a s úmyslem snížit podíl své manželky (viz body 39-40 rozsudku krajského soudu).
Domáhají-li se stěžovatelé uplatnění principu subsidiarity trestní represe, Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr Nejvyššího soudu, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu, nezakládá nutnost postupu jen podle této normy bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Jednání stěžovatelů naplnilo všechny znaky trestného činu a byla jím zamýšlena škoda v řádech milionů korun. Užití prostředků trestního práva bylo zcela namístě.
Zůstává tedy stěžejní námitka stěžovatelů, a sice argumentace vedená do jisté míry v rovině civilního práva, když stěžovatelé poukazují na to, že první stěžovatel byl oprávněn zacházet s majetkem ve společném jmění dle svého uvážení, přičemž jeho jednání s ohledem na občanskoprávní úpravu nemohlo mít na výši podílu jeho manželky žádný vliv. Tato argumentace je vedena v rovině podústavního práva, v podrobnostech tak lze odkázat již na odůvodnění Nejvyššího soudu, který na ni reagoval (viz str. 14 a násl. jeho usnesení), a to včetně odkazu na relevantní judikaturu. K argumentům Nejvyššího soudu pak lze dodat následující.
Vina prvního stěžovatele nespočívala v tom, že by vybral částku 9 000 000 Kč a použil ji dle svého uvážení. K tomu byl v zásadě oprávněn. Vina spočívala v tom, že se snažil vzbudit dojem, že předmětná částka má původ v půjčce od druhého stěžovatele, jemuž poté byla vrácena, což jak bylo prokázáno, nebyla pravda. Není tedy namístě srovnání s částkou 7 000 000 Kč, kterou údajně první stěžovatel předal konkurzní mafii (a u níž nebyl blíže řešen jejich původ) a ve vztahu k níž byl obžaloby nakonec zproštěn.
Argumentace stěžovatelů, kteří - opírajíce se o judikaturu Nejvyššího soudu ke společnému jmění manželů - namítají, že předmětná částka 9 000 000 Kč by stejně tvořila součást společného jmění a její splacení by podíl manželky neovlivnilo, je poněkud zavádějící, resp. neúplná. Jednak, jak už soudy uvedly, jednání směřovalo mimo jiné k tomu, aby poškozená neuplatňovala vůči dané částce žádné nároky. Ostatně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 2008/2020-717, který vyjasnil, že dochází ke štěpení závazku v tom směru, že věci, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu (zde půjčky, resp. nyní výpůjčky), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který jeden manžel převzal bez souhlasu druhého manžela, jsou součástí společného jmění, zatímco dluhy, které z převzatého závazku vyplývají, součástí společného jmění nejsou, byl vydán až dne 9. 12. 2020. Do té doby nebyla judikatura v těchto otázkách zcela jasná, když např. považovala to, co manžel z takové půjčky použil na pořízení věci do společného jmění, za vnos z výlučného majetku na majetek společný - což by předpokládalo, že peníze získané půjčkou společné jmění netvoří. Navíc ve zmíněném rozsudku velký senát Nejvyššího soudu upozornil, že k závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit, má soud při vypořádání společného jmění přihlédnout a uvažovat např. o disparitě jednotlivých podílů.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu