ECLI:CZ:US:2022:1.US.1738.22.1
sp. zn. I. ÚS 1738/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky: D. S. Leasing a.s., sídlem Pražákova 1008/69, Brno, zastoupené JUDr. Janem Brožem, Ph.D., advokátem sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2022, č. j. 2 As 53/2021-35, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2021, č. j. 31 A 31/2019-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace dosavadního průběhu řízení
1. Ústavní stížností ze dne 1. 7. 2022 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") proto, že zasáhly do jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatelce byla rozhodnutím České obchodní inspekce, Inspektorátu pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 13. 8. 2018, č. j. ČOI 101896/18/3000/R/AF, které bylo k odvolání stěžovatelky částečně změněno rozhodnutím České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, ze dne 14. 1. 2019, č. j. ČOI 6574/19/O100/3000/18/19/H1/ŠT, uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání přestupku, který spočívá v tom, že stěžovatelka v reklamě umístěné na svých internetových stránkách, jejíž součástí byly číselné údaje o nákladech úvěru, uvedla v reprezentativním příkladu nepravdivou informaci o roční procentní sazbě nákladů (dále jen "RPSN"). Následně podanou žalobu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť námitku stěžovatelky o nenaplnění materiální stránky přestupku shledal nedůvodnou. Stanovená pokuta podle krajského soudu odpovídá zákonným kritériím pro určení druhu a výměry správního trestu a krajský soud neshledal, že by byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši, v důsledku čehož nepřistoupil ani k její moderaci. Stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stejně jako v řízení před správními soudy stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že její jednání nebylo společensky škodlivé, tudíž nenaplnilo materiální stránku přestupku. K tomu stěžovatelka především vyjadřuje svůj nesouhlas s výkladem pojmu "průměrný spotřebitel", jak jej provedly správní soudy, neboť staví podnikatele do natolik slabé pozice, ve které by měl být odpovědný za jakoukoliv elementární neznalost spotřebitele, kdy podnikatel nemůže udělat ani naprosto zjevnou chybu v psaní. Podle stěžovatelky totiž "průměrný spotřebitel" musel vědět, že RPSN nemůže být nižší než roční úroková sazba samotná. Jde o natolik zjevnou chybu v psaní, že žádný spotřebitel nemohl být jakkoliv takovým chybným údajem zmaten.
4. Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s tím, že měla povinnost uvádět informaci o RPSN s pojištěním za situace, kdy pojištění nebylo obligatorní doplňkovou službou, kterou by spotřebitel musel sjednat právě se stěžovatelkou a tento "náklad" tak mohl každý spotřebitel ovlivnit tím, že by si sám našel podstatně výhodnější pojištění.
5. Konečně stěžovatelka namítá, že správní orgány nesprávně a nezákonně určily v její věci druh a výměru správního trestu, neboť neaplikovaly postup podle §43 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky"), tj. upuštění od uložení správního trestu, byť pro tento postup byly splněny zákonné důvody. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že typová závažnost daného přestupku je velmi nízká a Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s její námitkou, že je malou společností s cca 20 zaměstnanci, a výše uložené pokuty je tak pro ni nepřiměřená.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předchozích řízení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry správních soudů, že společenská škodlivost byla jako materiální podmínka odpovědnosti za přestupek v posuzované věci naplněna, a že stanovená pokuta odpovídá zákonným kritériím pro určení druhu a výměry správního trestu.
10. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku k materiální stránce posuzovaného přestupku stěžovatelky upozornil na význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním stěžovatelky dotčen. Konstatoval, že v daném případě právo chrání zájem na nezkreslené představě spotřebitelů o skutečné nákladovosti spotřebitelských úvěrů a zájem na jejich relativně snadné porovnatelnosti s jinými úvěrovými produkty s tím, že jedním ze zásadních ukazatelů je právě RPSN (bod 29. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud se přitom neztotožnil se závěry stěžovatelky o tom, že každý průměrný spotřebitel musel předmětnou chybu v uvedené výši RPSN odhalit. Uvedl k tomu, že "lze předpokládat, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má více informací a znalostí a dokáže správně vypočítat a uvést výši RPSN. Informace uvedená na veřejně dostupných stránkách poskytovatele může bez dalšího spotřebitele ovlivnit při rozhodování, zda a který spotřebitelský úvěr využít, rovněž mu utváří představu o nákladech na něj. Spotřebitel nemůže automaticky předpokládat, že údaj bude chybný, byť mu neodpovídá výše roční úrokové sazby. Spotřebitel při svém "průzkumu trhu" navíc může svoji pozornost zaměřovat právě na údaj, který mu snáze umožní porovnávat jednotlivé produkty - tímto údajem bezpochyby může být RPSN. Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že i v případě, kdy by spotřebitel chybu odhalil, nemůže mu být jasné, který údaj je chybný a který správný" (bod 32. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. Zvlášť se Nejvyšší správní soud zabýval také v ústavní stížnosti opakovaným argumentem stěžovatelky, že RPSN s pojištěním je nepovinný údaj. Ve shodě s krajským soudem konstatoval, že "v momentě, kdy spotřebiteli poskytovatel nabízí variantu spotřebitelského úvěru s pojištěním, které je povinné (byť není povinné sjednat si jej u stěžovatelky), je nezbytné tento údaj (správně) uvést, stejně tak i údaj o RPSN bez pojištění". K tomu navíc Nejvyšší správní soud podotknul, že výše splátky uvedená v reklamě stěžovatelky s pojištěním kalkulovala a dále také odkázal (vedle judikatury Soudního dvora Evropské unie a důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru, jakož i komentářové literatury k témuž zákonu) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, podle nějž "RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru" (body 33. a 34. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. V uvedených závěrech neshledává Ústavní soud žádný ústavněprávní deficit. Námitky stěžovatelky, vztahující se k porušení povinnosti uvádět údaj RPSN, proto shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnými, neboť touto otázkou se soudy řádně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč považovaly danou podmínku odpovědnosti za přestupek za naplněnou.
13. Konečně rovněž námitkou stěžovatelky o nesprávnosti a nezákonnosti určení druhu a výměry správního trestu se již správní soudy dostatečným způsobem zabývaly, a to v návaznosti na výše uvedený význam právem chráněného zájmu, který byl stěžovatelčiným jednáním ohrožen. Přitom jako polehčující okolnost byla hodnocena řádná spolupráce a fakt, že stěžovatelka doposud nebyla za porušení zákona o spotřebitelském úvěru trestána a poskytování spotřebitelských úvěrů je pouze okrajová činnost k hlavní podnikatelské činnosti. V tomto směru za relevantní Nejvyšší správní soud označil rovněž to, že udělená pokuta se pohybuje spíše při dolní hranici zákonného rozpětí (body 39. a 40. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud uloženou pokutu označil za citelnou, ale nikoliv likvidační ani zjevně nepřiměřenou pro stěžovatelku, která je malou společností. Hodnocení kritérií pro uložení pokuty pak Nejvyšší správní soud označil za logické, proto podle něj krajský soud nepochybil, když k moderaci uložené sankce nepřistoupil. Ústavní soud k této námitce uzavírá, že výše pokuty vyžaduje posouzení veškerých okolností konkrétního případu, k čemuž jsou nejlépe vybaveny správní orgány; využití moderačního oprávnění je v diskreci správních soudů. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě zjevného excesu, což v posuzované věci neshledal.
14. Po přezkumu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, i jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu, tak Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy postupovaly v mezích zákona, své závěry řádně odůvodnily, a jimi zvolený výklad práva nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
15. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu