ECLI:CZ:US:2022:1.US.1864.22.1
sp. zn. I. ÚS 1864/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1872/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 288/2022-3226 ze dne 26. dubna 2022 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 3/2021-3034 ze dne 27. května 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 31 T 7/2016-2720 ze dne 27. června 2018 uznal stěžovatele vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve znění platném od 1. července 2016, formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou, a dále trest zákazu výkonu funkce statutárního či dozorčího orgánu obchodní korporace na dobu pěti let. Vrchní soud v Olomouci (dále též "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svého práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud odmítl zabývat jeho písemným návrhem, jímž podle §206c trestního řádu prohlásil svou vinu za spáchání skutku a vyjádřil souhlas s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě. Tento krok nemohl stěžovatel učinit dříve (v řízení před nalézacím soudem), neboť uvedený institut byl do trestního řádu zanesen až zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 333/2020 Sb."), s účinností od 1. října 2020, tedy více než dva roky po vynesení rozsudku nalézacího soudu. Zabýval-li by se odvolací soud řádně jeho návrhem, mělo by to vliv na výši uloženého trestu ve smyslu §58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Vadný postup odvolacího soudu nenapravil ani Nejvyšší soud.
3. Podle §206c může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedeného v obžalobě (odst. 1). Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran (odst. 5). Přijme-li soud prohlášení viny pachatelem, může s ohledem na jeho poměry a povahu trestné činnosti snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici, lze-li tím dosáhnout nápravy [§58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku].
4. Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (odst. 13) se podává, že se prohlášením stěžovatele zabýval; uvedl, že se tento institut uplatní jen na začátku hlavního líčení před zahájením dokazování, o čemž svědčí i jeho zařazení v trestním řádu. Tomu odpovídá rovněž ustanovení §206c odst. 7 ve spojení s §246 odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle nichž nelze v rozsahu, v němž obžalovaný prohlásil vinu, napadnout rozsudek odvoláním. Odvolací soud prohlášení nepřijal, neboť by tím byl popřen jeho smysl a stěžovatel by byl nedůvodně zvýhodněn, zejména popíral-li do té doby spáchání trestného činu.
5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na usnesení sp. zn. 8 Tdo 258/2021 ze dne 28. dubna 2021, podle kterého zákon nestanoví, kdy nejpozději může obviněný prohlásit svou vinu; zároveň uvedl, že učiní-li tak obviněný výjimečně až v odvolání, není soud povinen takové prohlášení přijmout.
6. V zákoně č. 333/2020 Sb. nejsou žádná přechodná ustanovení, která by upravovala aplikaci prohlášení viny po rozhodnutí nalézacího soudu (před rozhodnutím o odvolání). Podle důvodové zprávy je prohlášení viny "mezistupněm" mezi dohodou o vině a trestu a označením skutečností za nesporné; má vést především k časové a finanční úspoře a ke snížení rizika sekundární viktimizace, jelikož oběť v důsledku prohlášení viny nebude muset svědčit (viz sněmovní tisk 466/0 ze dne 5. dubna 2019 dostupný na https://www.psp.cz). Uvedený účel podporuje zařazení institutu prohlášení viny do části třetí procesního předpisu (Řízení před soudem), hlavy třinácté (Hlavní líčení), oddílu třetího (Zahájení hlavního líčení), za nadpis "Počátek hlavního líčení".
7. Ústavní soud považuje postup odvolacího soudu za ústavně konformní a odpovídající právní úpravě, bez ohledu na to, že v některých případech jiné soudy v odvolacím řízení prohlášení viny přijaly. Zvolený přístup lze přirovnat například k postupu při dohodě o vině a trestu, u které je časovým limitem pro aplikaci počátek hlavního líčení (zahájení dokazování soudem prvního stupně v hlavním líčení). Jen tak lze naplnit účel zjednodušení trestního procesu - nalézací soud nemusí provádět dokazování v rozsahu, v němž je mezi účastníky řízení shoda.
8. Významný je i fakt, že přijetí prohlášení viny, stejně jako snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí stanovenou zákonem, je fakultativní - je zcela v diskreci obecného soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud se prohlášením stěžovatele zabýval, ale nepřijal je a důvody takového rozhodnutí dostatečně vysvětlil.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) zajištuje účastníkům dodržení pravidel řízení, nezaručuje jim však úspěch ani naplnění jejich očekávání. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá alternativní výklad zákona a dovozuje, že přijal-li by odvolací soud jeho prohlášení viny, vedlo by to ke snížení uloženého trestu odnětí svobody. Záruka takového rozhodnutí odvolacího soudu ale z práva na přístup k soudu neplyne. Stěžovatelem uváděné právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) představuje záruku na poskytnutí času a možnost připravit strategii, kterou se bude obviněný v trestním řízení bránit, nikoliv úspěšnost obhajoby a očekávané rozhodnutí soudu.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu