ECLI:CZ:US:2022:2.US.1458.22.1
sp. zn. II. ÚS 1458/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka a o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem Huťská 1294, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2022, sp. zn. 9 To 66/2022, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. ledna 2022, sp. zn. 5 T 37/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení. Soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost, kterou stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně podal.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv zaručených čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel namítá, že ačkoli doložil, že splňuje podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, trestní soudy jeho nároku nevyhověly. Neschopnost hradit náklady obhajoby stěžovatel odůvodňuje tím, že má nízké příjmy, výši svých závazků odhadl na částku 500 000 Kč a nemá žádný majetek. Stěžovatel částečně připouští argument použitý obecnými soudy v odůvodnění, že by si mohl najít lépe placenou práci. Nevypořádaly se však s jeho námitkou týkající se výše jeho dluhů. I při získání lépe placené práce by je stěžovatel splácel řadu let. Stěžovatel se tak ocitl v dluhové pasti.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
5. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení a je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě nákladů na právní pomoc, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
6. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež jeden soud pokládal za výkladově určující, mohou být jiným soudem hodnocena též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18).
7. Podle §33 odst. 2 trestního řádu má nárok na bezplatnou obhajobu obviněný, který osvědčí se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry, že nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost o majetkových poměrech žadatele, prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu přitom vychází ze zjevně restriktivního přístupu (např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/17). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro zásah vedoucí ke zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy v rozhodnutích uvedly okolnosti, které považovaly za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatele, a rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. Jejich postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
9. K argumentaci stěžovatele postačuje shrnout, že obecné soudy v posuzované věci nevyhovění žádosti nezaložily pouze na hypotetickém závěru o jeho budoucích příjmech, nýbrž reálně zhodnotily jeho celkové možnosti a schopnosti vylepšit svou finanční situaci. Výše jeho dluhů podle vyhodnocení stížnostního soudu rozhodně nedosahuje takové míry, aby žadateli s výdělkovým potenciálem jako stěžovatel, který se nenachází v tíživé osobní situaci, byl případně další dluh vzniklý hrazením nákladů obhájce, odpuštěn či snížen.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu