ECLI:CZ:US:2022:1.US.2076.22.1
sp. zn. I. ÚS 2076/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Ivanou Kutra, advokátkou, sídlem U Kříže 625/9, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2022 č. j. 8 Co 224/2022-285, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a L. V. a P. V. a J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, 5, 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se rovněž domáhá vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je synem třetí vedlejší účastnice. První a druhý vedlejší účastník se žalobou po třetí vedlejší účastnici u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") domáhali zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení za "užívání společné nemovitosti". Stěžovatel třetí vedlejší účastnici na základě plné moci v řízení zastupoval jako obecný zmocněnec. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021 č. j. 12 C 251/2020-203 žalobě vyhověl a vedlejší účastnice jej napadla odvoláním.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v odvolacím řízení napadeným usnesením nepřipustil zastoupení třetí vedlejší účastnice stěžovatelem podle §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud shledal, že stěžovatel není způsobilý k řádnému zastupování. Krajskému soudu byl v průběhu odvolacího řízení doručen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychiatrie vyhotovený dne 1. 5. 2022 MUDr. Lenkou Fiedlerovou v trestním řízení vedenému proti stěžovateli u okresního soudu pod sp. zn. 11 T 21/2021, z něhož se podává, že stěžovatel trpí závažnou duševní chorobou - poruchou s bludy. Jde o zvlášť těžké onemocnění, které se u stěžovatele projevuje řadu let. Stěžovatel kvůli poruše není schopen sám se hájit před soudem, účastnit se jednání a chápat jeho smysl z důvodu bludných obsahů myšlení. Pro kvalitativně změněné myšlení odlišně interpretuje veškerou realitu včetně soudních jednání a měl by podstoupit psychiatrické léčení. Krajský soud proto dospěl k závěru, že není-li stěžovatel schopen hájit sám svá práva v trestním řízení, není způsobilý řádně zastupovat třetí vedlejší účastnici.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že závěry krajského soudu vychází ze "zjevně nepravdivého a hrubě zkresleného" znaleckého posudku. Znalecká explorace trvala dvakrát cca jednu hodinu. Krajský soud význam znaleckého posudku přeceňuje. Dále stěžovatel tvrdí, že jeho matce nebylo napadené usnesení řádně doručeno, poněvadž si je měla vyzvednout u okresního soudu k výzvě podle §50h o. s. ř. K tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 33/13 (N 200/71 SbNU 369). Dále stěžovatel odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu k podmínkám omezení svéprávnosti [srov. nálezy ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353), ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 303/05 (N 141/46 SbNU 361) či ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941)] či ochraně vztahů mezi příbuznými jako obsahového prvku práva na ochranu soukromého života [viz nález ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229)]. Stěžovatel dále upozorňuje, že jeho matka neumí zacházet s počítačem a internetem.
2. Protože stěžovatel svoji ústavní stížnost formuluje jako směřující proti zásahu orgánu veřejné moci, v ústavní stížnosti se rovněž domáhá vydání předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu. Domáhá se, aby Ústavní soud "například" přerušil řízení sp. zn. 8 Co 224/2022, nebo zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel sice nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, avšak Ústavní soud v minulosti ojediněle připustil, aby se proti soudním rozhodnutím bránily i osoby, které účastníkem řízení nebyly. Dané rozhodnutí pak může být považováno za jiný zásah orgánu veřejné moci [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 768/06 (N 224/43 SbNU 505)]. Ústavní soud shledal, že stěžovatel je oprávněným stěžovatelem, poněvadž se napadené rozhodnutí projevuje v jeho právní sféře tím, že se dotýká jeho oprávnění zastupovat účastníka občanského soudního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 2058/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je dále k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl k dispozici žádné zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům rozhodnutí krajského soudu, kterým nepřipustil jeho zastupování účastníka občanského soudního řízení coby obecným zmocněncem podle §27 odst. 2 o. s. ř. Je třeba především uvést, že oprávnění soudu nepřipustit zastoupení účastníka občanského řízení má za cíl ochránit samotného zastoupeného před zastoupením nekvalifikovanou osobou [srov. usnesení ze dne 10. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2428/08 (U 2/52 SbNU 751)]. Na napadené rozhodnutí je proto třeba hledět především jako na projev ochrany zájmů zastoupeného účastníka (matky stěžovatele). Z napadeného rozhodnutí se dále podává, že krajský soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnil, nejde proto o projev libovůle či svévole.
3. Je sice pravdou, že krajský soud se spolehl výhradně na znalecký posudek vypracovaný pro účely trestního řízení vedeného proti stěžovateli, avšak s ohledem na význam napadeného rozhodnutí lze úvahy krajského soudu akceptovat. Závěry znaleckého posudku se týkají psychického stavu stěžovatele a jeho schopnosti bránit svoje práva v soudním řízení. Použití jeho závěrů proto není nepřiměřené. V důsledku napadeného rozhodnutí stěžovateli není odepřeno se svou matkou (třetí vedlejší účastnicí) utužovat vztahy (a contrario stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 517/99), jde toliko o jeho oprávnění vystupovat jejím jménem v soudním řízení. Jakkoli lze rozumět obavám stěžovatele o možnosti jeho matky hájit svá práva v soudním řízení, je třeba uvést, že z ničeho, co stěžovatel přednesl v ústavní stížnosti, se nepodává, že třetí vedlejší účastnici krajský soud upírá její právo na právní pomoc. Napadeným rozhodnutím rozhodl toliko o nezpůsobilosti stěžovatele k zastoupení třetí vedlejší účastnice.
4. Zbylé odkazy stěžovatele na rozhodovací praxi Ústavního soudu rovněž nejsou přiléhavé. Rozhodovací praxe se týká institutu omezení svéprávnosti, o který v nyní posuzované věci nejde. K tvrzení stěžovatele o nesprávném doručení podle §50h o. s. ř. je třeba uvést, že doručení uložením zásilky a zanecháním výzvy podle §49 odst. 2 téhož zákona je zákonem předpokládaným způsobem doručení písemnosti v občanském soudním řízení. V nyní posuzované věci nadto nejde o posouzení včasnosti odvolání (srov. stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 33/13). Ústavní soud proto "kvalifikované vady" u napadeného rozhodnutí neshledal.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu