ECLI:CZ:US:2022:1.US.2333.22.1
sp. zn. I. ÚS 2333/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Katzerové, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 7 As 386/2021-34 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 15 A 31/2020-170, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a města Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že dne 13. 7. 2019 večer strážníci Městské policie Š. v souvislosti s údajným dopravním přestupkem a neuposlechnutím výzvy k zastavení vozidla zakročili proti manželu stěžovatelky na pozemku v užívání stěžovatelky. Dne 25. 5. 2020 se stěžovatelka domáhala žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") určení, že vstup strážníků na pozemek v jejím užívání při uvedeném incidentu byl nezákonným zásahem správního orgánu.
3. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl jako opožděnou. Stěžovatelka včasnost své žaloby opřela o tvrzení, že se o incidentu dozvěděla až v dubnu 2020. Její manžel, ani orgány veřejné moci jí o incidentu neinformovaly, na místě tehdy nebyla. Její manžel jí nechtěl událostí stresovat. Krajský soud na ústním jednání provedl dokazování, včetně kamerového záznamu Městské policie Š. z osobní kamery jednoho ze strážníků. Z něj bylo možné zaslechnout telefonický hovor manžela stěžovatelky s "Markétou" s tím, že jí sděluje popis událostí, a dotazuje se, kde má "doma" peněženku a doklady od auta. Krajský soud proto shledal, že manžel stěžovatelky volal samotné stěžovatelce již v den zásahu strážníků Městské policie Š. Stěžovatelka se o skutečnostech, které označuje za nezákonný zásah, dozvěděla již dne 13. 7. 2019 a tento den byl tedy určujícím pro počátek subjektivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby proti nezákonnému zásahu. Tato lhůta následně marně uplynula dne 13. 9. 2019, přičemž předmětná žaloba byla podána až dne 25. 5. 2020. Dvouměsíční lhůta k podání tzv. zásahové žaloby proto uplynula před jejím podáním. Krajský soud nepovažoval za nutné ověřovat tvrzení stěžovatelky, že její manžel ve skutečnosti volal své tchyni, paní Margaretě Nováčkové Šehičové; oslovení "Markéto" bylo zřetelné a obsah hovoru směřoval k osobě žijící ve společné domácnosti. Paní Margareta Nováčková Šehičová ve společné domácnosti s manželem stěžovatelky nežije, což se podává jak z provedených listinných důkazů, tak výpovědi právního zástupce stěžovatelky.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podle §103 odst. 1 písm. e) zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, se může zabývat pouze tím, zda krajský soud správně odmítl žalobu stěžovatelky jako opožděnou. Stěžejním důkazem byl kamerový záznam jednoho ze strážníků. Nejvyšší správní soud se zabýval uplatněnými pochybnostmi stěžovatelky o autenticitě záznamu. Je pravdou, že audiovizuální záznam neobsahuje celý zákrok strážníků. Rozhodná je však toliko část záznamu, nadto jen její zvuková stopa. V dané části na sebe zachycené události logicky navazují, děj probíhá plynule a bez "hluchých míst". Stěžovatelka přitom sama netvrdí, jak měl děj probíhat jinak. Nadto, tím, že tvrdila, že její manžel měl telefonovat své tchyni, "de facto" a "konkludentně" uznala, že telefonát byl zachycen přesně. Tvrdila-li stěžovatelka, že krajský soud opomenul vyslechnout vedoucího Městské policie Š. "ke způsobu zpracování kamerových záznamů", krajský soud skutečně pochybil, nevypořádal-li se nijak s navrženým důkazem. Uvedená vada se však neprojevila v takové intenzitě, aby opodstatnila zrušení napadeného usnesení krajského soudu. Je zjevné, že provedení uvedeného důkazu je nadbytečné, protože již z dostupných podkladů bylo možné učinit závěr, že nahrávka je v rozhodné části autentická.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve nesouhlasí s tím, jak správní soudy posoudily audiovizuální záznam, podle kterého se stěžovatelka měla o zásahu dozvědět již dne 13. 7. 2019; nahrávka není kompletní, je rozdělena na několik částí. To nasvědčuje dodatečné manipulaci s ní. Stěžovatelka se pozastavuje nad tím, že Nejvyšší správní soud sice uznal, že nahrávka je neúplná, současně však "neměl problém" uznat ji jako věrohodný důkaz. Neprovedl-li krajský soud stěžovatelkou navržený výslech vedoucího Městské policie Š., dopustil se tzv. opomenutí důkazu. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud neoprávněně rozhodl o kasační stížnosti, aniž nařídil ústní jednání. Podle §109 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nařídí jednání, provádí-li dokazování. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší správní soud znovu provedl důkaz videozáznamem a podrobně se zabýval jeho obsahem. Konečně stěžovatelka tvrdí, že správní soudy postupovaly přepjatě formalisticky, zaměřily-li se toliko na zkoumání včasnosti žaloby. Podstatou věci mělo být posouzení zákonnosti zákroku na soukromém pozemku. Není přípustné, aby se soudní orgány nezabývaly věcí samou a pouze hledaly důvod, proč žalobu odmítnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vytýká správním soudům, že řízení zatížily ústavněprávní vadou v podobě tzv. opomenutí důkazu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)]. Podle judikatury Ústavního soudu současně lze za výjimečných okolností dovodit důvody zamítnutí důkazního návrhu i mlčky (srov. usnesení ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 744/06, ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07 či bod 16 usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2258/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Jde-li o nyní posuzovanou věc, Nejvyšší správní soud výslovně v napadeném rozsudku uvedl, že krajský soud neprovedl stěžovatelkou navrhovaný výslech vedoucího Městské policie Š. pro nadbytečnost. Je sice pravdou, že důvody pro nevyhovění důkazního návrhu neuvedl sám krajský soud, avšak z jeho napadeného usnesení byly takové důvody zřejmé. Přístup Nejvyššího správního soudu k uvedené problematice, kdy v řízení o kasační stížnosti k námitce stěžovatelky uvedl, že uvedený důkaz byl nadbytečný, což z napadeného usnesení krajského soudu vyplývalo mlčky, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu je srozumitelné, logické a přesvědčivé. Ústavní soud rovněž k ústavní stížnosti u procesních vad přistupuje k předcházejícím fázím řízení jako k celku a u procesních pochybení zkoumá jejich charakter a intenzitu [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 802/19 či bod 24 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20]. Nejvyšší správní soud přitom pochybení krajského soudu zhojil v řízení o kasační stížnosti. Pochybení krajského soudu proto s ohledem na shora uvedené nenabývá dostatečné ústavněprávní intenzity. Ústavní soud neshledal, že správní soudy zatížily řízení ústavněprávní vadou označovanou jako tzv. opomenutí důkazu.
10. Stěžovatelka dále vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že v řízení o kasační stížnosti provedl důkaz audiovizuální nahrávkou in camera, tj. neoprávněně mimo nařízené ústní jednání. Podle §109 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Jde-li o nyní posuzovanou věc, Nejvyšší správní soud neprováděl v řízení o kasační stížnosti dokazování; pouze se seznámil s obsahem audiovizuálního záznamu, který byl proveden již v dokazování u krajského soudu. V řízení o kasační stížnosti proto postupoval v souladu se zákonem.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že správní soudy nepostupovaly v rozporu s ústavními garancemi řádného procesu při zjišťování skutkového stavu. Pro Ústavní soud je v prvé řadě rozhodné, že dokazování co do skutečností, zda je žaloba stěžovatelky včasná, probíhalo v řízení před krajským soudem na jednání za přítomnosti stěžovatelky (jejího právního zástupce). Stěžovatelka měla v řízení před krajským soudem možnost vyjádřit se k dokazování i co do okolností okamžiku její vědomosti o existenci zásahu, protože již tehdy tvrdila, že její manžel jí ve skutečnosti netelefonoval (viz bod 11 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu). Rozhodnutí krajského soudu proto pro stěžovatelku nebylo překvapivé a krajský soud jí způsobem provedení audiovizuálního záznamu umožnil se k němu vyjádřit a přizpůsobit mu svou argumentaci (srov. nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20).
12. K postupu Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti lze dodat, že Nejvyšší správní soud dokazování nedoplňoval ani neopakoval, ke skutkovému stavu nezaujal rozdílný (pro stěžovatelku překvapivý) postoj [srov. nález ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37)]. Je třeba rovněž zohlednit, že kasační stížnost představuje mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve správním soudnictví; uplatnění záruk podle hlavy páté Listiny v podobě zásad veřejnosti jednání konaného v přítomnosti účastníka řízení je proto omezené (viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2306/09), byť je nelze vyloučit [srov. mutatis mutandis bod 21 nálezu ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2587/18 (N 30/92 SbNU 314)].
13. Ústavní soud nadto přezkoumává soudní řízení jako celek a u namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu zkoumá, jak případné porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (viz rozhodnutí Ústavního soudu odkazovaná sub 9). Pro Ústavní soud proto bylo dále rozhodné, že stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti směřovala svoje námitky zejména proti věrohodnosti důkazu pro údajnou manipulaci s audiovizuálním záznamem. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu je v tomto směru přesvědčivé, argumentaci stěžovatelky vyčerpává. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci nejde o možné zkreslení obsahu nahrávky správními soudy, ani o to, že nahrávka má být nesrozumitelná. Nejvyšší správní soud sám připomněl, že stěžovatelka netvrdí, jak měl děj zachycený na nahrávce probíhat jinak, čemuž odpovídá i argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Případné zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu toliko proto, že nenařídil jednání, by Ústavní soud za dané procesní situace považoval za projev tzv. přepjatého formalismu, kterého je povinen se vyvarovat i ve vlastní judikatuře. Ústavní soud proto neshledal tzv. kvalifikované vady v postupu správních soudů při zjišťování skutkového stavu.
14. Ústavní soud konečně shledal, že se správní soudy nezabývaly věcí samou oprávněně. Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud návrh odmítne, byl-li podán opožděně, nestanoví-li zákon jinak. Obdobně platí podle §103 odst. 1 písm. e) téhož zákona, že Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti směřující proti takovému usnesení krajského soudu přezkoumá toliko důvody odmítnutí žaloby pro její opožděnost. Postup správních soudů byl v souladu se zákonem, racionální a legitimní. Bylo nadbytečné a neúčelné zabývat se věcí samou, byla-li žaloba odmítnuta z procesních důvodů.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu