ECLI:CZ:US:2022:1.US.2001.22.1
sp. zn. I. ÚS 2001/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. B. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2022 č. j. 30 Nc 38013/2022-9 a Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2022 č. j. 29 Co 129/2022-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o nařízení předběžného opatření v řízení o výživném.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Liberci uložil povinnost stěžovatelce (matce nezletilých) přispívat na výživu nezletilých synů částku 3 000 Kč měsíčně. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce ukládá povinnost přispívat na výživu nezletilého syna V. částkou 2 000 Kč měsíčně a ve vztahu k nezletilému synovi A. návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Dospěl k závěru, že s ohledem na majetkové a výdělkové poměry obou rodičů je třeba zamítnout návrh otce na stanovení výživného předběžným opatřením v jakékoliv výši, neboť nezletilý A. je v převážné péči matky. Ve vztahu nezletilému synu V., u něhož byla upravena asymetrická střídavá péče po jednom týdnu, žádný z rodičů žádné výživné neplatí, však soud dospěl k závěru, že vzhledem k výraznějšímu rozdílu mezi příjmy obou rodičů a věku nezletilého je třeba stanovit nezbytné výživné ze strany stěžovatelky.
Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Namítá, že otec žádným způsobem neosvědčil a ani netvrdil, že by měl vyšší náklady související s pobytem nezletilých a tato skutečnost ani není důvodem pro nařízení předběžného opatření. S odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 739/19 namítá, že napadená rozhodnutí postrádají odůvodnění naléhavosti potřeby zatímní úpravy výživného. Podle stěžovatelky je otec vzhledem ke svým příjmovým a majetkovým poměrům schopen oba nezletilé živit. Stěžovatelka dále namítá, že otec se sice domáhá střídavé výchovy s odůvodněním, že se chce podílet na výchově svých synů stejně jako stěžovatelka, ve skutečnosti je jeho cílem, aby touto úpravou co nejvíce snížil svou vyživovací povinnost vůči stěžovatelce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí, jak tvrdí stěžovatelka. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika stěžovatelky se stanovením výživného v předběžném opatření. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření.
Odůvodnění napadených rozhodnutí je srozumitelné, dostatečné a přesvědčivé. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření vycházely jak z příjmových a majetkových poměrů obou rodičů, potřeb jejich synů, tak i přihlédly k formě realizace střídavé péče. Z tohoto hlediska není také případný odkaz na usnesení sp. zn. III. ÚS 739/19, které se týkalo skutkově odlišného případu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu