ECLI:CZ:US:2022:1.US.1951.22.1
sp. zn. I. ÚS 1951/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Henryka Józefa Gorola, státního občana Polské republiky, právně zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022 č. j. 28 Cdo 119/2022-733 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2020 č. j. 11 Co 375/2019-655, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a JUDr. Radima Kubici, MBA, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, insolvenčního správce dlužnice Ing. Haliny Sikorové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ve věci stěžovatele rozhodoval Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2018 č. j. 13 C 171/2010-515, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 7. 2020 č. j. 171/2010-612, kterými uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům částku 51.830 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a doplňující výrok III.). Původní žalobci (Ing. Halina Sikorová a Bohdan Sikora) se domáhali této částky žalobou ze dne 15. 12. 2010, neboť se měl žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatit, když si ponechal řečenými manžely zaplacenou shora uvedenou sumu, jež mu byla ve čtyřech platbách předána za účelem úhrady druhé splátky závazku vyplývajícího z dohody o narovnání uzavřené dne 21. 12. 2006 věřiteli Mgr. Piotru Grzegorzu Migasovi. Původní žalobci přitom tvrdili, že byli v dobré víře, že uvedenou sumu žalovaný vyplatí jmenovanému věřiteli. Žalovaný namítal, že vynaložené finanční prostředky přijal na základě ústně uzavřeného dodatku o úhradě kauce na budoucí úroky z prodlení, s čímž byl i Piotr Migas obeznámen. Okresní soud došel k závěru o nepravděpodobnosti změny zmíněné dohody ústním dodatkem, a to zvláště poté, co byla písemně uzavřena dohoda o narovnání, jež precizně řeší sporné záležitosti mezi účastníky, pro něž s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu, rozhodl o povinnosti žalovaného vydat bezdůvodné obohacení.
3. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 16. 12. 2020 č. j. 11 Co 375/2019-655 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., v nákladových výrocích II. i III. jej změnil (výroky II. a III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a ztotožnil se s jeho úsudkem o vzniku bezdůvodného obohacení na straně stěžovatele žalovaného. K námitce žalovaného ohledně zápočtu jeho pohledávky za původními žalobci s tím, že mu bylo p. Migasem postoupeno právo na úroky vzniklé prodlením původních žalobců se zaplacením dlužné částky vyplývající ze shora zmíněné dohody o narovnání, se krajský soud vyjádřil tak, že jeho kompenzační projev vůle ze dne 10. 5. 2011 není dostatečně určitý a srozumitelný, pročež nemohl mít za následek zánik žalobou uplatněného práva. Domnělá pohledávka žalovaného je navíc nejistá a neurčitá, což ji činí nezpůsobilou k započtení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, namítaje odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování otázky neurčitosti a nesrozumitelnosti zápočtu pohledávek. Domnívá se, že rozhodovací praxe dovolacího soudu nemá pochyb o tom, že pohledávka je dostatečně identifikována tehdy, je-li charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osobou věřitele a osobou dlužníka. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. 28 Cdo 119/2022-733 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, protože se stěžovateli nepodařilo zpochybnit správnost závěru o neplatnosti kompenzačního úkonu z 10. 5. 2011, kde nebyl dostatečně vymezen předmět plnění. Nevyšší soud poukázal na judikaturu ve věci posuzování určitosti právních úkonů (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, usnesení sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018) a uvedl, že k namítaným pochybením krajského soudu v posuzované věci nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí krajského soudu, který se dle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování otázky neurčitosti a nesrozumitelnosti zápočtu pohledávek. Dle jeho tvrzení byla jeho pohledávka dostatečně identifikována, tedy byl vymezen předmět plnění, osoba věřitele, osoba dlužníka tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou. Poukazuje na to, že k závěru o neurčitosti právního úkonu lze dospět, není-li možné ani výkladem projevu vůle nejasnosti odstranit. V jeho případě nevznikl žádný spor o to, že by pohledávka Mgr. Piotra Grzegorze Migase z titulu nároku na úroky z prodlení vůči původním dlužníkům podle dohody o narovnání ze dne 21. 12. 2006 byla zaměnitelná s jakoukoliv jinou pohledávkou, ani jiný spor o to, že by došlo o záměnu s postoupením jiné pohledávky shodných účastníků. Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil a ignoroval vlastní judikaturu ve věci určitosti pohledávek, přičemž dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepředvídatelná a formalistická, v jejich důsledku bylo zásadně zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Poukázal na vzniklou situaci, kdy bylo vedlejším účastníkům vůči stěžovateli přiznáno právo na úhradu částky 51 830 EUR s přísl.; v důsledku toho je stěžovatel povinen uvedenou částku uhradit a současně je zbaven možnosti přihlásit pohledávku do insolvence. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavního soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána dílem včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je dílem přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255); všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy okresní a krajský se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
10. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě podány Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy aplikovaly relevantní právní úpravu podle §3028 odst. 3, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž rozhodná je právní úprava účinná do 31. 12. 2013 dle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku. Soudy v napadených rozhodnutích dostatečným a srozumitelným způsobem v dané věci objasnily, že základní podmínkou započtení ve smyslu §580 občanského zákoníku je existence vzájemných pohledávek.
12. Dle tvrzení stěžovatele mělo dojít k započtení postoupené pohledávky, aniž by stěžovatel v jednostranném započtení blíže specifikoval v jaké výši, za jakou dobu a z jakých částek byli původní žalobci povinni úroky z prodlení zaplatit, a ani posléze tyto skutečnosti neobjasnil (bod 27 rozsudku krajského soudu). Argumentoval, že předmět plnění nebyl dostatečně vymezen. Tento nedostatek přitom nebylo možné zhojit ani výkladem daného právního úkonu, neboť jím nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah jednostranného započtení zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že započítávajícímu je jasné, co je předmětem zápočtu, není-li to z něj patrné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3986/2014). Na daném závěru potom nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatele, že započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou. Postup krajského soudu byl tedy správný a od judikatury Nejvyššího soudu se nikterak neodchýlil.
13. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Soudy náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že kompenzační projev vůle stěžovatele ze dne 10. 5. 2011 nesplňuje podmínky pro započtení a uložily mu povinnost uhradit vedlejšímu účastníku (žalobci) částku 51 830 EUR s příslušenstvím v řízení o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
14. Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, který konstatoval, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá, a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak napadená rozhodnutí nevykazují tvrzený extrémní rozpor. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily, na které lze pro stručnost odkázat.
15. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2022
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu