ECLI:CZ:US:2022:2.US.1483.22.1
sp. zn. II. ÚS 1483/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Krejzy a Ing. Jany Krejzové, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 30 Cdo 2684/2021-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Konkrétně namítají porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé se po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhali přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 465 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 154/2020, jehož byli účastníky. Vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy spatřovali stěžovatelé v celkové délce řízení 8 let a 9 měsíců, což z jejich pohledu představovalo nepřiměřenou délku řízení. Vedlejší účastník ve lhůtě 6 měsíců o věci nerozhodl, proto stěžovatelé svůj nárok uplatnili žalobou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 výše nadepsaným rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku ve výši 182 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 283 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že řízení bylo svou délkou nepřiměřené. Za nepřiměřenou délku řízení považoval již část řízení před jeho přerušením, která v důsledku průtahů v řízení trvala téměř 5 let, tak i část řízení po dobu jeho přerušení z důvodu řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010 (dále jen "vedlejší řízení"). Z těchto důvodů přiznal soud prvního stupně stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu. Neshledal však důvody pro přiznání žalované částky v plném rozsahu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky zákona č. 82/1998 Sb. Proti rozsudku se bránili stěžovatelé i vedlejší účastník odvoláním.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své právní závěry dovodil ze sjednocujícího Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"). Na základě těchto východisek konstatoval, že soud prvního stupně nezohledňoval všechna kritéria rozhodná pro posouzení celkové délky řízení z hlediska jeho přiměřenosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení i vedlejší řízení bylo po skutkové i procesní stránce složité. V obou řízeních rozhodovaly pokaždé soudy tří instancí. Ačkoliv v posuzovaném řízení dospěl odvolací soud k závěru, že bylo zatíženo určitými prodlevami, byly vzhledem k nevýznamnému prodloužení celkové délky řízení tolerovatelné. Naopak v případě vedlejšího řízení uzavřel, že soudy činily úkony v odpovídajících lhůtách. Rovněž s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva neshledal, že by řízení mělo pro stěžovatele zvýšený význam, neboť jeho předmětem je ochrana a realizace vlastnického práva. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že celkovou délku řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a proto nejsou dány předpoklady pro přiznání přiměřeného zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 2684/2021-127, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žádná ze stěžovateli formulovaných právních otázek nezaložila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v obecné rovině předkládají zhodnocení platné právní úpravy a rozsáhle a detailně přibližují jednotlivé intervaly mezi úkony soudu. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v podrobnostech patrné ze spisového materiálu, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Stěžovatelé důvodnost své ústavní stížnosti shledávají primárně v předpokladu, že přiměřená délka vydání meritorního rozhodnutí v občanském soudním řízení činí přibližně 2 roky. S nedodržením této lhůty pro vydání rozhodnutí pak stěžovatelé spojují automatickou odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Stěžovatelé mají za to, že v souladu s výše citovaným Stanoviskem je základním parametrem přiměřenosti doby řízení právě časové hledisko, které má vycházet z délky celého řízení, nikoliv z délky jednotlivých průtahů. Dále stěžovatelé dovozují odchýlení se obecných soudů od ustálené judikatury, podle které je nutné pro účely posouzení přiměřenosti řízení započítat i celou délku řízení včetně doby jeho přerušení. Závěrem stěžovatelé zpochybňují celkový výklad obecných soudů, v jehož důsledku došlo k vyprázdnění ústavně zaručeného práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96 (N 116/6 SbNU 335), nález ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98 (N 140/12 SbNU 303) či nález ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srov. např. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)].
11. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
12. Ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že pokračují v polemice s právními závěry obecných soudů, k nimž dospěly v rámci rozhodování o požadovaném přiměřeném zadostiučinění. Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud není nadán pravomocí přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, netrpí-li ústavněprávním deficitem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Ústavní soud však konstatuje, že napadená rozhodnutí ústavněprávním deficitem netrpí. Městský soud v Praze se řádně vypořádal s otázkou celkové délky řízení, kterou posuzoval optikou kritérií předestřených Nejvyšším soudem ve Stanovisku. Přihlédl k jednotlivým okolnostem věci, přičemž logickým a přesvědčivým způsobem zdůvodnil, jaké skutečnosti se na délce řízení projevily a proč ve svém souhrnu nelze celkovou délku řízení považovat za nepřiměřenou, a to zejména s odkazem skutkovou i procesní složitost obou řízení. V otázce samotného přerušení řízení a jeho dopadu na celkovou délku řízení se tak městský soud neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, podle které je v takovém případě v zásadě nutno do celkové délky přerušeného řízení zahrnout i délku tohoto jiného řízení a posuzovat, zda tato byla přiměřená [nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771)]. Nejvyšší soud pak řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů žádná ze stěžovateli formulovaných právních otázek přípustnost dovolání nezakládá. Ústavní soud proto neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatelů.
14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jakož ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 38 odst. 2 Listiny.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu