ECLI:CZ:US:2022:1.US.1900.22.1
sp. zn. I. ÚS 1900/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel B. S., zastoupený Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 239/2022-212 ze dne 13. dubna 2022, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 383/2021-191 ze dne 18. listopadu 2021 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 5/2021-175 ze dne 8. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců, ve které má podle svých sil nahradit způsobenou škodu, a povinnost nahradit poškozeným škodu ve výši 147 523 Kč; se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") citovaným usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na přístup k soudu, spravedlivý proces a stíhání jen ze zákonných důvodů. Je přesvědčen, že v jeho věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěnými a provedenými důkazy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405) či sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257)] a tvrdí, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by spáchal trestný čin. Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.
3. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že svědci nepotvrdili, kdo se trestného činu dopustil; pachovou stopu nalezenou na movité věci mohl na místo činu dopravit kdokoliv a je navíc nedostatečná [viz judikatura Nejvyššího soudu - například usnesení sp. zn. 4 Tz 107/2002 ze dne 15. dubna 2003 - i Ústavního soudu - například nálezy sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. března 1998 (N 28/10 SbNU 179) či sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. dubna 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
4. Smíšenou stopu DNA podle znalce zanechal na místě stěžovatel a jeho spolupachatel pouze s vyšší pravděpodobností; znalecký posudek nepotvrdil stoprocentní jistotu. Ani tento důkaz neprokazuje jednoznačně přítomnost stěžovatele na místě činu. Uvedená stopa se nadto nacházela na klice na vnitřní straně vypáčeného okna, tedy na opačné straně, než které se pachatel mohl dotýkat. Obecné soudy se nezabývaly ani možností, že zajištěné stopy se mohly na místo činu dostat přenosem či legálním způsobem, při návštěvě vyloupeného obchodu nebo při pomoci se zavíráním okna.
5. Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že argumentace stěžovatele je neměnná a je jen opakováním nesouhlasu s dříve vyslovenými závěry obecných soudů. Odvolací soud i Nejvyšší soud stěžovateli ve svých rozhodnutích vysvětlily, že jeho odlišný právní závěr neznamená protiprávnost napadených rozhodnutí a není důvodem k jejich zrušení. Obecné soudy opakovaně uvedly, že jakkoliv by důkaz pachovou stopou zanechanou na movité věci nemohl obstát samostatně, ve spojení s dalším důkazem (smíšená stopa DNA), který se nemohl na místo činu dostat jinak, odůvodňuje závěr o účasti stěžovatele na spáchání trestného činu. Při absenci přímých důkazů lze takový závěr bez důvodných pochybností učinit i na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů.
6. Námitkami, jimiž stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost, se obecné soudy zabývaly, vypořádaly se s nimi dostatečně a Ústavní soud jejich závěry sdílí. Pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů nepředstavuje jeho porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne (N 39/3 SbNU 281)]. K údajnému porušení principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a práva nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů stanovených zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny) stěžovatel nepředkládá jakoukoliv (natož ústavně právní) argumentaci.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu