ECLI:CZ:US:2022:1.US.1964.22.1
sp. zn. I. ÚS 1964/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Radka Patyka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2022 č. j. 95 Co 24/2022-119 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 10. 2021 č. j. 10 C 18/2019-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích bylo rozvedeno manželství stěžovatele a jeho manželky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Námitky stěžovatele směřují k procesu dokazování a skutkovým závěrům z tohoto procesu vzešlým. Soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, které by vedly ke zjištění příčin rozvratu manželství. Odvolací soud se nezabýval argumenty stěžovatele ohledně absence provedeného dokazování. Neúplně zjištěný skutkový stav věci vedl k nesprávným skutkovým závěrům a právní závěry obsažené v rozhodnutích jsou tedy svévolné a v rozporu s principy spravedlnosti. Soudy podle stěžovatele také nedostatečně odůvodnily svůj závěr o příčinách rozvratu manželství.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud úvodem připomíná, že k přezkumu soudních rozhodnutí ve věcech statusových i dalších rodinně právních přistupuje zvláště zdrženlivě, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. k rozvodu manželství srov. sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02I. ÚS 617/04, IV. ÚS 158/05, IV. ÚS 654/06, IV. ÚS 43/08). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
V judikatuře se však objevil i jiný přístup: Ústavní soud sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství striktně nevylučuje (viz např. sp. zn. III. ÚS 678/04, II. ÚS 624/07, II. ÚS 1024/07 a III. ÚS 3342/15). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že ,,ani v případě tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže být stěžovateli, který splnil podmínky pro podání ústavní stížnosti, ochrana ústavnosti a priori odepřena postupem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. I kdyby nebylo možné ke kasaci rozhodnutí o rozvodu manželství nebo zrušení registrovaného partnerství z důvodu priority právní jistoty přistoupit (...), je třeba, aby Ústavní soud s ohledem na to, že ústavní stížnost plní nejen funkci ochrany veřejných subjektivních ústavně zaručených práv, nýbrž i akcesoricky funkci ochrany práva objektivního, konstatoval ve výroku svého nálezu, které konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly v takovém řízení porušeny" (sp. zn. III. ÚS 3342/15). Z těchto důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost v této věci přípustnou (srov. i sp. zn. III. ÚS 3894/19).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Dospěl však k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jak již výše Ústavní soud poznamenal, doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování ve věcech statusových. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se zde zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo soudy provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly k prokázání příčin rozvratu manželství jím navržené důkazy, je předně nutné zdůraznit, že občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů (srov. sp. zn. 26 Cdo 1304/2000). Soud prvního stupně osvětlil, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupil. K námitce stěžovatele týkající se neprovedení důkazů se podrobně vyjádřil i soud odvolací. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, vypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a také se všemi relevantními námitkami stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při zjišťování příčin rozvratu manželství řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu