ECLI:CZ:US:2022:1.US.2162.22.1
sp. zn. I. ÚS 2162/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého Tomáše Z. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2022 č. j. 7 To 345/2021-500 a rozsudku Okresního soud v Děčíně ze dne 18. května 2021 č. j. 24 T 264/2016-463, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl D. K. (dále jen "obviněný") uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil tím (ve zkratce), že v době od 16. 7. 2015 do 24. 7. 2015, jako službu konající lékař na dětském oddělení Lužické nemocnice a polikliniky Rumburk, a. s., neposkytl potřebnou pomoc a lékařskou péči stěžovateli, který měl potíže s močením, což mělo za následek psychickou újmu stěžovatele, která trvala nejméně po dobu tří měsíců. Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb po třech stech Kč, tedy celkem třicet tisíc Kč. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel coby poškozený odkázán se svým nárokem na majetkovou škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Děčíně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb po tisíci Kč, tedy celkem sto tisíc Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Co se týká adhezního výroku, krajský soud na základě učiněných skutkových zjištění shledal, že psychická újma stěžovatele nebyla provedeným dokazováním dostatečně osvětlena tak, aby bylo možno dojít ke spolehlivému závěru o rozsahu nemajetkové újmy stěžovatele vyjádřitelné v penězích. Další dokazování v tomto směru by bylo ale podle krajského soudu nadbytečné i proto, že obviněný není povinen k náhradě způsobené nemajetkové újmy poškozenému, protože škodu poškozenému způsobil při výkonu zaměstnání, tj. v postavení zaměstnance nemocnice, a to v důsledku opomenutí provést včas potřebná vyšetření a stanovení nesprávného léčebného postupu, který zvolil v postavení jeho ošetřujícího lékaře. Prokazatelně přitom nešlo o žádné úmyslné jednání či exces, nýbrž o nedbalostní jednání, jehož se obviněný dopustil při plnění úkolů svěřených mu zaměstnavatelem, proto za jím způsobenou škodu odpovídá v souladu s §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zaměstnavatel. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, ze kterého plyne, že ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná návaznost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí, a že nevybočí-li zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce, je třeba nejednoznačnou dikci §2914 občanského zákoníku vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. Navíc vrácení věci soudu prvního stupně jenom ohledně uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy vylučuje §265 trestního řádu, z něhož vyplývá, že zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že v případě, kdy poškozeným je nezletilé dítě, je třeba nejednoznačnou dikci §2914 občanského zákoníku interpretovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho nejlepší zájem (coby dítěte) nenaplňuje paušální zbavení obviněného zaměstnance odpovědnosti ve vztahu k němu. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 (N 124/86 SbNU 109; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2390/15 (N 209/79 SbNU 389), a rovněž na rozhodnutí týkající se postavení poškozeného v trestním řízení [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, č. 345/2017 Sb.) a nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 aj.].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že stěžovatel má v předmětném trestním řízení postavení poškozeného, proto je třeba ho s ohledem na §43 odst. 1 trestního řádu považovat i za účastníka řízení o vině a trestu, neboť mu příslušným trestným činem byla způsobena újma, a podle uvedeného zákonného ustanovení se postavení poškozeného v trestním řízení nevyčerpává jen možností navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, ale má právo činit i návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu (srov. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21).
7. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
10. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody nebo nemajetkové újmy poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17).
11. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Řízení před civilními soudy má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a §229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy není v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07).
12. Jde-li o odůvodnění rozhodnutí podle §229 trestního řádu, Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, pokud by trestní soudy odkázání neodůvodnily vůbec nijak, odůvodnily ho neakceptovatelným způsobem, nebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody nebo nemajetkové újmy (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15).
13. V posuzovaném případě krajský soud podrobně zdůvodnil, proč nebylo možno rozhodnout o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že těžká újma na zdraví spočívající v psychické újmě stěžovatele nebyla provedeným dokazováním dostatečně osvětlena tak, aby bylo možno dojít ke spolehlivému závěru o rozsahu nemajetkové újmy stěžovatele vyjádřitelné v penězích. Zdůraznil přitom, že další dokazování v tomto směru by bylo nadbytečné i vzhledem k tomu, že obviněný není povinen k náhradě způsobené nemajetkové újmy poškozenému, protože škodu poškozenému způsobil při výkonu zaměstnání, tj. v postavení zaměstnance, přičemž prokazatelně nešlo o žádné úmyslné jednání či exces, nýbrž o nedbalostní jednání, jehož se obviněný dopustil při plnění úkolů svěřených mu zaměstnavatelem.
14. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, podle kterého za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. Stěžovatel se však s uvedeným právním názorem ve své ústavní stížnosti vůbec nevypořádává, jen odkazuje na nálezy Ústavního soudu o tom, že je třeba vykládat "nejednoznačná ustanovení ve prospěch nezletilého". Ústavní soud zdůrazňuje, že byl-li již podán výklad ze strany Nejvyššího soudu, byla nejednoznačnost odstraněna. Argumentace stěžovatele se tak s odůvodněním rozsudku krajského soudu míjí. Stěžovatel věcně vůči argumentaci krajského soudu nepředkládá žádné své argumenty, s výjimkou tvrzení, že by měl být podán výklad v jeho prospěch, přitom základním důvodem pro odkázání stěžovatele s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních byl závěr krajského soudu, že ve věci nelze rozhodnout s ohledem na potřebu provádění dalšího dokazování k objasnění těžké újmy na zdraví spočívající v psychické újmě stěžovatele, jež by podstatně protáhlo trestní řízení (§229 odst. 1 trestního řádu). Krajský soud též důvodně odkázal na znění §265 trestního řádu.
15. Odkazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. I. ÚS 1737/16 a II. ÚS 2390/15, jde o odkazy nepřípadné, neboť se týkaly odlišných věcí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/16 šlo o oddělení dítěte útlého věku od matky, tedy typickou "rodinou věc", a ve věci sp. zn. II. ÚS 2390/15 byla řešena náhrada škody za zpožděný let. V nyní posuzované věci jde o trestní řízení, v jehož průběhu vyvstala nutnost dalšího doplnění dokazování nad rámec trestního řízení, a to ohledně skutkového podkladu pro rozhodnutí podle §2914 občanského zákoníku, k jehož výkladu krajský soud odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedené právní posouzení věci včetně výkladu tohoto ustanovení bude ovšem předmětem následného rozhodování v občanskoprávním řízení. Důvodné nejsou ani odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se postavení poškozeného v trestním řízení, a to nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16, který se týkal práva poškozeného na navrácení lhůty analogicky podle §61 odst. 1 trestního řádu, a nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, zabývající se snížením náhrady újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení plně chápat zásah do svého základního práva, zvláště když vypořádání práva stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy brání stav předpokládaný §229 odst. 1 trestního řádu.
16. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje Ústavní soud za řádné a dostatečné. Důvody, na jejichž základě byl stěžovatel odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, považuje Ústavní soud za relevantní a mající oporu v provedeném dokazování. Nutno dodat, že každý případ vyžaduje individuální posouzení, a je-li třeba k prokázání nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy doplnit dokazování v takovém rozsahu, že by tím došlo k překročení rámce trestního řízení, nezbývá trestnímu soudu, než v souladu se zákonem (§229 odst. 1 trestního řádu) odkázat poškozené na řízení občanskoprávní, jak bylo učiněno i v nyní souzené věci.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu