ECLI:CZ:US:2022:1.US.2015.22.1
sp. zn. I. ÚS 2015/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Janem Hubálkem, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2022 č. j. 6 To 89/2022-334 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. dubna 2022 č. j. 3 T 11/2022-309, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci stěžovatele vedené u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 T 11/2022 bylo v záhlaví specifikovaným usnesením okresního soudu rozhodnuto podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatel má nárok na obhajobu za sníženou odměnu ve výši 50 %.
3. Téhož dne, tj. 5. 4. 2022, byl v dané trestní věci vyhlášen rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Jarkuliš, s. r. o., škodu v částce 5 836 Kč a poškozené S. J. v částce 4 400 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 4. 2022.
4. V odůvodnění rozhodnutí o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu okresní soud uvedl, že ač není sporu o tom, že stěžovatel nemá přebytečné finanční prostředky k uhrazení náhrady nákladů obhajoby, z minulosti je zatížen velkým dluhem a má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dcerám a jeho družka je na něm finančně z větší části závislá, musí si stěžovatel na druhou stranu uvědomit, že není možné, aby nenesl odpovědnost za své protiprávní jednání. Okresní soud rovněž poukázal na to, že tím, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, je stát nucen vynaložit nemalé finanční prostředky, a to nejen za účelem provedení trestního řízení, ale právě i k zajištění náležité obhajoby. Konstatoval, že stěžovatel je mladý a zdravý člověk (po fyzické i psychické stránce), tudíž mu nebrání nic v tom, aby byl pracovně zařazen nejen ve výkonu trestu, ale i poté, co bude z výkonu trestu propuštěn. Sníženou odměnu o 50 % považoval okresní soud za adekvátní reakci na situaci, ve které se stěžovatel aktuálně nacházel.
5. Ke stížnosti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Krajský soud si ve stížnostním řízení obstaral aktuální zprávu z Věznice Plzeň, z níž vyplynulo, že stěžovatel není od 1. 3. 2022 ve věznici pracovně zařazen. Z přehledu exekučních řízení zjistil, že stěžovatel je zatížen exekucemi v celkové výši 99 980,- Kč, když další finanční závazky nikterak nedoložil. S ohledem na to, že stěžovatel se po dobu vedeného předmětného trestního řízení nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody (uloženém mu v jiné trestní věci), byl u něho dán důvod nutné obhajoby. Krajský soud zdůraznil, že skutečnost, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu, po jehož odpykání bude vykonávat nepodmíněný trest odnětí svobody pravomocně mu uložený v dané trestní věci, není bez dalšího důvodem pro přiznání tak významného benefitu, jakým je bezplatná obhajoba či obhajoba za sníženou odměnu. Nebylo možno podle něj ponechat stranou pozornosti, že stěžovateli byla dána v průběhu výkonu trestu možnost pracovního zařazení, o tu se však (nedlouho poté, co se do pracovní činnosti zapojil) připravil v důsledku nekvalitně odváděné práce. Šlo-li o vysoké finanční závazky stěžovatele vzniklé v důsledku jeho zaviněného jednání (závazky vůči soudům, pokuty u dopravního podniku), ty podle krajského soudu rovněž nebylo možno posoudit jako překážku, která by bránila v negativním rozhodnutí o žádosti stěžovatele. Ač stěžovatel aktuálně nemá žádný příjem, který by mohl být využitelný pro úhradu obhajoby, tak za situace, kdy netrpí žádnými zdravotními potížemi, které by jej jakkoli omezovaly v pracovní činnosti ve výkonu trestu a následně v možném zařazení do pracovního procesu po vykonání trestu, nebylo podle názoru krajského soudu namístě ponížení odměny za služby obhájce, natož přiznání obhajoby zcela bezplatné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že krajský soud svým postupem porušil jeho základní právo na bezplatnou pomoc obhájce, neboť své rozhodnutí založil toliko na hypotetických příjmech. Tvrdí, že řádně doložil, že nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby si hradil náklady obhajoby, a že jeho majetek nemůže postačovat k uhrazení jeho dluhů. Opětovně podotýká, že má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem a že přispívá na výživu své přítelkyně, která je na rodičovské dovolené. Krajský soud podle něj dostatečně nezohlednil jeho aktuální majetkovou situaci. Dodává, že pochází ze složitých rodinných poměrů, že v minulosti byl opakovaně trestán pro útěky z ústavu, kam byl v mládí umístěn, poukazuje na svou dřívější trestnou činnost a vysvětluje, co ho vedlo ke spáchání předmětné majetkové trestné činnosti. Konstatuje, že má v úmyslu požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že po propuštění mu bude dána nová šance, aby se osvědčil jako zodpovědný otec rodiny, přičemž snížení nákladů obhajoby o 50 % by pro něj bylo vítaným ulehčením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným usnesením krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
10. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
11. Podle §33 odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
12. V nyní posuzované věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně zdůraznil, že samotná skutečnost, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že z toho důvodu přišel dočasně o možnost výdělku, resp. byla tato jeho možnost omezena, sama o sobě nezakládá jeho právo na přiznání bezplatné obhajoby. Shledal, že stěžovatel netrpí žádnými zdravotními potížemi, které by jej jakkoli omezovaly v pracovní činnosti ve výkonu trestu a následně v možném zařazení do pracovního procesu po vykonání trestu. Nejde tak o hypotetické příjmy, jak tvrdí stěžovatel. Při svém rozhodování přihlédl krajský soud také k tomu, že stěžovateli byla dána v průběhu výkonu trestu možnost pracovního zařazení, o kterou se však zanedlouho připravil v důsledku nekvalitně odváděné práce. Vysoké finanční závazky stěžovatele vzniklé v důsledku jeho zaviněného jednání rovněž podle názoru krajského soudu nebylo možno považovat za překážku bránící rozhodnutí o nepřiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Na základě uvedených skutečností krajský soud i při vědomí aktuální majetkové situace stěžovatele a jeho vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dětem uzavřel, že odpovídá za vynaložené finanční prostředky a není namístě, aby byl jednou pro vždy této povinnosti zbaven. Z uvedených důvodů žádosti stěžovatele nevyhověl (sub bod 5).
13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí krajského soudu považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě jeho zrušení. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, které okolnosti považoval za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnil, přičemž důvodně položil důraz na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele, kterou dovodil z nedostatku objektivních překážek jeho zapojení do pracovního procesu a možnosti dosahování přiměřených příjmů, zvláště když stěžovatel v důsledku svého přístupu ke kvalitě odváděné práce přišel o další možnost pracovat, ač jinak by ve výkonu trestu odnětí svobody měl možnost i nadále vhodnou práci vykonávat. Za takové situace nelze postup odvolacího krajského soudu považovat z ústavněprávních hledisek za exces či libovůli (srov. již uvedená usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4618/12 a sp. zn. II. ÚS 3723/12). Z těchto důvodů nelze v jeho napadeném usnesení spatřovat porušení ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu