ECLI:CZ:US:2022:1.US.2429.22.1
sp. zn. I. ÚS 2429/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. B., zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Praha 10, Murmanská 1250/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022 č. j. 11 Tdo 430/2022-615, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021 č. j. 67 To 386/2021-588 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 37 T 66/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že trestní soudy odmítly provést důkaz výslechem svědka Z., který navrhovala v průběhu hlavního líčení i v řízení o odvolání. Je přesvědčena, že tento důkaz mohl účinně přispět k objasnění otázky, v jakém duševním stavu se nacházela poškozená v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, které představovalo podstatu podvodného jednání, za něž byla stěžovatelka odsouzena. Tvrdí, že znalec, z jehož posudku trestní soudy v této otázce vycházely, poškozenou nemohl osobně vyšetřit a vycházel pouze ze zdravotní dokumentace. Z. oproti tomu podle ní poškozenou navštívil v nemocnici krátce před uzavřením smlouvy, komunikoval s ní a jako lékař mohl kvalifikovaně posoudit její zdravotní stav. Připomíná, že trestní soudy sice měly k dispozici čestné prohlášení Z., které bylo provedeno jako listinný důkaz, avšak má za to, že neprovedením výslechu tohoto svědka byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti. Stěžovatelka dále uvádí, že obsah výpovědi Z. by korespondoval obsahům výpovědí dalších svědkyň. Z uvedených důvodů odmítá závěr trestních soudů, že výslech uvedeného svědka by představoval nadbytečný důkaz.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatelky.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
Jelikož se námitky stěžovatelky vztahují výhradně k tomu, že trestní soudy neprovedly důkaz výslechem Z., který navrhovala, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě.
Ústavní soud odkazuje na č. l. 5-6 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně shrnuty opodstatněné důvody, pro které trestní soudy odmítly provedení svědecké výpovědi Z. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že zdravotní, resp. duševní stav poškozené v době podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu byl spolehlivě objasněn prostřednictvím znaleckého posudku MUDr. Kubeje z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec ve svém posudku přitom přesvědčivě vysvětlil, že zdravotní dokumentace, z níž vycházel, byla pro dané účely zcela postačující a naprosto pregnantní, obsahující jednoznačné údaje. Nejvyšší soud rovněž správně připomněl, že z žádného důkazu ani ze samotného vyjádření Z. nevyplývá, že by tento svědek poškozenou odborně vyšetřoval.
Jestliže za dané situace trestní soudy dospěly k závěru, že závěry soudního znalce byly jednoznačné a nevzbuzují pochybnost, tudíž se výslech svědka Z. jevil jako nadbytečný, učinily tak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a tento závěr řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud tak v jejich postupu nespatřuje projev svévole a neshledal tak důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu