ECLI:CZ:US:2022:1.US.2311.22.1
sp. zn. I. ÚS 2311/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 101 Co 109/2022-364, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) V. K., 2) nezl. R. K., 3) nezl. P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je stanovení výše a formy výživného, jímž má stěžovatel přispívat na výživu svých dětí, nezletilých vedlejších účastníků řízení. Stěžovatel namítá, že napadená část příslušného výroku rozsudku Krajského soudu v Praze vede k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") jeho a nezletilých vedlejších účastníků řízení a také jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, proto se domáhá jeho zrušení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2019 č. j. 14 Nc 1094/2019-45 byla schválena dohoda rodičů o úpravě péče a oba nezletilí (dále "nezletilí účastníci řízení") byli svěřeni do péče matky (dále "vedlejší účastnice řízení"). V době, kdy všichni vedlejší účastníci řízení bydleli v bytě stěžovatele, se stěžovatel zavázal přispívat na výživu nezletilé vedlejší účastnice 2) částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 3) částkou 3 000 Kč měsíčně. Koncem roku 2019 se vedlejší účastnice řízení odstěhovala z bytu vlastněného stěžovatelem. Od srpna 2020 zvýšil stěžovatel platby na výživu nezletilé vedlejší účastnice 2) na částku 6 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 3) na částku 5 500 Kč měsíčně. Rodiče na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí absolvovali program ke zlepšení vzájemné komunikace, sezení však byla neúspěšná.
3. Okresní soud Praha - západ (dále také "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2021 uložil stěžovateli počínaje 1. 10. 2019 přispívat na výživu nezletilé vedlejší účastnice 2) částkou 12 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 3) částkou 11 000 Kč měsíčně. Dále uložil stěžovateli zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 146 000 Kč pro každého z nezletilých. Zároveň upravil běžný styk stěžovatele s nezletilými, i styk v průběhu prázdnin. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž navrhoval změnu rozsudku tím způsobem, že nezletilí budou svěřeni do střídavé péče rodičů, současně požadoval změnu výše výživného.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem II. napadeného rozsudku schválil dohodu rodičů o rozsahu stěžovatelova styku s nezletilými. Výrokem I. změnil výrok okresního soudu o výši výživného. Změna spočívá ve stanovení výživného pro nezletilou vedlejší účastnici 2) ve výši 9 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2020, krajský soud ponechal výživné určené okresním soudem ve výši 12 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2021. Pro nezletilého vedlejšího účastníka 3) stanovil výživné ve výši 9 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2019 do 31. 12. 2020 a ve výši 11 000 Kč měsíčně dle rozsudku okresního soudu s účinností od 1. 1. 2021. Dále krajský soud změnil výrok o výši dlužného výživného. Stěžovatel je povinen zaplatit nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 10. 2019 do 31. 5. 2022 ve výši 148 500 Kč pro nezletilou vedlejší účastnici 2) a pro nezletilého účastníka řízení 3) ve výši 156 000 Kč.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud při výpočtu dlužného výživného u obou nezletilých účastníků nezohlednil jeho příspěvek na školkovné. Protože byli v té době nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do výhradní péče matky, bylo na ní, aby školkovné a další potřeby dětí hradila. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby na dlužné výživné nebyla úhrada ve výši 50 000 Kč bez bližšího vysvětlení započtena. Ve výsledku musí tuto částku zaplatit podruhé.
6. Dále stěžovatel vznáší výhrady vůči stanovení výživného pro nezletilé pouze formou spotřební složky a nikoli formou spořící složky. Tvorba úspor by podle něj měla rovněž patřit mezi náklady vynakládané na děti, což umožňuje §917 občanského zákoníku.
7. Před vlastním přezkoumáním obsahu ústavní stížnosti se musí Ústavní soud nejdříve vypořádat s otázkou, nakolik jsou splněny formální předpoklady pro její podání. Projednávanou ústavní stížnost formuluje stěžovatel nejenom za sebe, nýbrž v některých částech i za své nezletilé děti. Ústavní soud se však nemůže zabývat možným zásahem do práv nezletilých, pokud ústavní stížnost nepodali, nebo nebyla jejich jménem podána. I pokud by k tomu došlo, musel by Ústavní soud zvážit otázku, zda nedochází ke střetu zájmů mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte (např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 či usnesení sp. zn. I. ÚS 632/22 ze dne 9. 8. 2022, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Ústavní soud se tedy bude ústavní stížností zabývat v rozsahu podání stěžovatele, namítajícího porušení jeho ústavně zaručených práv. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s určením výše a formy běžného a dlužného výživného. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je ovšem povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, což vede k tomu, že se takové rozhodnutí stává nepřezkoumatelným Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález sp. zn. III. ÚS 3001/20 ze dne 16. 3. 2021).
9. Stěžovatel především namítá, že krajský soud opomenul zohlednění hrazení školkovného ve výši 25 000 Kč na každého nezletilého vedlejšího účastníka při výpočtu dlužného výživného. Ústavní soud si je vědom toho, že částku ve výši 50 000 Kč už nelze považovat za bagatelní a vznášené opomenutí by bez bližšího odůvodnění skutečně mohlo představovat zásah do práva na soudní ochranu či práva na majetek. Z výše zmíněného nálezu vyplývá, že požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je naléhavější, liší-li se závěry odvolacího a nalézacího soudu. Ústavní soud však nemůže přisvědčit, že by k podobné vadě došlo ve stěžovatelově věci. Krajský soud ve svém rozsudku opakovaně zmiňoval skutečnost, že stěžovatel přispěl vedlejší účastnici řízení na školkovné obou dětí. Uvedl dále, že tyto poskytnuté příspěvky zohlednil při stanovení výše běžného výživného (bod 48 napadeného rozsudku). Úvaha, zda zohlednit předchozí hrazení školkovného při stanovení běžného výživného nebo dlužného výživného, je úvaha, která náleží obecnému soudu s jeho detailní a bezprostřední znalostí skutkových okolností při značně komplexním zvažování výše výživného. Z pohledu ochrany práv účastníka řízení je podstatné, že soud školkovné jako faktor vstupující do jeho úvah uvádí a pracuje s ním.
10. Stejně tak ponechává Ústavní soud na zvážení obecnému soudu, jakým způsobem rozdělí výši výživného na spotřební a spořící složku. Krajský soud vysvětlil, že s ohledem na výši výživného a poměry na straně vedlejší účastnice řízení neshledal důvody pro to, aby byla část výživného hrazena na spořicí účet každého z nezletilých. Po dobu, kdy matka musela nezletilým zajistit bydlení a byla bez jakýchkoliv příjmů, hradila potřeby nezletilých ze svých úspor získaných prodejem nemovitosti (bod 51 rozsudku). Dle Ústavního soudu tak krajský soud postupoval v intencích §917 občanského zákoníku.
11. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše vymezených hledisek chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést k jejich kasaci.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu