ECLI:CZ:US:2022:1.US.2245.21.1
sp. zn. I. ÚS 2245/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1) Jiřího Vondráška, 2) Jiřího Vondráška a 3) Zbyška Vondráška a 4) Šárky Rösslerové, zastoupených Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 112/2020-323 ze dne 1. 9. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze ve výroku pod bodem I. v části, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, v důsledku čehož mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného soudního rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 204/2019, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi žalobu na určení vlastnického práva k blíže specifikovanému pozemku ležícímu v katastrálním území Dobrovice. Rozsudkem č. j. 19 C 204/2019-236 ze dne 16. 12. 2019 Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobě vyhověl a ve výroku I. určil, že předmětný pozemek ke dni úmrtí Šárky Vondráškové, tj. ke dni 11. 1. 2013, náležel do společného jmění manželů Šárky Vondráškové a stěžovatele 1). Ve výroku II. pak soud uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 172 137 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že žalované zavázal povinností zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 73 351,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta. Následné dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 146/2021-367 ze dne 2. 7. 2021 odmítl. Všechna tři uvedená rozhodnutí obecných soudů napadli žalovaní ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2599/21 ze dne 4. 1. 2022 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Rozsudek odvolacího soudu v témže rozsahu, v jakém jej rozporují nyní, napadli ústavní stížností také stěžovatelé. Ústavní soud ji však usnesením sp. zn. I. ÚS 3437/20 ze dne 18. 3. 2021 odmítl jako nepřípustnou, resp. fakticky předčasnou, a to s ohledem na v mezidobí podané dovolání proti témuž rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze strany žalovaných. Ústavní soud v tomto usnesení stěžovatele mimo jiné ujistil, že podle výsledku dovolacího řízení budou mít možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledek dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.
Řídíce se poučením, daným jim Ústavním soudem ve vzpomenutém usnesení sp. zn. I. ÚS 3437/20, podali stěžovatelé novou ústavní stížnost. V ní namítli, že se k odhodlání odvolacího soudu moderovat náklady řízení nemohli jakkoliv vyjádřit, neboť překvapivé použití §150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") nebylo odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení avizováno či zmíněno, jeho aplikace byla sdělena až v rámci krátkého vysvětlení odůvodnění při samotném vyhlášení rozsudku. Takový postup pokládají stěžovatelé za nepředvídatelný, zasahující do jejich práva na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace odkázali na judikaturu Ústavního soudu týkající se zákazu překvapivého použití moderačního oprávnění soudu ve vztahu k nákladům řízení v odvolacím řízení (kupř. nález sp. zn. I. ÚS 3698/10 ze dne 5. 10. 2011). Stěžovatelé rovněž namítli, že samotné odůvodnění krajského soudu je v rozporu se skutkovými zjištěními, učiněnými soudem prvního stupně a převzatými soudem odvolacím. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti dále rozvedli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by byl odvolací soud zatížil napadené rozhodnutí ústavně zapovězenou překvapivostí. V daném případě totiž nelze přehlédnout, že použití ustanovení §150 o. s. ř. na souzenou věc se ve svém odvolání výslovně (a důrazně) domáhali žalovaní, přičemž důvody pro takový postup v odvolání podrobněji přiblížili. Konkrétně poukázali na to, že to dle jejich názoru měli být právě stěžovatelé, kteří je vmanévrovali do bezvýchodné situace a kteří své "údajné vlastnictví" k předmětnému pozemku měli dlouhodobě skrývat, a sice nejen před samotnými žalovanými, ale též před notářem, katastrálním úřadem či správcem daně (viz str. 33 doplnění odvolání, založeného na č. l. 252 soudního spisu, in concreto č. l. 284). Je tedy zřejmé, že pobídli-li žalovaní odvolací soud k použití moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. a v tomto ohledu ve svém návrhu předestřeli konkrétní okolnosti, které dle jejich názoru představují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je namístě právo stěžovatelů na náhradu nákladů řízení zkrátit či vůbec nepřiznat, pak rozhodnutí krajského soudu o tomto procesním návrhu nemůže pro stěžovatele znamenat překvapivý, nepředvídatelný postup. Judikatura, na niž stěžovatelé odkazují, není na jejich situaci přiléhavá, neboť řeší případ, kdy se odvolací soud uchýlí k použití moderačního práva, aniž to účastníci řízení mohou s přihlédnutím ke všem okolnostem dosavadního průběhu řízení očekávat. Procesní situace stěžovatelů ale byla jiná, jak se podává z obsahu soudního spisu. Jak Ústavní soud dal najevo v řadě svých rozhodnutí, vytvoření procesního prostoru pro účinnou reakci k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. nelze pojímat nadmíru extenzivně. Nastolí-li některý z účastníků řízení otázku použití tohoto zákonného ustanovení v průběhu odvolacího řízení, má se za to, že je tím ostatním účastníkům poskytnut dostatečný prostor k zaujetí stanoviska a ochraně jejich práv (srov. shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 475/16 ze dne 19. 5. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2650/13 ze dne 6. 11. 2013, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o vlastní zdůvodnění moderace náhrady nákladů řízení stěžovatelů, nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatelé výše připomenutý procesní prostor k ochraně práv nevyčerpali. Z obsahu spisu plyne, že na odvolání žalovaných proti rozsudku okresního soudu stěžovatelé reagovali vyjádřením ze dne 5. 5. 2020, v němž se k otázce možné moderace nákladů řízení, předestřené žalovanými, nijak nevyjádřili (srov. podání právního zástupce stěžovatelů založené na č. l. 298). Bez odezvy ponechali stěžovatelé tuto problematiku i během odvolacího jednání (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 319). Krajskému soudu proto nelze klást k tíži, pakliže návrh žalovaných na aplikaci §150 o. s. ř. zčásti vyslyšel, a to bez zřetele k mínění stěžovatelů. Nedostal-li odvolací soud příležitost vypořádat se s argumentací stěžovatelů vyznívající proti moderaci náhrady nákladů řízení, nelze tento nedostatek z jejich strany nyní napravit v řízení o ústavní stížnosti. Tuto námitku je třeba pokládat za nepřípustnou v intencích materiální dimenze zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu