ECLI:CZ:US:2022:1.US.1927.22.1
sp. zn. I. ÚS 1927/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti CS TRADING s.r.o., Větrná 429, Žebrák, zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem Arbesovo nám. 257/7, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022 č. j. 21 Co 113/2022-246 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2022 č. j. 30 C 394/2006-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka v řízení o odvolání požádala soud o osvobození od soudního poplatku. Soud prvního stupně žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 60 % a vyzval ji k zaplacení soudního poplatku za odvolání, který při zohlednění osvobození vyčíslil na 1 403 677,60 Kč. Proti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud shledal údaje uvedené v žádosti o osvobození od soudních poplatků nedostatečnými a nezpůsobilými prokázat, že se žalobkyně nachází v situaci odůvodňující osvobození od soudních poplatků, rozhodnutí soudu prvního stupně tedy v části, ve které stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, posoudil jako věcné správné a rozhodnutí soudu co do napadeného výroku potvrdil. Odvolací soud se v rámci rozhodnutí vyjádřil i k výši soudního poplatku.
Stěžovatelka napadá nesprávné posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Je přesvědčena, že v jejím případě byly splněny podmínky pro osvobození ve vyšším rozsahu než 60 %. Zároveň i nadále rozporuje výši soudem stanoveného soudního poplatku. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle stěžovatelky založeno na prvcích libovůle, když nereflektuje aktuální majetkové poměry stěžovatelky a závěr, že zaplacením soudního poplatku ve snížené výši nedojde u stěžovatelky k jejímu ohrožení, je v extrémním rozporu s prokázanými skutkovými zjištěními. Argumentace odvolacího soudu ohledně nedostatečného doložení důvodů pro osvobození od soudních poplatků nemůže obstát. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé a zcela nepředvídatelné. Soud ji nevyzval, aby tvrzení o svých majetkových poměrech doložila či vysvětlila a nedostatečnost nevyplývala ani z rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud ji měl proto vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o osvobození od soudních poplatků, kdy Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech může předseda senátu účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Ústavní soud ověřil, že soudy dostatečně odůvodnily, proč nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, resp. proč bylo rozhodnuto o osvobození v daném rozsahu. Ústavní soud nepovažuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a soudu je prokázat tíží žadatele o osvobození. Není tedy povinností soudu vyzývat žadatele k doplnění žádosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které odkazuje odvolací soud, je aplikovatelné i na daný případ. Překvapivost rozhodnutí nelze vyvozovat ani ze skutečnosti, že odvolací soud zaujal "přísnější stanovisko" ke stěžovatelkou předloženým důvodům pro osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2601/19).
Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje i výši soudního poplatku, neuvádí k tomu žádné bližší odůvodnění. Výše soudního poplatku ostatně ani nebyla předmětem posouzení odvolacím soudem, když odvolání proti danému rozhodnutí bylo přípustné pouze proti výroku o osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud se však pro úplnost vyjádřil i k této otázce a dostatečně odůvodnil, proč se s výší soudního poplatku, resp. způsobem jeho určení ztotožňuje.
Odkazy na judikaturu Ústavního soudu obsažené v ústavní stížnosti shledává Ústavní soud s ohledem na jedinečnou charakteristiku každého případu a individuální konsekvence skutkových a procesních okolností za nepřípadné.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při aplikaci §138 o. s. ř. řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu